Co znamená veliký zájem?
Už mnoho let žádáme o navýšení kapacity. Děje se tak ve spolupráci s naším zřizovatelem, jímž je Liberecký kraj, a se starosty z Hrádku nad Nisou a Chrastavy Horinkou a Canovem. V těchto městech máme totiž detašovaná pracoviště.

A daří se to?
Ne. Máme přeplněno. Loni jsme odmítli asi sto sedmdesát a předtím taky ke dvěma stovkám dětí.

To musí zamrzet, že?
Je to velká škoda. U některých oborů otevřeme pouze třeba dvacet míst, ale zájemců je čtyřicet. Nebo sto. Třeba ve výtvarném oboru se dostane každý pátý až šestý. U hudebních oborů záleží na konkrétním nástroji. U klavíru je to každý druhý, v dechových nástrojích téměř každý.

O jaké obory je zájem? Mění se jejich obliba, dají se vystopovat určité trendy?
Jistě. Tak před deseti lety se nikdo nechtěl učit na klavír, ale každý chtěl keyboard. Dneska je to přesně naopak. Zájem je také o nehudební obory, oblíbený je poslední dobou výtvarný.

Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že je to způsobeno tím, kolik toho základní a střední školy dětem nakládají. Žáci jsou ve škole déle, přibyly jim předměty a jsou na ně kladeny vyšší nároky. A to někdy až neúnosně i ze strany rodičů.

A tady najednou nemusí soutěžit a podávat v jednom kuse nějaké výkony...
U nás, konkrétně třeba ve výtvarném oboru, najdou klid. Děti najednou nejsou v časovém ani výkonovém tlaku a můžou se soustředit jen samy na sebe. Je to něco, jako když se malé dítě učí chodit a neustále padá. Taky ho za to nikdo nepeskuje, naopak mu ještě tleskají, když se mu povede první krok. Po uznání touží každá bytost, ať už dospělý nebo dítě. A ti, kteří třeba nejsou ve svém studiu na školách tolik úspěšní, se u nás mohou realizovat.

Mění se nějak za ta léta děti?
Dneska už mají možná větší záběr v hledání informací na internetu než jejich učitelé. Ale mnoho škol má – zjednodušeně řešeno – to klasické pojetí z dob Marie Terezie, kdy přijde učitel, odvypráví látku a pak je vyzkouší. Nezajímají je schopnosti dětí, jen jejich vědomosti.

Můžete nějak aplikovat současný technologický rozvoj ve vaší výuce?
Já říkám, že internet je po ohni, vodě, a tak podobně, další, novodobý živel. Dobrý sluha, ale zlý pán. Na jedné straně nám pomůže – ať už při zapisování not, v počítačové grafice, designu nebo v divadelních projekcích. Na druhou stranu je dnes informací mnohonásobně víc než dřív. Je důležité umět vybírat z nich to podstatné, dobré a z našeho pohledu něčím umělecky přínosné, vkusné a kvalitní. Právě naším posláním je to děti naučit, nasměrovat je k tomu.

Situaci mladým muzikantům ulehčí i to, že při učení nových písní už nemusejí odposlouchávat z nahrávky, ale můžou se své party naučit z videí na YouTube...
To sice ano, ale to, aby se vůbec naučili na svoje nástroje, si stejně musí takzvaně vysedět. Na tom se nedá nic ošidit, a to i přesto, že by dneska děti chtěly umět nejradši všechno hned. Jinak ve světě se vyučuje přes video, jde o takzvaný e-learning. Videopřenosy využívají například na severu Kanady nebo ve Skandinávii. Na Faerských ostrovech chodí děti do školy v hlavním městě jednou za čtrnáct dní a jinak mají dvě hodiny týdně videopřenos.

Zpět k výtvarnu: vy jste nedávno jako jediná umělecká škola v republice otevřeli sklářský ateliér. Tento obor má v kraji tradici, co na váš krok říkají ředitelé zdejších sklářských škol?
Vítají to a podporují. Je to dobré v tom, že když se náš absolvent bude hlásit na sklářskou školu, nebude koukat jak Alenka v říši divů, ale bude už jednotlivé techniky práce se sklem znát. U nás si osvojí pískování, máme tu pec na fusing neboli lehané sklo a výhledově chceme zařadit i práci s kahanem. Děti se u nás mohou taktéž věnovat šperkařině. Zuška musí být vždycky o krok napřed.