Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mám ráda zlobivé děti, říká ředitelka Vikýře. Učí je překousnout žížalu

  8:14
Jablonecký Vikýř slaví stoleté výročí. Středisko, které nabízí nejenom dětem smysluplné trávení volného času, láká na více než sto kroužků, ale nově i na zajímavou výzvu. Děti mají plnit sto úkolů. Například přespat pod širákem nebo rozdělat oheň.

Vikýř letos slaví. Jeho ředitelka Martina Šípková říká, že někdy se v něm děti naučí víc než ve škole. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Po sociálních sítích koluje lidové moudro: Chtěli-li jste před lety potrestat dítě, dali jste mu zaracha. Nesmělo jít ven a dovádět s kamarády. Chceteli pokárat ratolest nyní, „vyženete“ ho ven. Od počítače, mobilního telefonu.

Ven za dobrodružstvím se snaží děti nalákat i jablonecký Vikýř. Středisko volného času nejen pro děti a mládež jim ukazuje, že pobyt venku, ve městě i přírodě není trestem, ale hlavně velkým dobrodružstvím. Aktuálně Vikýř nabízí zajímavou výzvu. Jmenuje se Sto úkolů.

„Děti se mohou stát superhrdiny, pokud těchto sto úkolů splní. Jsou to úkoly běžného života, které spousta dětí už v dnešní době nezažívá,“ prozrazuje ředitelka Vikýře Martina Šípková.

A proč zrovna sto úkolů? Jelikož organizace letos slaví stoleté výročí. I když sto let to je trochu zvláštních. Šedesát let slouží organizace dětem na Jablonecku, z toho třicet let pod svým dnešním názvem a deset let je jejím zřizovatel město Jablonec. „No a když se to sečte, máme sto let,“ směje se ředitelka.

Sto let. Sto úkolů. Pojďte tuto výzvu více přiblížit.
Superhrdiny se pro nás stanou všechny děti, které dokážou splnit sto úkolů. Například musí přespat venku pod širákem, přebrodit řeku, překousnout žížalu, celý den si dávat k pití jen vodu, týden nepoužívat mobil ani tablet, nedívat se na televizi, navštívit pět rozhleden, rozdělat oheň nebo se jít podívat na západ a východ slunce.

To zní zajímavě, že bych se snad také přidal. Mohl bych i já jakožto dospělý člověk?
Určitě. Věk není překážkou. Navíc by to mohla být i motivace pro rodiče. Probudí se o prázdninách, mají zrovna dovolenou a žádný plán, co ten den dělat. Tak mohou jít plnit jeden z těchto úkolů. Mohou jít třeba ven a přebrodit s dítětem řeku. Navíc budeme mít i knížečku, do které mohou nahlédnout a kde těch sto úkolů bude popsáno. No a kdo bude mít splněno, tak toho pak slavnostně prohlásíme za superhrdinu. Nebude to ale asi nikterak časově omezené. Nemusí to splnit za měsíc, za rok. Ale budeme je každý rok postupně odměňovat.

Bude nějaký kontrolor těchto úkolů?
Ne, bude to čistě na jejich svědomí a cti. Děti by se měly naučit zodpovědnosti samy k sobě. Navíc jim pak nedáme žádné obří ceny, aby je to motivovalo k podvádění. Nemusí mít každý úkol potvrzený a podepsaný od rodiče nebo učitele. Hnacím motorem by pro ně mělo být především dobrodružství.

Myslíte, že to děti bude bavit? Přeci jenom slýcháme, jak jsou dnešní děti zkažené, jak jen sedí u televize, počítače, mobilu, tabletu, jak ztrácí šikovnost, zručnost, pohyblivost. Jsou podle vás jiné než generace předchozí?
Myslím si, že problém dnešní doby je možná trochu v těch mobilech. Je to obrovské zlo a děti k němu sklouzávají. Vidí to totiž u svých rodičů, kteří s těmi mobily opravdu žijí a mají je permanentně u sebe. Děti to pak chtějí dělat taky, protože chtějí být jako rodiče, chtějí zapadnout do společnosti. Proto se snažíme na našich akcích používání mobilních telefonů minimalizovat. Ale až na ty mobily se toho u dětí zase tak tolik nezměnilo.

