Ředitel Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě a poslanec Jiří Junek, jeho patnáctiletý syn Honza, stejně starý synovec Alfréd a kamarád Radek Štěpán. Tahle parta z Vysokého Mýta se v srpnu vydala na sedmnáctidenní pouť za pomníky a legendami československých legionářů v Rusku, od jejichž první slavné bitvy u Zborova uplynulo letos rovných sto let.
A když za legionáři, tak stylově vlakem po devět tisíc kilometrů dlouhé Transsibiřské magistrále, kterou legionáři ze dvou třetin před sto lety ovládli a posloužila jim i jako trasa pro jejich dlouhý dvouletý návrat do mladého Československa.
„Chtěl jsem poznat Transsibiřskou magistrálu, o níž jsem mockrát četl. A moc mne nebaví jezdit do turisticky profláknutých destinací. Také se mi líbí rčení, že cesta může být cíl. Druhým motivem jsou legionáři, jejichž výročí se v této době připomíná a kteří měli velkou část magistrály na konci první světové války ve svých rukou,“ říká Junek.
Jak cesta vypadala?
Byl to rachot, jak říká kolega Radek Štěpán, s kterým jsme jeli. A chvílemi těžký punk. Když už jsme jeli, tak jsme si řekli, že pojedeme třetí třídou. Ať je to „romantické“. Zejména poslední, nejdelší přejezd z Irkutska do Vladivostoku, který trvá tři dny a tři noci, jsme si opravdu užili. Jeli jsme vagony, kde nejsou klasická kupé, jen poschoďové postele na jedné straně jako boxy, na druhé podél oken a mezi nimi chodbička. Na jedné straně starého vagonu je WC, na druhém místnost se samovarem. Měl jsem postel u WC, takže každý, kdo šel na záchod, kolem mne dvakrát v noci prošel, občas někomu drcl do ruky nebo nohy, když vám ve spánku vypadnou. Hned jste vzhůru. Ve vagoně s padesáti čtyřmi lidmi a obsluhou, která se s námi moc nemazala, se mísí různé pachy a výpary, vidíte lidi, jak snídají, obědvají, spí, zalévají si kafe a instantní polévky. Když chcete otevřít okno, tak se to některým nelíbí a křičí, ať ho zavřete. Chodíte při takovém úseku třeba v jednom tričku a jedněch trenclích tři dny. Ještě že tam nebyla takové vedra jako tady, to by mělo v tom počtu lidí teprve sílu.
Takže hodně kruté?
Ale zase je to nezapomenutelný zážitek. Třeba jen jízda tou krajinou, Ural, Bajkal, kopce kolem Mongolska nebo dlouhé roviny, které mám obecně moc rád. I když poslední den na konci cesty do Vladivostoku už jsem fakt nemohl. Měl jsem hroznou ponorku, musel jsem jít do jídelního vagonu, byť tam pivo stojí na naše peníze stovku, a dát si aspoň dvě, abych změnil na chvíli prostředí.
Co lidé na magistrále?
Všehochuť. Jeli s námi mladí lidé i senioři, kteří mířili k Japonskému moři, lidé různých národností. Místní Buriati, Číňani, našli se tam ale i takoví blázni jako my. Třeba dvě mlaďoučké Jihokorejky, které to vzaly stejně jako my a schválně si koupily třetí třídu. Jedna byla drobounká, a když se drápala na lůžko nahoře, spadla a hodně si poranila nohu. Byla to rána jako z děla. Mladí Rusové, kteří většinou ve vlaku pracovali jako brigádníci, byli hovorní, střední a starší generace trochu odtažitá. Ale bavili jsme se třeba se seniorkami, které jezdí na výlety v zimě do Thajska, v létě k moři u Japonska. Potkali jsme i výpravu Číňanů, kteří měli rudé odznáčky s vyobrazením svého vůdce a jejichž vybavení bylo opravdu hodně prosté. Někteří měli místo batohů pytle jako na brambory a místo zavazadel plastové nádoby, v jakých se u nás prodává barva.
Překvapilo vás něco?
