Europiva máme, doufám, že se nedožiji i eurovína, zaznělo na vinobraní

  17:12
Déšť sice letošní Pálavské vinobraní vydatně koupal, ale nevadil lidem, kteří se sešli v sobotu na mikulovském zámku na panelové diskusi Cesta vína naším životem. Ta byla nejzásadnější novinkou letošního ročníku vinařské slavnosti.

Návštěvníky i herecké aktéry Pálavského vinobraní v sobotu skropil déšť (7. září 2019). | foto: Patrik Uhlíř, MAFRA

Všemi řečnickými vystoupeními prolínala láska k vínu – hlavně tomu moravskému – a úcta k těm, kteří ho vyrábějí.

„Umíme pracovat s elektrickým nosem, který je schopný identifikovat tisíce látek, ale každodenní rutinu vinaře zastoupit neumí. Sklepmistra nikdo nenahradí,“ uvedl enolog a vedoucí Ústavu vinohradnictví a vinařství na Mendelově univerzitě v Lednici Mojmír Baroň.

Jeho „sparring“ partnery byli sociolog Dušan Šimek, ekonom Martin Slaný a známý psychiatr Cyril Höschl. „Nahrávačem“ pak moderátor debaty, moravský sommeliér Libor Nazarčuk.

„Spějeme k uniformitě. K tomu, že bez viněty nepoznáte, z kterého konce světa vlastně víno je,“ nechal se slyšet Baroň. I když věda umí řídit procesy kvašení, zjistit, co přesně víno obsahuje, pomocí techniky je třeba míchat na dálku, přesto neumí odpovědět na to, proč je v každém teritoriu víno jiné.

„Jak je možné, že z Pálavských kopců máme nádherné vlašáky? Něco o tom víme, ale neumíme to vyřešit,“ poznamenal Baroň. A to je podle něj cesta, jak se vypořádat s globalizací a hrozící uniformitou vín. „Čím víc budou lidé respektovat místo vzniku a čím víc budou degustovat vína, která vznikla v jejich okolí, tím lépe,“ poradil enolog.

Sociolog Šimek zase vidí ve víně společenský a kulturní fenomén. „Víno nás provází osm tisíc let a objevuje se v každé poezii, přesto na ně panují dva názory. Podle prvního je to nástroj ďáblův. Škoda, že pořadatelé nepozvali pana Nešpora (Karel Nešpor je známý odborník na odvykání závislostem, pozn. red.), ten by nám to vysvětlil. Pak je tu další část, která ho opěvuje. A to se táhne celou historií,“ popsal Šimek.

Fotogalerie

Podle něj víno dotváří svébytnou kulturu. Hmotnou – například vinohrady, sklípky, kroje, vinařské nástroje, i duchovní – jazyk vinařů, písně, básně. „Víno je víc umění než věda. A když mluvíme o globalizaci: europiva už máme, já jen doufám, že se nedožiju eurovína,“ podotkl.

Psychiatr Cyril Höschl přišel klasicky se dvěma zprávami – dobrou a špatnou. Tou dobrou je, že víno je prospěšné. Například snižuje lámavost kostí, je dobré na kardiovaskulární systém, proti žaludečním potížím nebo proti cukrovce druhého typu, kterou trpí naprostá většina diabetiků, má antioxidační účinky a zpomaluje degenerativní choroby mozku a stimuluje imunitní systém.

„Špatná zpráva je, že všechno to hezké platí jen v malém množství. Optimální je dvakrát deci a půl denně pro muže a poloviční množství pro ženy. Ale je mi jasné, že příznivci vína si odnesou tu první část, odpůrci tu druhou, takže spokojení budou všichni,“ dodal Höschl.

Všichni řečníci svorně přiznali, že takovou dávku nedodržují. „Jako lékař to ale pacientovi nesmím doporučit,“ komentoval Höschl.

Víno je skvělá investice, říká ekonom

Podle ekonoma Slaného se víno prolíná hospodářstvím zemí v historii i dnes. Psal o něm i jeden z otců ekonomických teorií Adam Smith, který na příkladu trhu s vínem mezi Francií a Anglií vysvětluje teorii mezinárodního obchodu.

A dnes je víno bráno jako vynikající investice, protože se z dlouhodobého hlediska zhodnocuje a navíc nepodléhá výkyvům ekonomiky. Například za posledních deset let se zhodnotilo o 150 procent. Za třicet let o 1 500 procent. „Problém je v tom, že investora může více lákat otevřít si víno než si kousnout do podílového listu,“ poznamenal Slaný.

Přítomní se v diskusi dozvěděli, že naši předkové pili hlavně dobré víno, které si v ničem nezadalo s tím dnešním, i když chutě a druhy se měnily. Nebo také to, že pít pivo na víno není nic proti ničemu a dělají to i vinaři, když chtějí snížit kyselinku po delším ochutnávání.

A diskutující jim prozradili i to, že největším konzumentem vína na světě není žádná z klasických vinařských zemí, ale Vatikán. A odpovídali i na otázku, co by nalili cizincům z klasicky vinařských zemí. „To, co nemají, Němci bych asi nenalil vlašský ryzlink,“ odpověděl například Nazarčuk. „Tak to já bych do toho šel, nemáme se za co stydět,“ kontroval Baroň.