Celý život se udržuje v kondici sportem a dokázal pořádně rozhýbat i své žáky při tělocviku. Ředitel Základní školy v Trhových Svinech na Českobudějovicku Jan Mikeš ho učil rád, ačkoli jeho aprobací je fyzika a dílny.

Přestože nedostal od přírody typickou sportovní postavu, prostě pořádně nevyrostl, nikdy to nebral jako handicap. Ani po oslavě třiašedesátých narozenin se necítí zralý na klimbání v křesle u televize nebo krmení sýkorek na lavičce v parku. Stále má spoustu energie a naplánovaných cílů, které se chystá zdolat pěšky či na kole.

Právě teď se mu k tomu pořádně otevřely dveře. Po 41 letech strávených ve školství se rozhodl na konci července ředitelskou funkci opustit a odejít do důchodu. Kde k tomu vůbec vezme motivaci člověk, který se svou školou žije, s nadsázkou řečeno, víc než se svou rodinou?

„Člověk má umět odejít včas. Já jsem ve škole třeba zažil okamžik, kdy paní učitelka německého jazyka strašně moc chtěla učit, ale potřebovala vyjít schody do prvního patra, což nedokázala. My jsme chtěli, aby učila. Muž ji podpíral, ale zjistili jsme, že ty schody nevyjde. A toho jsem se strašně bál, aby se něco takového nepřihodilo mně,“ říká dlouholetý šéf školy Jan Mikeš.

Dnes už může začít bilancovat svou pracovní kariéru, přestože svému nástupci slíbil, že dokud nenajde nového fyzikáře, je ochoten ještě rok ve škole zůstat. Ale už pouze na poloviční úvazek. I když si vůbec není jistý, kolik hodin ještě své oblíbené devítiletce, které je věrný už 38 let, nakonec věnuje.

Novému řediteli Jiřímu Pavlovi, který byl přes dvě desetiletí jeho zástupcem, totiž zároveň slíbil, že mu pomůže dotáhnout i dva získané granty na vylepšení zázemí devítiletky.

„Na trhovosvinenské škole jsem byl opravdu rád. Byla tam moc dobrá parta. Výhodou ředitele je, že se může obklopit lidmi, s nimiž chce pracovat. Na rozdíl od radnic, kde dávají starostovi své lidi politické strany a třeba se nemůžou navzájem vystát,“ srovnává Mikeš.

Na výlety chodí s partou chlapů

Když se rozmluví o škole, je těžké ho zastavit a z jeho slov je cítit, že má učitelské povolání rád. „Jste pořád mezi dětmi a vidíte, jak se vám před očima mění na mladé lidi, jak prospívají a utvářejí si své názory, a vy jim v tom můžete pomoci,“ líčí.

Sám dnešním žákům přitom trochu závidí, jak je kantoři systematicky vedou k výběru budoucí profese. Už od osmé třídy jim ukazují různé profese a v devítce zvou všechny náboráře, kteří jim představují své školy a jejich zaměření.

„Já jsem žáky učil, aby si vybírali budoucí povolání vylučovacím stylem, co nechtějí dělat. A nakonec jim zbude, jakým směrem by se měli vydat – zda k technice, či k humanitnímu, nebo praktickému zaměření,“ popisuje Mikeš.

Sám takovou pomoc při výběru povolání neměl a ještě ani při maturitě nevěděl, čím se bude živit. Střední školu mu vybrali rodiče. Ve vesnici fungovalo JZD, tak viděli jeho perspektivu v zemědělství. A přestože bez potíží odmaturoval na mechanizační zemědělské škole, věděl, že to není obor, v němž chce pracovat.

K učitelství ho nakonec nasměroval o čtyři roky starší bratranec, který studoval na pedagogické fakultě. „Naši mě nechtěli pustit na Prahy na vysokou zemědělskou, abych tam nezvlčel, tak se nakonec ke kantořině taky přiklonili,“ vypráví.

Přitom jako kluk snil o dráze slavného fotbalisty. Vyrůstal na vesnici a bavil se všemi možnými sporty – v zimě hrál na rybníku hokej a lyžoval na každém okolním kopci, který se dal sjet. Když slezl sníh, přišel na řadu hokejbal, v létě hrál s kamarády fotbal, nohejbal, volejbal. Prostě všechno, co partu vždycky chytlo.

„A když v Budějovicích postavili plavecký stadion a všichni jsme do něho jezdili plavat, tak mě s jedním spolužákem vybrali a museli jsme tam za školu závodit. Ale to mě nebavilo, a aby toho nebylo málo, na pedagogické fakultě mě také vybrali, abych plaval,“ vzpomíná Mikeš.

A tak zatímco se ostatní spolužáci dobře bavili a užívali si dosyta volného času mezi přednáškami, sám musel kmitat mezi školou a bazénem. Plavání nebral vážně, srdce věnoval fotbalu. Proto vymyslel chyták, jak se z nekonečných temp v bazénu vyvléct – na začátku zaplaval lepší čas než na konci a tělocvikářka si musela najít jiné studenty, kteří reprezentovali fakultu s větším nasazením.

Nenadchne ho ani dlouhé povalování na pláži. I když s manželkou jezdil hodně do Chorvatska, Řecka i Itálie, u moře vydrží ležet maximálně hodinu až dvě a odchází. Ideální dovolenou má spojenou s turistikou po republice.

„Hlavně když jdu s někým, koho to baví. Ženu to neláká, nejčastěji chodím s partou chlapů. Prošli jsme třeba Český ráj nebo Krkonoše, ale i Novohradské hory a Šumavu. O víkendech zase jednou dvakrát měsíčně vyrážíme na kolech hvězdicovitě ze Střížova na všechny strany,“ popisuje Mikeš.

Elektrokolo si ale pořídit nechce. Potřebuje si užívat přírodu kolem sebe a nejen ji prolítnout a soutěžit s ostatními o to, kdo najede víc kilometrů. „Cyklisté na elektrokole ani neví, kudy jeli. To mě nebaví. My hodně jezdíme třeba po okolí Nové Pece, na Jelení vrchy,“ vypráví nadšený cyklista.

Poté, co v červnu podepsal naposledy všech 600 vysvědčení žákům trhovosvinenské školy, ho ale zradila achilovka. Místo naplánovaných výletů na Šumavě musel na chalupě jen odpočívat a ještě pár týdnů potrvá, než se dostane do původní kondice.

„Zatím musím být trpělivý a v klidu, a to mi moc nejde. Naštěstí musím ještě ve škole zařídit spoustu věcí spojených s předáváním mému nástupci a také přes léto pomáhám s vnoučaty, která mi spolehlivě dobijí baterky,“ dodává Jan Mikeš.