Přesnost, s jakou tam jezdí vlaky. Kamkoli jsme jeli, a vystřídali jsme asi šest vlaků, vždycky jsme přijeli na minutu přesně. Neměli jsme nikdy žádné zpoždění. A to i na nádražích a zastávkách na trase. Také nás překvapila až neuvěřitelně čistá nádraží. Byly to buď moderní nové budovy, nebo historické a krásně zrekonstruované. Ve velkých městech zákaznický komfort, krámky, a dokonce místnosti, kde si lze zahrát stolní hokej nebo fotbal. Vůbec to nebylo jako v Praze, když vylezete na hlavním a máte chuť utéci. Protože jsou kolem vás opilci, bezdomovci, feťáci. V Rusku tohle nikde neuvidíte.
Tomu se nechce ani věřit...
Oni tam opravdu asi vytáhli do tvrdého boje s alkoholem. Dnes se tam nesmí na veřejnosti pít ani pivo. A policie to hlídá. Když jsme stáli v Novosibirsku, vlak měl večer asi dvacet minut pauzu, a tak jsem šel do krámku pro dvě plechovková piva pro nás a limonádu pro kluky. Syn šel se mnou. A prodavačka chtěla vidět synovy dokumenty. Když jsem ji nakonec umluvil, varovala mne, že venku je policista, a pokud tam budu pít pivo, tak budu mít i já problémy. To se nám stalo několikrát. A opravdu, na celé sedmnáctidenní cestě jsme neviděli žádného opilce. Jako běžně u nás. Třeba mladým Rusům tam dnes hodně vadí, že se o Rusku pořád mluví jako o zemi opilců.
Magistrála byla v roce 1918 v rukou československých legionářů. Co to znamenalo?
Až když jsem po ní jel, uvědomil jsem si, co to tehdy znamenalo. Když si někdo přečte, že legionáři ovládali šest tisíc kilometrů této železnice, tak nad tím i mávne rukou. Je to číslovka a údaj. Až když jí projedete, uvědomíte si, co těch šedesát tisíc vojáků udělalo neuvěřitelného. Mám z toho až husí kůži, když jedete dny a dny, desítky hodin a vidíte tu neuvěřitelně obrovskou zem. Oni nestáli jen kolem trati a dávali si cigárko. Sváděli na řadě míst různé boje, byli neustále napadáni. Zajistit pro vojáky stravu, lékařskou péči, ošacení. To snad ani nemá ve vojenských dějinách obdoby. Jste najednou na legionáře hrdí a říkáte si, že my jako Češi fakt nejsme žádní poserové, jak se o nás někdy říká. Byli v tvrdých podmínkách Sibiře neustále vystavovaní nebezpečí smrti ještě dva roky po první světové válce.
Vítězili i nad přesilami, ukořistili carský poklad...
To je monumentální. Ale pořád v Rusku převládá názor, že českoslovenští legionáři zabíjeli jejich vojáky. Naše první zastávka byla v Samaře. Tam se naše ministerstvo obrany s Československou obcí legionářskou snaží postavit už několik let legionářům pomník. Ale není možné se s nimi domluvit ani tam, kde legionáře tehdy dokonce vítali, že je zbavili bolševiků. Takže tam pomník není, ale zato je tam pamětní deska spisovatele Jaroslava Haška. Dezertéra od legií a komunisty. A na rušné křižovatce tam sedí na sudu piva socha Švejka. Ale v poslední době to vypadá, že příští rok se instalovat pomník legionářů přeci jen povede. Je už hotový několik let a leží přímo v Samaře v nějakém skladu. Ministerstvo obrany v poslední době udělalo obrovský kus práce a příští rok by měl pomník stát v některém ze samarských parků. Ani v Irkutsku, kde je pochováno na hřbitově Zvezdočka spousta legionářů, jejich pomník není. Přitom ve městě je kromě sochy Lenina a Gagarina i socha cara Alexandra II., a dokonce jedinou sochu v Rusku zde má i velitel bělogvardějců Alexandr Vasiljevič Kolčak. Ale přivezli jsme domů prsť z toho irkutského hřbitova, prosili mne o to lidé z jedné vesnice tady -jejichž dva obyvatelé tam jsou pochováni.
