Hudba vás provází celý život. Letos jste od města Jirkov dostala Cenu Jirky. Za co jste ji získala?
Ocenění jsem dostala za mimoškolní činnost a musím říct, že to pro mě bylo velké překvapení. Kromě toho, že na základní umělecké škole v Jirkově učím děti hrát na klavír a na violoncello, jsem od roku 1986 předsedkyní Kruhu přátel hudby. Organizujeme koncerty vážné hudby, zveme do Jirkova vynikající sólisty nebo soubory. Umožňujeme návštěvníkům poznat tyto umělce naživo. Když slyšíte koncert v rádiu nebo ho zhlédnete v televizi, ten dojem není nikdy takový, jako když jste přímý účastník. Ty emoce jsou prostě někde úplně jinde. A ještě doprovázím pěvecké sbory na klavír, jezdím s nimi na soutěže, na různá vystoupení.

Kdo vás k hudbě přivedl?
Jak už to tak bývá, byli to rodiče. Dá se říct, že si maminka prostřednictvím mě splnila sen. Byla z chudé rodiny, a ta si nemohla dovolit koupit klavír a mamince platit hodiny. Byla jsem takovým vyslancem naší rodiny. Moji rodiče klavír koupili a mě vyslali, abych se na něj naučila hrát. Přiznám, že se mi to ze začátku moc nelíbilo, jednou jsem chtěla přestat, ale maminka se došla učitele zeptat, jestli ve mně něco je. A když ten řekl, že by byla škoda, kdybych toho nechala, bylo rozhodnuto. Pěkně budík na klavír a cvičit a cvičit. A už mi to zůstalo.

Vybaví se vám něco z vašich začátků?
V době, kdy jsem studovala, bylo na hudebních školách málo učitelů. Běžnou praxí bylo, že jsme začínali učit už při studiu. První učitelské angažmá jsem měla v Žatci, souhrou různých okolností jsem začínala učit už v šestnácti letech a učila jsem dívky, kterým bylo patnáct. Když jsem v Žatci končila, jedna z mých žaček přiznala, že mi moc nevěřily. Prý si říkaly, co nás taková holka může naučit. Když jsme se po letech potkaly, uznala, že naučila. Prošlo mi rukama hodně dětí a moc mě těší, že se ke mně i po těch letech hlásí.

Máte oblíbeného hudebního skladatele?
Mám dokonce tři. Na prvním místě je to Fryderyk Chopin, to je moje srdeční záležitost. Pak následuje Sergej Rachmaninov a náš vynikající skladatel Josef Suk. Při doprovodech pěveckých sborů i našich žáků se někdy setkávám se skladbami, které neznám a musím se je naučit. Dneska necvičím tolik hodin jako dřív, proto když je náročnější doprovod, musím si k tomu sednout a skladbu doslova nadřít. Není to tak, že se jednou něco naučím a můžu to zahrát kdykoli. Každá skladba se musí takzvaně udržovat, aby byl výsledek vždy stoprocentní.

Co vás zajímá kromě hudby?
Úplně nejradši ze všeho luštím sudoku. Mám ráda i křížovky, ale sudoku je favoritem. Časopis, který odebírám, nezačnu číst dřív, než v něm vyluštím sudoku a křížovku. Luštěním si procvičuji logické myšlení, protože i při hudbě musíte logicky myslet.

Jak to myslíte?
Dříve se dělaly přijímací zkoušky na konzervatoř i z matematiky. Kdo nemá logické myšlení, ten to má těžší. Je jasné, že vlohy a cit pro hudbu jsou velmi důležité, ale nemalou roli hraje píle. Ne každé dítě dokáže denně několik hodin cvičit. Musím říct, že leckdy děti, které nejsou úplně talentované, ale jsou pilné, dokážou víc než ty talentované.

Učíte jenom děti?
Ne, ne. Učím třeba pětileté dítě a taky pána, kterému je 71 let. Výuka je individuální, jinak se musím připravit na dítě, jinak na teenagera, jinak na dospělého. Velmi důležité je, aby se mezi učitelem a žákem vytvořilo citové pouto a naladili se na stejnou vlnu. Hrou na hudební nástroj se děti učí dodržovat pořádek, protože hudba má svůj řád, svá pravidla, rozvíjí si logické myšlení a logickou paměť, získávají pracovní návyky a také si prohlubují estetické cítění. Řada těchto věcí jim pomáhá i při výuce na základní škole.

Věnuje se některý z vašich žáků hudbě na profesionální úrovni?
Odchovala jsem několik žáků, již ze „zušky“ šli studovat na konzervatoř. Jeden z mých studentů se zúčastnil ústředního kola celostátní soutěže ve hře na violoncello a byl třetí. Podstatné ale je, že musel soutěžit s dětmi, které na violoncello hrály delší dobu. On hrál asi tři roky na housle a teprve pak přešel na violoncello. Rozdělení do soutěžních kategorií je podle věku a ne podle toho, jak dlouho se na nástroj učíte. Takže zatímco on hrál tři roky, soutěžil s těmi, kteří hráli pět a více let. Uspěl a dnes se hudbě věnuje profesionálně. To je asi můj největší úspěch.

Rozhodla byste se dnes stejně?
Určitě ano, učit mě pořád baví. Myslím a letité zkušenosti mi to potvrzují, že hudba zušlechťuje duši. Děti, které učím, si to neuvědomí hned, ale něco v nich zůstane a předají to svým dětem. A to je důležité.