A už je tu neuvěřitelný finiš v československých barvách. Poprvé v historii vítězí žena, Češka s koněm českého plemene, českého trenéra a majitele. Lata Brandisová na klisně Normě se v tu chvíli stává miláčkem českého národa, oslavy neberou konce.
Lata Brandisová, vítězka Velké pardubické
„Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit. Pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád.“
Tak vzpomínala dosud jediná vítězka Velké pardubické na chvíle, od nichž nás letos dělí přesně 80 let. Než k tomu ale vůbec došlo, musela o dekádu dříve vyhrát jiný boj. Podle dnešní terminologie to byl boj genderový, za právo startu ve sportu, který byl tehdy považován za ryze pánskou záležitost.
Devadesáté výročí startu první ženy ve Velké pardubické
Když se v roce 1927 přihlásila komtesa Lata Brandisová do Velké pardubické, nebývale tím rozhořčila důstojníky v řadách jezdců. Bylo zcela nemyslitelné, aby soupeřili se ženou. A kdyby, nedej Bože, zvítězila, úplně by ztratili důstojnickou čest!
Zděšení pánové tedy podali protest Československému Jockey Clubu. Naštěstí stál v jeho čele Zdenko Radslav Kinský, vzdálený bratránek a podporovatel opovážlivé jezdkyně. S námitkou proti startu ženy se obrátil na anglický Královský Jockey Club, který v tom neviděl problém – pokud ovšem bude mít oddělenou šatnu.
Tak se před 90 lety objevila na startu Velké pardubické první žena v historii. K pramalé radosti mužských soupeřů, kteří dávali najevo, že o ženskou společnost nestojí. Svůj osobní i genderový debut v tomto těžkém překážkovém dostihu dokázala Brandisová na isabele Kinských (český teplokrevník) jménem Nevěsta proměnit i přes pád na velkém Taxisově příkopu ve výborné páté místo.
Ve stejném roce před oněmi 90 lety se v chovu Kinských narodila budoucí hvězda pardubického nebe, klisnička Norma. Když na ni Lata začátkem 30. let usedla, připadala jí pro tak těžký dostih příliš slabá, brzy však svůj názor změnila. Malá vzrůstem, avšak velká srdcem, zakrátko si odvážná a vytrvalá Norma získala Latin obdiv.
Dostihový sport v atmosféře třicátých let
Ve společnosti postupně narůstalo napětí mezi Čechy a německou menšinou ovlivněnou nacistickou ideologií. To se pochopitelně nevyhnulo ani sportu, dostihy nevyjímaje.
V letech 1930 a 1931 si v kurzu Velké pardubické dojela komtesa Brandisová s hřebcem Norbertem pro krásné 4. a 3. místo. V roce 1933 se v prestižním dostihu poprvé objevila s Normou a hned spolu obsadily třetí místo. Na skvělé druhé pozici se umístily v roce následujícím, v tom dalším doběhly až páté. Co hůř, na postu nejvyšším vždy stanuli Němci. Smolnou sérii potřebovali Češi stůj co stůj přerušit: proto Kinští pro rok 1936 vsadili na mužskou sílu. Jejich naděje se ale nenaplnily, Norma doběhla pod italským jezdcem zase v pořadí pátá.
Jak atmosféra druhé poloviny třicátých let houstla, stalo se doslova národním zájmem, aby už konečně Velkou pardubickou vyhráli Češi. Jenže koní, vhodných pro tak extrémně těžký dostih, moc není. A vynikající Norma už měla být zařazena do chovu. S mateřskými povinnostmi klidně může ještě posečkat, byla přesvědčená komtesa Lata. Věděla, že Norma dokáže vyhrát. Však by taky těžko kdo jiný mohl lépe znát kondici kobylky i její chuť závodit.
Nevíme, kolik úsilí musela vyvinout, než svého bratránka Zdenko Radslava Kinského přemluvila, každopádně nakonec svou klisnu v tréninku nechal.
Osmdesáté výročí dosud nepřekonaného prvenství
Když 14. září 1937 umírá československý prezident Masaryk, touha po vítězství v českých barvách žene Latu ještě silněji. Napětí vrcholí o měsíc později, v neděli 17. října 1937. Do Pardubic se na 56. ročník Velké pardubické schází čtyřicet tisíc diváků.
V poli startujících koní nechybí dvojnásobný vítěz, německý Harold. A svítí tam rovněž světlá hříva vynikající Normy s odhodlanou amazonkou v sedle.
Bylo odstartováno. Lata se nejprve drží spíš v zadních pozicích, ale s každou překážkou a cvalovým skokem se blíží historický okamžik, který dosud žádná jiná žena nedokázala překonat. Skvělá houževnatá Norma neztrácí chuť ani v okamžiku, kdy se musí vymanit z Haroldova sevření. Vítězící českou jezdkyni s koněm českého plemene v červenobílém dresu českého majitele doprovází obrovský jásot diváků. Nadšení publika nebere konce, lidé se ještě dlouho po dostihu odmítají rozejít. Desetitisícový průvod pak ze závodiště kráčí Pardubicemi až na Masarykovo náměstí.
Titulní stránky novin jsou plné oslavných článků o „naší slečně“.
