Minulou sezonu ovládli písečtí mladíci extraligu sedmnáctiletých a postarali se o největší dorostenecký úspěch nejen píseckého, ale jihočeského basketbalu. To je velký pokrok za 25 let, kdy jste zakládal basketbalový oddíl při základní škole, že?
Od té doby jsme ušli dlouhou cestu. V tak malém sportu, jako je basketbal, není možné hráče vzít a hned hrát soutěže. Basketbalisty si musíte vychovat, první tým byly děti ze třetí třídy, které jsme postupně vytrénovali. Já stál u začátku klubu a byl u cesty nahoru. Jako důležitý milník vidím udělení statutu sportovního centra před patnácti lety, které nám umožnilo zprofesionalizovat jedno trenérské místo. Od té doby hrajeme extraligy a nikdy jsme nespadli. To se povedlo jen pěti klubům v republice.

Byl to při zakládání klubu váš hlavní cíl?
Vůbec, v té době jsem nastupoval jako učitel zeměpisu na základní školu a měl jsem pocit, že by mě bavilo udělat basketbalový kroužek pro děti. Neměl jsem vizi, chtěl jsem s nimi jen hrát basket. Postupně se nabalovali hráči, trenéři, funkcionáři.

Je podle vás důležité, aby měl trenér pedagogický talent?
Neumím si představit, že by byl u dětí do 12 let trenér bez pedagogického citu. Znám trenéry, kteří mají úspěchy, ale nejsou pedagogicky nadaní. Víc než na výsledky dbáme na to, aby si děti k basketbalu vybudovaly vztah a později přivedly třeba své děti, staly se rozhodčími nebo se chodily na basketbal dívat. Dobrý trenér nemůže být špatný učitel.

Jak se díváte na trénování basketbalu v Česku?
Tady se pořád mluví o tom, jak je na tom basketbal zle, že děláme všechno špatně. Já si to nemyslím, jsme desetimilionová země a basketbal je tady na pozici třetího až pátého kolektivního sportu, daleko za fotbalem a hokejem. Co se týká dětské základny, tak jsme daleko i za florbalem. To je realita, a pokud se podíváme na tyto dva faktory, tak si nemyslím, že to děláme špatně. Tím myslím práci s nejmenšími i výsledky mládežnických reprezentací. Na druhou stranu, vidím kolem sebe spoustu věcí, které by se daly dělat lépe.

A jaký je váš pohled na trénování dětí?
Říká se, že ti největší odborníci by měli trénovat děti. Nejen u nás, ale všude na světě je to naopak. Ti nejlepší většinou trénují muže a nadšenci nebo rodiče trénují ty nejmenší. Můj postřeh je, že velice často bývalí profesionální hráči nejsou dobrými trenéry dětí. Často si myslí, že je to stejný sport jen v dětském podání, ale s nadsázkou to je z pohledu trenéra úplně odlišná disciplína.

Hodně trenérů dbá na všeobecnou sportovní průpravu, zaměřujete se na to i ve vašem klubu?
Upřímně, toho nejsem velký zastánce. Moje zkušenost je taková, že když se dítě nenaučí do 13 let řemeslo basketbalu, tak se to později učí těžko. Samozřejmě všeobecný pohyb je důležitý, ale já učím už prvňáky hrát basketbal, střílet, driblovat.

I uznávaný trenér Vondřička říkal, že to v Písku děláte dobře. Čím si myslíte, že to je?
Pochvala od Miroslava Vondřičky mě velmi potěšila. Lidé nás chválí, protože vidí výsledky, ale to, jak trénujeme, nevidí. Myslím, že náš úspěch je v tom, že dovedeme k basketbalu přitáhnout hodně dětí. Ti, kteří nejsou z Písku, často říkají, že je u nás ve městě basketbal sportem číslo jedna. To ale není pravda. Je tu tradiční hokej, který vychoval desítky hráčů pro vrcholovou úroveň a fotbal, na který chodí stále hodně lidí.

Myslíte, že vám k přilákání dětí pomáhá vaše funkce na základní škole?
Určitě ano. Vytvořili jsme v družině kroužek basketbalu a díky tomu, že je hala vedle školy, tak je i pro rodiče pohodlné nám děti svěřit. Na škole jsme vybudovali určitý systém práce s dětmi a postupně se snažíme spolupracovat i s dalšími školami. Díky tomu máme momentálně v klubu na 250 dětí.

Do Písku chodí hrát dorostenci z okolních klubů i z jiných krajů, jak se vám je daří nalákat?
My jsme vždycky byli klubem, odkud talentovaní hráči chodili třeba do Prahy. To se zlomilo s příchodem trenéra Jana Čecha, ten nám přinesl novou energii. Vytvořil hráčům výborné, až profesionální podmínky. Platíme jim ubytování, regenerace, trénují dvakrát denně. Stále však platí, že je na prvním místě škola. Nikdy se nestane, aby kvůli basketbalu nešli do školy. Snažíme se i dohlížet, aby měli dobré známky. S mladými hráči na rozdíl od jiných klubů nepodepisujeme smlouvy, tyto dvě věci nás od ostatních týmů odlišují.

Po Vítu Krejčím, který je nyní v Zaragoze i seniorské reprezentaci, máte další talent, a to Josefa Svobodu. Máte k těmto hráčům specifický přístup?
Můj názor je, že s ním musíme pracovat jinak. Je to speciální hráč. Trochu složitá osobnost. Fyzicky a basketbalově je na úrovni 17letých kluků, ale nedávno mu bylo třináct. Dospělí se k němu chovají jako ke staršímu a zapomínají na to, že je stále dítě. Myslím, že má předpoklady k tomu být výjimečným hráčem. Nesnáší prohrávat, nemůže být druhý ani ve frontě na oběd. Přesunuli jsme ho do skupiny k dorostencům, a dostává tak nejlepší možnou péči.

Jaký je váš názor na stahování talentů z menších klubů v kraji?
Četl jsem rozhovor s panem Vondřičkou, který je proti tomu. Dokonce jsem si s ním o tom psal. Dávám mu za pravdu, že u malých dětí je přínosnější nechat talent v menším klubu, aby si zvykl na roli lídra. Na druhou stranu se pak tlačí na to, aby talentovaný hráč rozhodoval zápasy a to za každou cenu. Už se opomíjí správnost provedení. Pan Vondřička psal, že stačí přejít v sedmnácti, to je podle mě pozdě.

Mládež máte na vysoké úrovni, je pro vás důležité dostat i muže z první ligy do nejvyšší soutěže?
Pro mě je nejdůležitější, aby měl basketbal v Písku silnou pozici. A chápu, že je k tomu důležité postavení A-týmu. Myslím si, že je dobré mít první tým nahoře, je to vlajková loď klubu a zajímá se o něj nejvíc lidí. Chtěli bychom muže posouvat krok po kroku výš, ale ne za každou cenu. Ve finále si myslím, že je lidem jedno, jestli chodí na NBL, nebo na první ligu. Zápasy první ligy mají zápal a lidé vidí na palubovce odchovance. Vnímám, že hrát nejvyšší soutěž by nám prospělo, ale není to primární cíl. Do budoucna se tomu nebráníme. Hlavní je mládež, mám radost, když je plná hala, a je mi skoro jedno, jestli je to krajský přebor, či NBL.