Byla jsem rozhodnutá, že neuroním ani slzu, vzpomíná vězeňkyně gestapa

  11:02
V Česku už zřejmě žijí pouze dvě pamětnice, které prošly ženským vězením gestapa v Brně. Minulý týden se v brněnské věznici na Cejlu poprvé potkaly. Dvaadevadesátiletá Venuše Štefková kvůli tomu přicestovala do Brna z beskydské Morávky, sedmadevadesátiletá Zdena Zajoncová přejela jen o několik ulic.

Do věznice, kde obě strávily několik měsíců, se přijely podívat v den 80. výročí nacistické okupace.

Zajoncová v rodné Ostravě se skupinou přátel vylepovala plakáty vyzývající k odporu proti okupaci a psala protinacistická hesla po zdech. Nacistické gestapo ji zajalo asi měsíc po jejích devatenáctých narozeninách, v prosinci 1940.

„Stihla jsem se tehdy jenom nasnídat,“ zavzpomínala Zajoncová, která poté prošla věznicí v Ostravě, po čase ji vezli do Vratislavi a odtud do Brna.

Vinili ji z velezrady, za což jí hrozila poprava, ale soud nad ní nikdy verdikt nevynesl. Proto mezi věznicemi přejížděla. „Odmítala jsem se přiznat, hrála naivku. Nikoho z ostravské skupiny jsem neprozradila,“ ujistila pamětnice.

Na věznici v Brně si pamatuje dobře. Některé dozorkyně na ni byly přísné, ale prý se nenechala zastrašit. Pomohl jí i skauting. Sama byla sokolka, ale zásady skautů si osvojila.

Na věk se nebral ohled

„Za celou dobu jsem neuronila slzu. Obdivovala jsem skauting, líbily se mi jejich zásady, přímost, spravedlnost a ovládání se, tak jsem si řekla, že musím být také pevná jako skautka. Tak jsem byla rozhodnutá, že nesmím uronit ani slzu. To mi ve vězení pomohlo,“ vzpomínala Zajoncová.

Z Cejlu ji propustili 1. srpna 1941. „Dozorce mě ještě stačil upozornit, že vypadám dobře a že jim dělám dobrou reklamu. Zato lidé v tramvaji, kterou jsem chtěla dojet na nádraží, se ode mě odtahovali, jako bych byla malomocná,“ pronesla trpce.

Druhé z přeživších, Venuši Štefkové, bylo teprve 17 let, když si pro ni a její rodinu nacisté přišli.

„Pomáhali jsme u nás na Morávce partyzánům, ale vyzradilo se to. Pamatuju si na paní, která měla pět dětí, nejstaršímu bylo sedm let, nejmladšímu půl roku. Ona i její manžel skončili ve vězení. Žena po výslechu nakojila to malé a už se nikdy nesetkali,“ vybavila si Štefková.

Protože byla brněnská věznice pouze přestupní, nestrávila tu Štefková mnoho času. „Převezli mě do Vídně. Pokaždé musely všechny ženy podstupovat ponižující lékařské prohlídky, jestli třeba nejsou těhotné. A na věk se nebral ohled,“ vzpomínala. Z vězení se dostala až po osvobození v roce 1945.

„Často vyprávím příběhy z války mladým, ale předat vnitřní pocity, to nejde. Mladí netuší, co je to za neštěstí, když je jejich stát v cizích rukou,“ upozornila Štefková.