Můžete být konkrétnější?
Tak třeba se říká, že děti dneska nedržely v ruce kladívko. Jenže já znám chlapy v mém věku, kteří ho taky viděli jen dvakrát do roka někde na dílnách ve škole. Vyrůstali v paneláku a když je táta nevzal dolů do dílničky ve sklepě, tak taky neměli šanci se něčím takovým setkat. A i proto je tu třeba Vikýř. Vidím totiž obrovskou příležitost dětem nabízet tyto věci, se kterými se dneska už moc nesetkávají, právě na našich kroužcích, akcích, táborech. Zájmové vzdělávání je podle mě v určitých směrech lepší než to, co se dítě naučí ve škole.

Na druhou stranu, děti dnes ovládají elektroniku a počítačovou techniku zdatněji než jejich rodiče. Mají k dispozici internet, spoustu snadno dohledatelných a rychlých informací, které generace před nimi neměly. Nejsou zase díky tomu kreativnější?
Je to kus od kusu. Když budu hovořit z vlastní zkušenosti, tak se mi spíše stává, že narazím na dítě, ve kterém je kreativita ubíjena. A ne žádným mobilem, ale třeba rodiči, kteří dítě směrují někam, kde ho chtějí mít oni, a ne tam, kam chce kráčet dítě samo od sebe. Zkrátka nemá tu volnost, aby se rozvíjelo samo. A nemusí to dělat jen rodiče, ale třeba i přísná učitelka ve škole. Takovýto přístup dospělých je ubíjí. Já jsem ve smýšlení velký demokrat. Jsou ovšem naprosto pevné mantinely, za které se fakt nesmí. Ale tyto mantinely musí být co nejdál od sebe, aby mezi nimi byl maximální prostor pro to, aby se v něm člověk mohl volně pohybovat. Pokud však dítě, ve kterém někdo potlačuje kreativitu, navštíví třeba jeden z našich kroužků a my s ním můžeme celoročně pracovat, tak se domnívám, že tu volnost, aby se projevilo, samo za sebe dostane.

S jakými dětmi se vám nejlépe pracuje?
Mám ráda všechny, ale tak trochu mám slabost pro zlobivé děti. Nemusím takové ty děti, co se posadí do kouta a za tři hodiny je tam člověk najde. Já mám ráda děti, které někdo označuje jako zlobivé, ale není tomu často tak, protože mají v sobě obrovský potenciál, obrovskou energii a jde s nimi pracovat. Pokud se dobře nasměrují, tak tyto děti dokážou neskutečné věci.

Ve Vikýři nabízíte obdivuhodné množství zájmových kroužků. Je jich něco přes sto. Zaujal mě například kroužek vaření, který sama vedete. Přijde mi, že dnes se dětem spíše rozzáří oči, když vejdou do McDonaldu nebo pizzerie...
To už neplatí. Já sama mám velkou radost z toho, že se po nějakém čase zase vracíme k vaření doma. Po revoluci se doba nastartovala hodně hekticky a na chvíli jsme sklouzli k tomu, že se doma nevařilo, nejedlo, že se člověk odbyl jídlem někde ve fastfoodu. Myslím si, že základem spokojené a fungující rodiny je také to, že si společně uvaří a společně jídlo sní, že si spolu sednou k jednomu stolu. Neříkám, že to musí být denně, ale alespoň občas. Jsem ráda, že zase nastala doba, kdy lidem záleží na jídle a nejenom na tom, jak jídlo vypadá a jak chutná, ale zajímají se třeba o jeho výživovou skladbu a tak. Je prostě boží, když děti v nějakých osmi letech začnou chodit k nám na kroužek a najednou je pro ně vaření obrovským objevem. Skrývá se v něm spousta překvapení. Je v tom také ekonomika, děti se naučí hospodařit, spočítají si, na kolik je přijde jedna pizza. Krásné je také to, že kolikrát na začátku hodiny zazní, že tohle nejím, ale když si to děti sami uvaří a pak ochutnají a zjistí, že se do jídla nedává nic jedovatého, tak to s chutí sní.

Chodí do kroužku vaření více holek, nebo se i kluci rádi otáčejí s vařečkou v ruce?
Ke konci roku jsem na kroužku měla více kluků než holek. Myslím, že v tom hrají roli kuchařské show v televizi. Když má takovýto pořad žena, tak je to lehce udělané spíše pro ženy v domácnosti. Ale když vaří chlap, tak je to borec, je to více show. To asi táhne kluky k vaření.

Autor: