Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Doma mám 1 500 bloků s nápady, líčí karikaturista Václav Johanus

  9:08
Grafik Václav Johanus loni oslavil 70. narozeniny. Kulaté jubileum má letos i jeho Galerie Hrozen, kterou v Českých Budějovicích otevíral před dvaceti lety. Uspořádal zde například výstavu uznávaného jihočeského malíře Karla Valtera, jenž ho výrazně ovlivnil.

V budějovické pivnici je Václav Johanus jako doma. Hlavně před rokem 1989 se tu scházela řada kumštýřů. | foto: David Peltán, MAFRA

Jakmile má nápad, hned si ho nakreslí do bloku. Může to být při debatě s přáteli u kávy, na rybách nebo třeba na výstavě. Těch bloků má doma už 1 500.

„Všechny mají stejnou podobu. Píšu si tam i data,“ říká 70letý Václav Johanus, přední český kreslíř, grafik a ilustrátor. Fantazijními světy a humornými kresbami baví čtenáře už od poloviny 60. let. Jeho veselé obrázky zpříjemňují chvíle také dětem v mateřských školách nebo v nemocnici. Říká, že bez tužky by byl jako ochrnutý. Je stará škola. Nepoužívá tablet ani žádný grafický program.

„Na pracovním stole mám asi čtyřicet násadek. Originální kresby dělám tuší a u sebe mám pořád fix nula jedničku,“ líčí vysoký muž.

Už odmala rád kreslil. Když se naučil číst, tak si k příběhům začal dělat ilustrace. „V páté třídě jsme měli výbornou kantorku, která vedla výtvarný kroužek. Obesílala i různé výstavy. V deseti letech jsem dostal cenu na dětské výstavě v Paříži za obrázek husitského tábora. Tehdy mě bavili i indiáni a já to motal všechno dohromady,“ usmívá se.

Václav Johanus (70 let)

Grafik, ilustrátor, karikaturista a majitel Galerie Hrozen se narodil 6. července 1947 v Českých Budějovicích. Původní profesí je propagační grafik. Výtvarnou dráhu zahájil v polovině 60. let originálním rukopisem postaveným na grafickém základě, který posléze přenesl i do grafik, ilustrací a temper. Jeho kreslený humor tiskly Květy, Mladý svět, Dikobraz, Stadión, Domov nebo Sluníčko. Postupně vytvořil tisíce obrázků, kreslených vtipů, novinových, časopiseckých i knižních ilustrací. V posledních dvaceti letech se věnuje i kolážím. Je členem Asociace jihočeských výtvarníků a Sdružení Bienále Brno. Uspořádal přes 100 samostatných a účastnil se více než 200 společných výstav u nás i v zahraničí. Je držitelem několika prestižních ocenění. Je zastoupen v řadě tuzemských a zahraničních sbírek. Žije v Českých Budějovicích. Má syna Davida, který je také výtvarníkem, a tři vnoučata. Ve svém volnu nejraději čte a po letech se vrátil příležitostně i k rybaření. Jeho Galerie Hrozen letos slaví 20 let.

Jako malý kluk vyrůstal v Kněžských Dvorech. „Hráli jsme pořád venku fotbal, v zimě zase hokej na Nemaničáku. Díky okolním rybníkům jsem se splašil do rybaření. Netušil jsem, že se kolem ryb budu celý život motat i v kresbách a na stará kolena se k chytání vrátím. Voda je zkrátka ve mně,“ míní.

Říká, že nebyl svatoušek, ale ani žádný raubíř. „Občas jsem míval rozpor, jestli si mám doma číst, nebo si jít s klukama zahrát fotbal. Ale dokázal jsem přepnout od party kamarádů k samotě na rybách. To byla dobrá příprava na práci v ateliéru, kde je člověk sám.“

Do lidové školy umění nechodil, ale výrazně ho ovlivnil uznávaný jihočeský malíř Karel Valter. „Jezdil jsem za ním do Tábora a probíral s ním všechno možné. Byl to vynikající kumštýř a fantastický člověk. Rozuměl i mladým lidem, nad nikoho se nepovyšoval, rád s námi debatoval, o vše se zajímal. Pro můj život a tvorbu to byla úplně nejpodstatnější osobnost. Rád na něj vzpomínám a byl jsem šťastný, že jsem mu mohl ještě v jeho 91 letech udělat výstavu ve své Galerii Hrozen.“

O tvorbu měli zájem Švédové

Humor se Johanusovi do kreseb začal dostávat hlavně na vojně. „Měl jsem možnost udělat si tam z bývalého záchodku malinkou pracovnu. Tam jsem ve volnu pořád tvořil. Abych měl peníze na barvy, tak jsem začal dělat kresby s fórem. Líbily se, a tak jsem postupně začal tisknout v časopisech a novinách.“ Vůbec první kresbu mu vydala ještě před vojnou Jihočeská pravda v roce 1965.

„Dostal jsem za ni tehdy celých 27 korun. Nebyla to kresba, která by byla graficky úsporná jako mé pozdější práce. Byla to prokreslená figurka tlustého doktora, který vykládal o obezitě. Bylo to i se slovem,“ vzpomíná.

Fotogalerie

Když končil vojnu v roce 1968, tak byla vyhlášena československá soutěž v kresleném humoru. Na putovní výstavu se dostala i díla Václava Johanuse. „Na základě toho se najednou ozvaly Květy, Mladý svět, následoval Dikobraz a už to jelo. Začal jsem pracovat jako umělec na volné noze. Vyšlo mi za sebou několik stránek v časopisech. Platili na tu dobu docela dost peněz – 800 korun za stránku. Průměrná výplata tehdy byla 1 600. Naivně jsem si myslel, že budu ve vatě. Jenže stránek bylo jen pár za měsíc, takže zpočátku jsem se chvílemi i trápil. Ale rozhodně si nemůžu stěžovat,“ popisuje.

V roce 1969 mohl přijít zlom v životě a kariéře. Květy totiž vystavily stránky s jeho kresbami na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu. „Ozvala se jedna švédská tisková firma, která ode mě chtěla koupit celkem velký objem kreseb a dál spolupracovat. Jel jsem do Prahy podepsat smlouvy do Art centra, ale vyšlo najevo, že nejsem ve straně. Švédové se snažili mě kontaktovat i jinak, ale nic už z toho nebylo. Kdyby to tehdy vyšlo, asi by mě to také nasměrovalo jinam,“ vypráví.

Za olympijské kruhy dostal zákaz

Kromě obrázků v časopisech přibyly časem například novoročenky a reklamní katalogy pro podniky, úkoly z knižních nakladatelství, ale třeba i spolupráce s Československou televizí na seriálu pro mateřské školy. Rozhýbané obrázky, které bychom dnešní řečí označili jako animované, tehdy namluvil Petr Nárožný. V roce 1974 začal také tisknout grafiku, především ve spolupráci s bratrem Vlastou, tiskařem.

Celou dobu je Johanus věrný Českým Budějovicím. „Když jsem kreslil pro Dikobraz, tak jsem dvacet let jezdil každou středu do Prahy. Tím jsem si udržoval kontakt s tamním prostředím. Obešel jsem výstavy, antikvariáty, sešel se s kamarády. Vždy jsem se vracel se spoustou novinek a inspirací.“

Ve své humoristické tvorbě před rokem 1989 občas kvůli režimu balancoval na hraně. Například v roce 1980 dostal v Dikobrazu zákaz publikování z pověření z ústředního výboru KSČ.

„Když byla olympiáda v Sovětském svazu, tak nás rada Dikobrazu vyzvala, abychom k tomu něco připravili. Poslal jsem pět obrázků – na jednom byla figurka řezníka, který krájel kolečka salámu, ze kterých byly složené olympijské kruhy. Kresbu publikovali. Druhý den jsem jel do Prahy a zastavil jsem se v redakci. Hned na chodbě mi kluci hlásili, že mám malér. U šéfa jsem se dozvěděl, že Československo začalo těsně před olympiádou vyvážet maso do Ruska. Byly z toho nakonec tři hodně nepříjemné měsíce zákazu. Ani v budějovickém Díle v té době nešlo dávat práce do komise. Bylo to špatné. Pochopil jsem, že nejsem hrdina, a k lopatě se mi nechtělo. Naštěstí to relativně celkem brzo pominulo a postupně jsem mohl zase pomalu začít publikovat.“ 

Chybí nové výtvarné myšlení

Po revoluci 1989 začal tisknout i v odborných periodikách, jako Ekonom či Právní rádce, více se začal věnovat také kalendářům a dalším tiskovinám pro firmy.

Celý život je věrný svému stylu, pro který je typická úspornost, přesná linka, humorná nebo groteskní zkratka s pointou. Inspiruje ho život okolo, knihy, poezie, hudba, příroda. Vystřihuje si zajímavosti z novin a časopisů a také například materiály pro koláže, jejichž inspiraci nachází ve starých, převážně prvorepublikových tiscích. Vytváří si tak bohatý archiv, pečlivě uspořádaný ve více než 120 šanonech. Toho prý má plný dům i chalupu. Mrzí ho, že se dnes z novin a časopisů kreslený humor téměř vytratil.

„Současná mladá generace humoristů a karikaturistů nemá moc příležitostí publikovat a konfrontovat své výtvarné názory. Přitom dříve na každých novinách doslova viselo deset kreslířů. Bohužel to, co občas někde přece jenom zahlédnu, je spíš vulgární a podpásové než kvalitní humor. A především – nejsou tu osobnosti, jako byl Born, Jiránek, Renčín nebo Štěpán. Chybí nové výtvarné myšlení,“ dodává.

Autor: