Většinu času mají Vitalij Lehuša a Oleh Fedorčuk vážné tváře. Zasmějí se ironicky, jen v momentě, kdy se ukrajinských válečných veteránů z Donbasu zeptáte, jak se o ně postará jejich stát.

4 fotografie

Jeden z nich přišel v bojích s proruskými separatisty na východě Ukrajiny o ruku, druhý o nohu. Od státu dostanou kromě jednorázového odškodného měsíční penzi v přepočtu odpovídající zhruba šesti tisícům korunám. „A jídlo u nás stojí zhruba tolik jako u vás,“ říká posmutněle Fedorčuk.

V posledních týdnech se oba léčili v karvinských Lázních Darkov. Tam se jim snažili od zdravotních problémů pomoci v rámci svých rehabilitačních možností. „Naše zdravotnictví je na vyšší úrovni a tuzemský zdravotnický personál dokáže lépe vyhovět potřebám zraněných válečných veteránů. Využili jsme volných kapacit rehabilitačních ústavů a zařídili prvním ukrajinským vojákům léčbu v České republice,“ vysvětlil Hynek Čech z nadačního fondu, který léčení ukrajinských veteránů financuje.

Oleh a Vitalij jsou prvními ukrajinskými vojáky, které nadace dostala do Česka, další pacienti mají časem přibývat. Bude z čeho „vybírat“, zraněných Ukrajinců ve válce jsou desetitisíce. „Jejich pobyty nebudou sloužit pouze k rehabilitaci. Věříme, že čeští lékaři jsou veteránům schopni poskytnout i přidanou hodnotu v léčbě,“ dodal Čech.

Přišel o nohu, chtěl by uřezat i druhou

Fedorčuk, který přišel o nohu ve chvíli, kdy jeho auto ve válečné zóně najelo na minu, by si nejraději nechal uřezat i tu druhou. „Je to strašná bolest, kterou v ní cítím,“ vysvětluje. Výbuch miny mu totiž pravou nohu nevzal, ale hodně ji poranil.

Zraněné měl i rameno, od bolesti mu v Karviné pomohli. Díky lázeňským procedurám se oběma mužům alespoň částečně ulevilo. Stále je ale například trápí takzvaná fantomová bolest, kdy pacient cítí části těla, o které přišel.

Psychiku obou mužů už srovnal čas. S tím, že vedle nich umírali lidé a že i oni museli běžet naproti místu, ze kterého kdosi pálil, se naučili žít. „Ze začátku to bylo těžké, ale pak jsme si zvykli,“ potvrzují.

V těchto dnech se vrací oba váleční veteráni do své vlasti. Co s nimi bude dál, netuší. Na své působení v Donbasu ale vzpomínají s hrdostí.

Bojoval jsem za lepší budoucnost své dcery, říká veterán

„Bojoval jsem tam proto, že mám v Poltavské oblasti malou dcerku. Donbasem by to neskončilo, pokračovali by dál. Nechtěl jsem, aby má holčička jednou zažívala to, co lidi v Donbasu,“ konstatoval Vitalij Lehuša. Při bojích na východě Ukrajiny zažil klidnější období i dny plné střelby. Ve válečné zóně pomáhal vytvářet koridor, jakými se dávali vojáci na ústup, poté zase působil ve speciální skupině, která kryla vojáky pokládající miny.

Jeho pobyt ve válečné zóně skončil, když v jeho blízkosti vybuchl granát. „Stihl jsem dát akorát ruce před obličej. To mi nejspíš zachránilo život,“ popisuje Lehuša. O ruku však přišel.

Národní cítění v obou mužích stále vítězí. Povolávací rozkaz ignorovat nemohli, jeden je voják z povolání a druhý by se v případě odmítnutí dopustil vlastizrady.

I kdyby se ale vrátili o pár let zpět a dostali možnost emigrovat, stejně by raději šli na frontu. „Mohl jsem v minulosti emigrovat, ale nechtěl jsem. V roce 2005 jsem se stal vojákem z povolání. Pamatuji si, jak mi otec tehdy říkal, že svět je takový, že války prakticky nebudou a Ukrajina nemá nepřítele. Říkal, že se nemusím bát být vojákem z povolání,“ pronesl s trpkostí v hlase Oleh Fedorčuk.

Zranění už muže do války nepustí. Jak dlouho ještě bude konflikt na východě Ukrajiny trvat, to ani jeden z válečných veteránů nedokáže odhadnout. „To bude záležet na Rusku. Všechno záleží na Rusku a to je nevyzpytatelné,“ dodal muž s amputovanou nohou.

Na pomoc zvenčí Ukrajinci nespoléhají. „Jednu dobu šly takové fámy, že nám pomůže USA. Ale pokud si nepomůžeme sami, tak nám nikdo nepomůže,“ uzavřeli svorně váleční veteráni.