Když byl na prázdninách u babičky, běhal od rádia ke klavíru, aby si zkoušel přehrát melodie z dechovek. To mu byly čtyři roky. O deset let později napsal svůj první muzikál. Nyní Vojtěch Adamčík finišuje s týmem se Zaslanou poštou podle románu Terryho Pratchetta.

Co jste si naposledy zahrál?
Včera jsem hrál tři hodiny na klavír na jednom večírku v Krumlově. Dělal jsem hudební kulisu. Zahrál jsem takovou směsku svých oblíbených skladeb od popu po jazz.

Je to těžší než běžný koncert?
Klienti chtějí většinou pomalejší věci. Z hlavy umím asi 300 skladeb a vybírám podle nálady. Člověk musí upozadit svoje ego, které si přeje, aby ho všichni poslouchali, ale ono se to neděje. Ale zase nikdo nevnímá, když udělám chybu.

Právě dokončujete Zaslanou poštu. Jak se vám podařilo přenést stejnojmenný fantasy román Terryho Pratchetta do muzikálu?
Já dopisuju poslední části partitury pro orchestr. Denně zkoušíme. Oba moji kolegové, scenárista a režisér Jiří Untermüller a textař Jan Batysta, mě moc překvapili, jak dokonale odvedli svoji práci. Je to dobře přenesené i pro diváky, kteří fantasy vůbec neznají. Výsledkem je rodinná komedie, která si občas zahrává s magií a s politikařením.

Hrál žánr fantasy roli i při skládání hudby?
Byla to pro mě zatím nejtěžší práce. Fantasy nemá jasné, v jakém stylu by hudba měla být. Když jsem to viděl vcelku, tak je muzika z poloviny swingová. Nějaké klasické balady jsou tam samozřejmě také.

Tentokrát budete poprvé na scéně i jako dirigent divadelního orchestru. Co to obnáší?
K této roli mám velký respekt. Dirigentské umění velmi obdivuji. Lidé, kteří to umí, jsou na vysoké hudební i inteligenční úrovni. Jsem rád, že tam mám ještě kolegu dirigenta, který se bude se mnou střídat. V Zaslané poště mám totiž i malou roli jako herec na jevišti.

Máte za sebou už muzikály Úděl osudu a úspěšný Cyrano. Je Zaslaná pošta váš tvůrčí vrchol?
Asi ano. Byl to jiný typ práce než u Cyrana a Údělu osudu. U Cyrana jsem spolupracoval s odbornicí, která mi pomáhala dávat dohromady aranže pro symfonický orchestr. Tady si to píšu celé sám včetně aranží. Pracuju jen s desetičlenným orchestrem.

Cyrano měl premiéru na jaře 2016, následovalo 40 repríz. Vidělo ho asi deset tisíc lidí. Čekal jste, že bude o něj takový zájem?
Naplánovali jsme si v úvodu deset představení, takže jsme to logicky nečekali. Dokud to člověk nevidí před lidmi, tak to nikdy nejde čekat. Bylo to vyprodané dlouho dopředu. Kdybych tenkrát řekl, že budeme pokračovat dál, tak by nebyl problém to divácky naplnit.

Proč jste nepokračovali?
Potřebuju vidět, že herci na jevišti do toho jsou na 100 procent zapálení a jdou do toho s tím, že je to na neomezenou dobu. U Cyrana jsme původně řešili deset představení. Účinkující byli namotivovaní jen na časový kus a potom ztráceli energii. Už to pro ně pak byla práce.

U Zaslané pošty to tak nebude?
V listopadu je veřejná generálka. Potom s tím jedeme na festival do Dačic. Od ledna do června bude 16 představení v Budějovicích. Potom se uvidí podle ohlasů.

Proč začne mladý kluk psát muzikály?
Já si myslím, že divadlo by mělo zpívat. Muzikál je mi blízký od dob, kdy jsem viděl Draculu a slyšel Jesus Christ Superstar. Po premiéře filmových Bídníků v roce 2013 jsem pobláznil celý sbor a našel lidi, se kterými uděláme muzikál. Ovlivnili mě i američtí studenti Tem StarKid. Udělali vlastní původní muzikál za pomoci učitele. Řekl jsem si, proč bychom to nemohli zkusit taky.

Když má autor napsaný muzikál, co musí udělat pro to, aby ho uvedl?
V Čechách je spousta talentovaných lidí, kteří by mohli dělat to samé co my. Jenže ne každý je takový šílenec, aby do toho šel po hlavě, nehledě na to, jestli na to sežene dostatek financí. Pro mě byla hlavní motivace v tom, že chci dělat muzikál jinak. Chci, aby lidi přišli na kvalitní dílo, a ne jen na jména zpěváků, jako je to v Praze.

A praktické uvedení?
První muzikál byl na koleni. Udělali jsme to s nulovým rozpočtem jen z příjmu ze vstupenek. U Cyrana se do toho přidal tatínek mého spoluautora, který sehnal peníze. U Zaslané pošty jsme v tom zase sami. Celý tým dělá na tom, aby se peníze sehnaly. Stojí nás to spoustu sil.

Pražská muzikálová scéna je dost přehlcená. Co na ni říkáte?
Když se mám rozhodnout, kam pojedu na muzikál, tak si vyberu oblastní divadlo. Regionální divadla do toho dají úplně všechno, protože vědí, že si diváky musí udržet. Do Prahy se lidé jezdí dívat na své oblíbené interprety. Do pravých muzikálů mají často dost daleko, ale čest výjimkám. Nadchlo mě například nedávno představení Tick, Tick... Boom! v Divadle Na Prádle.

Od kolika let hrajete na klavír?
Od čtyř let. Byl jsem trochu speciální případ. Paní učitelka Jiřina Riesová mě vzala do předpřípravky ve věku, kdy se to běžně nedělá. Z pedagogického hlediska to musela být velká práce, sám to vidím na sobě, když učím malé děti.

Pocházíte z hudební rodiny?
Ano, ale nikdo se tím u nás neživí. Pradědeček měl ochotnickou operu, kterou sám dirigoval. Na něj asi trochu navazuju.