Je to už víc než měsíc od doby, co život pětičlenné rodiny převrátil vzhůru nohama požár hájenky, ve které žila.
Šestatřicetiletá Věra Kupková s tříletým Samuelem a tříměsíčním Danielem zůstala sama a bez prostředků. Roční syn s vážnými popáleninami skončil v nemocnici, stejně tak i otec dětí. Ten už je při vědomí a pomalu se uzdravuje, chlapeček ale svůj boj o život před několika týdny prohrál.
Hájenka na samotě v Kajetíně na Táborsku lehla popelem, proto se žena se dvěma dětmi přestěhovala do domu v Choustníku, který jí obec zapůjčila a zároveň zřídila pro rodinu transparentní účet, na nějž dorazily víc než čtyři miliony korun.
„Nám z domu zbylo jen to, co jsme měli v tu chvíli na sobě, takže všechno, co kolem vidíte, jsou dary,“ ukazuje Věra Kupková ve vypůjčeném bytě na hromady plenek a plyšáků na oknech i v posteli a na spousty hraček, které jsou rozprostřené po pokojích.
Nedává na sobě znát emoce, ale když se zmíní o Gabrielovi, který nedávno zemřel, hrnou se jí do očí slzy.
Co přiměje člověka po takové události pokračovat dál?
Děti, partner a zvířata, co nám zbyla. Máme bulteriérku a pět koček. Ale samozřejmě děti mě drží, ty nemůžou za to, co se stalo. Ať udělám cokoliv, tak mi to syna nevrátí a těm dvěma zbývajícím to nepomůže. Kdybych se utápěla ve smutku, děti by to jen odnesly.
Do konce roku vám Choustník zdarma poskytl byt. Už zvažujete, kam půjdete potom?
V tuhle chvíli nevíme. Určitě bychom chtěli zase do domku, ale jakou cestou, to ještě nevíme. Třeba tady budeme dva nebo tři roky, než se někam přesuneme. Jak říkal můj partner, na to máme dost času. Důležité je, že chce, že se snaží, a snad to zvládne.
Jak na tom teď váš muž je?
Než byl zákaz návštěv, tak jsem s ním mluvila, takže je při vědomí. Několikrát jsem ho navštívila, komunikuje. Povídá si s psychologem. Doktorka říkala, že popáleniny vypadají dobře, hojí se. Pokračuje v léčbě a rehabilitaci. Má popáleno padesát procent těla, takže mu musí dělat řadu transplantací včetně podkoží. A bohužel přišel o nohu, hrozí mu i amputace ruky. Je to ultramaraton a pobude si v nemocnici minimálně několik měsíců.
Obec Choustník pro vás zřídila transparentní účet, na který lidé prozatím poslali přes čtyři miliony korun. Překvapilo vás to?
Přispělo hodně lidí a jsem jim za to strašně vděčná. Vůbec jsem to nečekala, doufala jsem jen, že bychom mohli mít aspoň trochu peněz do startu. Nového syna si za to nekoupím, ale rozhodně nám to moc pomůže. Víc mě ale překvapilo, že někteří lidé nám závidějí.
Jak to?
Někomu asi vadí, že nám přišlo tolik peněz. Kamarád slyšel, jak se baví skladníci o tom, že už máme na účtu několik milionů a já že v televizi dělám chudinku. Místní v blízkém okolí se někdy vyptávají, jestli už náhodou těch darů nemám dost. Nerozumím tomu. Asi nikdy nic podobného nezažili, jinak by takhle nemluvili. Já jim klidně všechny ty peníze dám a ještě i něco přidám, když mi vrátí zpátky živého syna a muž se uzdraví. Pak ať si vezmou všechno.
Kromě peněz vám přišlo i hodně hraček, plenek, dětské výživy a dalších potřebných věcí. Jak s nimi naložíte?
Nic nevyhazuju, nic neprodávám. Všechno, co se mi nehodilo nebo co neupotřebíme, dáváme do Červeného kříže z Veselí nad Lužnicí. Ten to použije dál v dětském domově v Radeníně nebo v kojeneckých ústavech, zkrátka kde to bude třeba. Ale rozhodně se na tom nechci obohacovat. Lidi jsou skvělí, já jim za to moc děkuju, ale my bychom to všechno nezužitkovali, ani kdybych ty děti desetkrát denně převlíkala. Někdo třeba posílá věci i rovnou na obec. Takže už jsem měla pět žehliček a čtyři rychlovarné konvice.
Když se vrátíme k době, kdy jste žila s rodinou v hájence v Kajetíně. Jak dlouho jste tam bydleli?
Bydleli jsme tam pět let. Jen bych chtěla říct, že to byl zděný dům a jen byl obložený dřevem. Takže jsme tam byli jako na chalupě.
Proč jste se rozhodli žít na samotě blízko lesa?
Chtěli jsme žít bez sousedů. Měli jsme s nimi špatnou zkušenost a abychom získali alespoň doma klid, tak jsme se rozhodli pro hájenku. Věřím, že až muž přijde z nemocnice, budeme zase žít bez sousedů. Neříkám, že bez elektřiny, to záleží na tom domě. Ale určitě bez lidí okolo. Předtím jsme také bydleli ve Slapech u Tábora na konci vsi v pronajatém domku.
Nebudete mít strach jít znovu pryč od lidí po zkušenosti, kterou si teď procházíte?
Ne, určitě ne. To, co se nám stalo, se může stát kdykoliv, může k tomu dojít i v bytě. My jsme vždycky měli velké psy jako hlídače. Díky tomu jsem se nikdy nebála.
Navzdory všemu zlému, co vám tato událost přinesla do života, vzala jste si z toho pro sebe něco pozitivního? Jde to vůbec?
Uvědomila jsem si, že jsme předtím řešili hlouposti a hádali se kvůli zbytečnostem. Nevážili jsme si toho, co máme. Mile mě překvapila podpora lidí. Nečekala jsem, že budou tak solidární. Myslela jsem, že by nám nanejvýš mohlo přijít 200 tisíc, nějaké peníze, které bych využila na benzin do Prahy za mužem do nemocnice a na to nejnutnější. Ale realita překonala moje očekávání.