Jinde jste pomníky našli?
Třeba v Čeljabinsku, kde maďarský zajatec vrženým železem zabil našeho legionáře, což odstartovalo rozkol legionářů s krasnoarmějci, je hezký pomník hned u nádraží. Ač jsme se dozvěděli, že při jeho odhalení protestovalo pár nějakých místních lidí s transparenty, že Češi stříleli jejich dědy.
Kde vás vzpomínání na legionáře nejvíce vzalo?
Asi v Jekatěrinburgu. Samo o sobě je to nádherné město, které má evropský ráz. Má nádherné staré zachovalé budovy a moderní čtvrti s vysokými domy, kde si připadáte jako někde v Americe. A jezdí tam spousta českých tramvají. Tam jsme měli i úžasného průvodce, pana Alexandra Kručinina. Je to amatérský historik zabývající se ruskou občanskou válkou, ke které ale legionáři neodmyslitelně patří. Má neuvěřitelné znalosti o našich legiích i jednotlivých vojácích. Ač pracoval celý život na železnici. Doporučila nám ho Československá legionářská obec. Přišel, řekl, že ho bolí noha a že to dnes bude tedy jen krátká procházka. Trvala šest hodin a zbytek naší výpravy vypadal, že mne zabije. Kluky jsme museli vzít za odměnu do Mc’Donaldu.
Kam vás zavedl?
Viděli jsme hotel Amerika, kde byli ubytovaní českoslovenští důstojníci, dům, kde bylo tehdejší československé velvyslanectví. Na něm si generál Radola Gajda vzal svou druhou ženu, aniž by se s první doma rozvedl. Viděli jsme velký chrám Všech svatých Na krvi vzniklý na místě, kde rudoarmějci týden před příchodem našich legionářů vyvraždili carskou rodinu. Někdy se dokonce uvádí, že posledního cara Mikuláše II. a všechny jeho blízké popravili právě z obavy, aby je naši legionáři neosvobodili. Ukázal nám i dům, kde bydlela rodina velkého obchodníka původem z Polska, jehož dceru si vzal pozdější generál Mikuláš Antonín Číla, který působil tři a půl roku ve Vysokém Mýtě jako velitel osmé pěší brigády. Byl to právě ten Číla, který bolševikům předával i se všemi papíry legendární carský poklad, který legionáři ukořistili. Viděli jsme i bývalé dívčí gymnázium, které sloužilo jako ubytovací prostor pro elitní 1. československý samostatný úderný prapor.
Potkali jste na sedmnáctidenní cestě nějaké Čechy?
Jednoho jediného. Na Bajkalu. A ten nám rozluštil záhadnou příhodu, kdy jsme jeli vlakem, který jede jen jednou denně po staré magistrále kolem jezera Bajkal nádhernou romantickou krajinou. Je na ní asi padesát tunelů a opravdu krásná zákoutí. Stáli jsme schválně na konci posledního vagonu a fotili jsme to, ale najednou přišla průvodčí, vyhodila nás a ještě ten prostor zamkla. Divili jsme se a pak jsme z oken vlaku viděli u jezera plno policistů se psy. Až na nádraží jsme pak potkali toho Čecha a ten říkal, že si dnes chtěl část té trati nazývané „Krugobajkalka“ projít pěšky. Ale že mu to zakázali, protože tam byl zrovna v ten den na dovolené premiér Dmitrij Medveděv.
Projeli jste magistrálu celou? Na kolik to vyjde?
Ano, dokonce jsme ve Vladivostoku našli její úplný konec v podobě vlečky s nárazníky. No úplný ne, ještě z ní vedla jedna kolej do domu obehnaného ostnatými dráty. Také je na nádraží sloupek, kde je vytesáno Moskva - Vladivostok 9 200 kilometrů. My jsme odbočkami po jiných tratích do některých měst ujeli o něco více, tak 9 800 kilometrů. Kdo ujel vlakem z Čechů na dovolené více? A vyšlo každého z nás na sedm tisíc. Ale pozor, je to jízdné ve třetí třídě.
