Železná opona šla nejlépe překonat vrtulníkem, říká vojenský historik

  11:24
Vojenský historik Ivo Pejčoch zmapoval pokusy lidí o překonání státní hranice na jižní Moravě. Zemřelo při něm 57 lidí, některé pohraničníci zastřelili omylem.

(ilustrační snímek) | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Nepropustné hraniční pásmo, z jehož okolí museli všichni obyvatelé pryč, domy byly srovnány se zemí a do teritoria mohli jen prověření lidé se speciální propustkou. „Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“ pronesl prezident Gustáv Husák.

Vojenský historik Ivo Pejčoch

Jeho slova se v podobě železné opony stala absurdní skutečností. Během čtyřicetileté vlády komunistů se lidé pokoušeli překročit státní hranici nejrůznějšími způsoby, většina byla zadržena nebo zastřelena. Zatčení si odpykávali vysoké tresty a jejich rodiny byly perzekvovány.

Expert Vojenského historického ústavu Ivo Pejčoch nyní zmapoval pokusy o útěky a zvláštní technické prostředky, které uprchlíci využívali na jižní Moravě. Vedle úspěšných přeplutí řeky Dyje či přeletu práškovacího letadla, ale stojí desítky zmařených životů.

Jak často byl překračován jihomoravský úsek železné opony z celkových 930 kilometrů na československém území?
Šlo o vývoj v čase. Na rozdíl od hranice s tehdejším západním Německem byla až do druhé půlky 50. let v části Rakouska u jihomoravské hranice sovětská okupační zóna. Takže uprchlík musel nejen překročit linii, ale dostat se ještě přes hlídku sovětských vojsk a její zpravodajské služby. Četnost přechodů se tedy na jižní Moravě zvyšovala spíše v pozdějších letech, přesný počet se už ale dnes určit nedá.

Krále lužních lesů pohodili na smetišti

Tak jako byl Josef Hasil Král Šumavy, mohl by být František Gajda Králem lužních lesů. Do své smrti v říjnu 1950 rodák z Lanžhota pomohl s útěkem na Západ stovkám lidí, kteří se nedokázali smířit s komunistickým vedením země.

V té době sice ještě hranici nekopírovaly drátěné zátarasy, uprchlíci se však museli až do Vídně skrývat, protože území mezi Československem a hlavním městem Rakouska bylo až do roku 1955 pod okupační správou Sovětského svazu. „On těch uprchlíků musel převést stovky. Faráře, které tehdy zavírali do vězení, lékaře, právníky, celé rodiny s dětmi. Jsem pyšný, že tolika lidem pomohl,“ uvedl převaděčův syn Ladislav Gajda.

František Gajda nakonec pomocí gumových člunů spuštěných na Dyji pomohl zdolat hranici i své manželce a dětem. Když za nimi chtěl vyrazit a definitivně opustit Československo, pohraniční stráž už na něj v lese čekala a při první příležitosti ho zastřelila. Komunisté poté tělo Malého Franty, jak mu v okolí říkali, naložili na káru a triumfálně vezli středem vesnice.

Slavný převaděč byl jako nepřítel režimu pohozen na smetišti vedle márnice. Ale díky přátelům byla jeho rakev tajně přemístěna do rodinného hrobu. Leží tak vedle své roční dcerky, kterou přejel opilý ruský voják při osvobozování v květnu 1945

Dá se říci alespoň řádově, kolik lidí se za komunismu pokusilo hranici v kraji překonat?
Šlo o stovky pokusů. V oblasti znojemské brigády pohraniční stráže bylo 57 mrtvých z celkových zhruba 280 jmen z celého území republiky. Zemřeli na zásah elektrickým proudem, zastřelením, výbuchem miny či pádem amatérského letadla. Elektrický proud v železné oponě byl vypnut v roce 1965.

A po srpnu 1968 se hranice na krátkou dobu uvolnily…
Po sovětské okupaci bylo staženo strážení hraničních přechodů, takže během toho roku odešlo do exilu celkově asi 70 tisíc lidí. Do poloviny 60. let byly ploty dvou- nebo třístěnné. Později měly jen jednu stěnu, jež byla vylepšována různými světelnými stěnami a elektronickými čidly, aby zachytily uprchlíka a přivolaly hlídky pohraničníků.

Většina uprchlíků byla zadržena. Co se s nimi dělo pak?
Byli předáni vyšetřovacím orgánům a pak souzeni. Tresty v 50. letech byly skutečně vysoké. Za nelegální pokus o překročení hranice čekalo uprchlíka i ve volnějších letech několik let vězení. Trest smrti byl udělen v několika případech, většinou ve spojitosti se zastřelením policisty. To je případ Jana Křižana, který zastřelil policistu Anšlága u Mikulova. Byl vydán z Rakouska a ještě s Františkem Boháčem v Československu popraven.

Stávalo se, že byl někdo pohraničníky zabit omylem?
Několikrát. Například Karl Benedikt a Walter Wawra byli zastřeleni, když na Dyji chytali ryby.

Jakými způsoby se na jižní Moravě utíkalo za svobodou?
Pokud někdo použil složitější techniku, přeplaval pohraniční řeky na člunech nebo v potápěčských skafandrech. Na jižní Moravě evidujeme i několik pokusů o přelet horkovzdušným balonem nebo amatérsky postaveným či klasickým letadlem. Známý je případ Václava Otáhala, který se jako pilot práškovacího letadla dostal s celou rodinou do Rakouska. Protože neměl mapy a chtěl se nasměrovat přesně, letěl opravdu jen pár metrů přímo nad hraničním přechodem v Mikulově. Pan Beneš z obce Hrušky nedaleko Břeclavi si zase postavil obrněný automobil a pokusil se s ním projet hranici, ale vůz mu selhal, a tak se dráty prostříhal. Manželka a děti se k němu po několika letech dostaly legální cestou.

Který z těch způsobů byl nejúspěšnější?
Paradoxně ten, který se na jižní Moravě příliš nepoužíval – specializované tajné agentury, které přes hranice přelétávaly vrtulníky z Bavorska. Nikdy se ani jeden nepodařilo zadržet. Většinou se našla jen svědectví, že přiletěl vrtulník a operace trvala jen něco přes minutu. To byl nejbezpečnější, ale také nákladný způsob.

Zajímavý je i příběh převaděče Františka Gajdy z Lanžhota, který pomáhal lidem s útěkem na Západ pomocí gumových člunů spuštěných na Dyji…
Nebyl jediný. Třeba Karel Brabec, přezdíván Král Dunaje, přiznal více než dvacet takových cest přes Dyji a Dunaj.

Převaděčku bili tak krutě, že přišla o dítě

Měla 21 let a byla těhotná. Julie Hrušková se i tak v roce 1949 vrátila z Rakouska přes Braitavu do Československa, aby pomohla na Západ třem lidem z rodícího se protikomunistického odboje.

Dcera vranovského hajného za sebou měla už jeden úspěšný přechod hranice s přáteli a velkou lásku s americkým důstojníkem ve Vídni, s nímž čekala dítě. A v hlavě plány na vstup do armády a kariéru pilotky. Druhý pokus s tajnými dokumenty v kufru ale nevyšel. V ruské zóně Rakouska ji zatkla policie a snažila se ji přimět ke spolupráci s tajnou službou.

To však odmítla a po týdnech výslechů byla deportována zpět do Československa. Kvůli bití a krutým praktikám českých vyšetřovatelů přišla o dítě. „Estébáci dobře věděli, že jsem těhotná, ale stejně mě pak nechali na cele bez pomoci. Teprve po třech dnech nastoupil jeden starej bachař a ten mě nechal odvézt do nemocnice. Prohlídli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn. Pak jsem omdlela,“ popsala Hrušková pro web Paměť národa.

Soud ji poslal na 15 let do vězení, v němž zůstala až do roku 1960, kdy byla díky amnestii propuštěna. Se svým americkým snoubencem se už nikdy neviděla. V roce 2010 Hrušková dostala Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Zemřela loni v 88 letech.

Jakou skupinu tvořili převaděči, kteří považovali pomoc uprchlíkům za svoji vlasteneckou povinnost, a kolik z nich se snažilo jen vydělat?
Vydělávali na tom zkušení předváleční pašeráci, kteří převáděli lidi po roce 1948. Pak byli takoví jako Julie Hrušková, kteří to dělali skutečně z čirého vlastenectví a projevu nesouhlasu s komunistickým režimem. Ale jak byla velká první nebo druhá skupina, se přesně určit nedá. Řada případů není zdokumentovaná.

Fungovali tu i falešní převaděči, agenti Státní bezpečnosti?
To se, pokud víme, odehrávalo jen na hranici s Německem. Na rakouské straně byla sovětská armáda, tam by to nemělo logiku.

Kolik pohraničníků stanulo po roce 1989 před soudy?
Šlo o několik případů zastřelení v rozporu i s tehdejšími zákony, ale odsouzeno jich bylo jen minimum. Otce železné opony, generála Ludvíka Hlavačku, který stál za vybudováním minových polí a elektrikou nabitých drátů, se před soud postavit nepodařilo. Odsouzeni byli spíš řadoví pěšáci. Z těch, co za systémem železné opony stáli, nikdo.

Co byste vzkázal lidem, kteří dnes volají po obnově ochrany státní hranice?
Vzhledem k tomu, že jsme součástí schengenského prostoru, má smysl se bavit o zpevnění ochrany jeho hranic, to je zcela legitimní diskuse. Vytvářet v současné době vnitroevropské hranice mezi jednotlivými státy je zcela proti nynějšímu směřování evropských zemí.