Slavným vítězstvím však pohádka končí. Na dalších devět let je pardubické dostihové tradici konec. Už nikdy se nedozvíme, jestli by naše první amazonka dále vítězila.
Po druhé světové válce se sice do dvou ročníků dostihu vrátila, ale kvůli zranění nedokončila. Osud už pomalu maloval definitivní tečku. V roce 1948 byli Kinským jejich koně znárodněni. Část připadla hřebčínu Kladruby nad Labem, druhá část se dostala do Slatiňan. V barvách Slatiňan pak Lata Brandisová startovala roku 1949 v Memoriálu Kinského s klisnou Ninou. V dostihu upadla, utrpěla vážný úraz a týden bojovala v kómatu o život. Její mimořádná sportovní kariéra skončila.
Kde se vzali koně Kinských?
Dobový program Velké pardubické a následně dnešní webové stránky Dostihového spolku Pardubice uvádějí Normu jako plavku. Označovali ji tak v článcích také novináři, jenže určení barvy této klisny je uvedeno chybně. A tento omyl se přebírá stále dokola. Přitom termín plavák/plavka patří koni žluté barvy, ale s tmavou hřívou a ocasem, zatímco Norma měla žíně velmi světlé, čili byla tzv. isabela.
Kinští koně totiž existují ve dvou barevných variantách – vedle zmíněných plaváků existuje zbarvení palomino, neboli isabela, které je velmi oblíbené pro charakteristickou světlounkou hřívu a ocas.
Však právě kvůli netradiční barvě si v polovině devatenáctého století založil Oktavián Kinský svůj vlastní chov, když mu jeho žlutou klisnu Themby II nechtěli ve Vídni zapsat do plemenné knihy anglického plnokrevníka. Oktavián stál také společně se šlechtici z Pardubické honební společnosti u zrodu Velké pardubické roku 1874.
Ve šlépějích svého strýce pokračoval jeho synovec Zdenko Kinský. Ten mimochodem ve věku blížícím se šedesátce dokázal dojet fenomenální pardubický dostih jako čtvrtý (1901), pochopitelně na koni rodového plemene Magyarádovi, vítězi Velké pardubické z let 1897 a 1900. Dodejme ještě, že o rodovém jezdeckém nadání svědčí i vítězství Karla knížete Kinského ve Velké národní v Liverpoolu roku 1883.
Nepohodlná režimu
Národem kdysi tak velkolepě oslavovanou slečnu ale čeká další nelítostný boj, tentokrát s komunistickou mocí. Se všemi, kdo mají buržoazní původ, je třeba zatočit, velela ideologie.
Marie Immaculata Brandisová se spolu se svým dvojčetem Kristinou narodila v Úmoníně 26. června 1895 v rodině tyrolských šlechticů. O dva roky později se Brandisovi stěhují na zámek s hospodářstvím v Řitce, kde chovají koně. Mezi 9 dětmi se narodili pouze dva chlapci, jeden zemřel jako malý, druhý padl v první světové válce, kam spolu s otcem dobrovolně narukoval. Péči o statek, kde v té době zbyly jen ženy, jaksi samozřejmě přebírá se svou vůdčí osobností Lata, stejně jako po smrti rodičů starost o celou rodinu.
V rodině Brandisů jezdily na koni všechny děti, ale Lata z nich byla nejlepší. První dostih absolvovala v roce 1916. V dostihovém sportu ji podporoval vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský (1896–1975) i jeho syn Radslav. Trénovala v Chlumci, na kole jezdívala z Řitky do Velké Chuchle, později také koňmo na Orlík ke svým vzdáleným příbuzným Schwarzenberkům. Právě tam ji v roce 1926 pozval Zdenko Kinský, aby si zkusila překážkové dostihy. To už zbýval jen krůček k přelomovému startu ve Velké pardubické.
Po pozemkové reformě za první republiky přišla nepříliš bohatá rodina Brandisů o řadu statků. Za protektorátu uvalují Němci na Řitku nucenou správu. Poté zabírají komunisti při kolektivizaci nejprve pozemky, později i zámek. Lata po těžkém úrazu a její tři sestry se musí vystěhovat do Líšnice-Bojova do chaty bez elektřiny, vodu ze vzdálené studny musejí nosit po schodech, štípat dřevo na otop. Přesto si nikdy nestěžují…
Lata Brandisová, představitelka buržoazního sportu, měla být za socialismu zapomenuta, téměř se o ní nemluvilo. Až teprve v roce 1965 byla pozvaná jako host na Velkou pardubickou, na dostih, z jehož ženského trůnu ji dosud žádná soupeřka nesesadila.
Královnu nejtěžšího překážkového dostihu kontinentální Evropy vysvobodil z nedůstojných životních podmínek její synovec Ernst Haan roku 1980. Odvezl svou pětaosmdesátiletou tetu za rodinou do Reitereggu nedaleko Štýrského Hradce, kde strávila poslední měsíce svého života, než 12. května 1981 zemřela. Marie Immaculata Brandisová tam odpočívá v kapličce vedle významných příslušníků rodu Haanů, Kinských a Brandisů. A opodál běhají v ohradách její milovaní koně.
