Když v roce 1922 zlínský továrník Tomáš Baťa zažehnal problémy své fabriky s odbytem obuvi, věděl, že podnik může jít kupředu mílovými kroky. Tedy spíše mohl by. K tomu však potřeboval podporu radnice. S tehdejším komunistickým starostou Františkem Novákem ale Baťa neměl dobré vztahy.
„V době, kdy byl nastartovaný rozvoj továrny, začalo Baťu zajímat veřejné prostranství kolem ní, aby se měla kam rozrůstat. To bylo podmíněno tím, aby mu město nekladlo překážky. Radnice ale nebyla vůči jeho aktivitám dostatečně vstřícná,“ vysvětlil ředitel Státní okresního archivu ve Zlíně David Valůšek.
Na první pohled neřešitelnou situaci vyřešil Baťa rázně a překvapivě – odhodlal se osobně vstoupit do lokální politiky a do obecních voleb v roce 1923 postavit vlastní kandidátku.
Zajímavé přitom je, že už tehdy v obecním zastupitelstvu byl. Dostal se do něj už v roce 1908 jako nezávislý kandidát, nebyl ale členem rady.
K účasti na kandidátní listině do voleb v roce 1923 vyzval své zaměstnance.
„Co žádám od vás? Jen to, abyste mi pomohli odpolitisovat obec a abyste za tím účelem utvořili kandidátní listinu pro obecní volby,“ hlásal v jednom ze svých projevů.
„Vybudujeme velký závod ku blahu našeho zaměstnanectva i konsumentů celé republiky. Podaří se nám vybudovati i město, které svým vzrůstem, pořádkem a svými hospodářskými poměry bude sloužiti za vzor jiným městům v našem státě,“ zveřejnil své cíle.
Za první republiky nebylo nic divného, že se v místní politice angažovali významní továrníci.
„Stejně tomu bylo například také ve Vsetíně, kde ve funkci starosty působil majitel fabriky na výrobu elektromotorů Josef Sousedík,“ připomněl historik z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Zdeněk Pokluda.
Muž velkých vizí
Baťa na to šel obratně. Nebyl lídrem kandidátky s názvem Zaměstnanci firmy T. & A. Baťa ve Zlíně, ale nechal se napsat až na patnácté místo. Vysvětlení bylo velmi pragmatické. Zastupitelstvo tehdy mělo 30 členů a Baťa nechtěl jen být jeho členem, ale mít většinu a rozhodovat. Plané vysedávání na schůzích by pro něj byla ztráta času. Proto potřeboval alespoň patnáct zvolených lidí.
Samotným volbám předcházela velmi ostrá kampaň, kterou vůči Baťovi vedli hlavně komunisté. Jejich jediným programem byl právě boj proti němu. Tvrdili, že Baťa lidem lže, protože peníze, které slibuje investovat, prý sedře z nich.
Naopak továrník se koncentroval na konkrétní problémy a své záměry dokázal lidem vysvětlit.
„Jeho úspěch spočíval v komunikaci. Pokud chtěl něco udělat, okamžitě to zveřejnil a objasnil,“ poznamenal Pokluda.
K voličům se dostala třeba tato jeho slova: „Mnozí lidé tvrdí, že nelze v naší zemi vybudovati velké závody, protože nemáme moře a nemáme tolik uhlí a petroleje jako v Americe. Já tvrdím, že velký blahobyt amerického lidu vybudován jest především na moudrosti a pilnosti tamního obyvatelstva. Chci dokázati, že i v naší zemi lze takové závody vybudovati. Potřebuji k tomu především správného názoru a správného pochopení svých zaměstnanců.“
Ve svém programu Baťa zdůraznil potíže s elektřinou. Upozorňoval, že občané mají předražený zastaralý stejnosměrný elektrický proud, ale dosavadní správa Zlína odmítala jeho nabídku na bezplatné vybudování zařízení na moderní střídavý proud a jeho zlevnění pro lidi.
Vadily mu rozblácené cesty nebo stavba nové předražené radnice. Zabýval se veřejnými prostranstvími a věděl, že je potřeba sestavit regulační plán města. Chtěl „odpolitizované“ rozhodování, tedy takové, kde se čas neztrácí třenicemi mezi politickými stranami, ale je věnován správě a rozvoji.
Baťa chtěl vybudovat Velký Zlín. Vzor pro své město přitom neviděl v sousedních obcích, ale v moderních tepajících amerických velkoměstech. I v tom je poznat, že to byl muž velkých vizí.
„Naším cílem jest zahradní město, plné slunce, vody, občerstvující zeleně a čistoty, město nejvyšších mezd, kvetoucích živností, obchodů a řemesel, město s nejlepšími školami,“ formuloval svůj názor jasně v jednom ze svých projevů.
A jeho snaha se na podzim 1923 zúročila. Kandidátka zaměstnanců firmy získala 17 ze 30 mandátů, šest míst měli komunisté, tři českoslovenští socialisté i lidovci a jeden živnostníci.
Zlín v podpoře svého továrníka nebyl žádnou výjimkou, podobné to bylo ve zmíněném Vsetíně. Sousedík kandidoval se svou vlastní Občanskou stranou třikrát, nevyhrál pouze v roce 1938. I když na rozdíl od Bati musel sestavovat koalici.
„Tehdy to pro lidi bylo přirozené. Bylo krátce po válce a obávali se, že kdyby továrník z města odešel, ztratili by práci. Stejně tak na něj byli navázáni další živnostníci, kteří by tím také tratili. A i kdyby přišel do města někdo jiný, kdo by lidem práci znovu dal, stejně to pro ně představovalo velkou nejistotu,“ uvedl ředitel Státního okresního archivu ve Vsetíně Tomáš Baletka.
Baťa musel v politice hledat způsoby, jak se dohodnout
Vraťme se ale ještě do Zlína roku 1923, kdy Baťa získal ve volbách většinu, ale velmi křehkou.
„Následující čtyři roky se učil tomu, co je to veřejná správa. Bylo to velice perné. Musel se svými oponenty úporně diskutovat a vyjednávat. V továrně mohl suverénně rozhodovat, ale na radnici musel hledat způsoby, jak se dohodnout,“ zhodnotil Pokluda.
Město a fabrika se od té doby propojily a nastala šťastná éra symbiózy společné úspěšné cesty. Rozvoj továrny se promítl do rozvoje celého Zlína.
Pomohla tomu také další změna, kterou Baťa provedl: prosadil co nejnižší daně. Tehdy totiž mělo každé město možnost v určité míře vypisovat lokální daně. Neexistovalo dnešní přerozdělování daní, značná část zaplacených peněz končila v obecních pokladnách.
Zlín se tak stal rájem živnostníků, podnikatelů, řemeslníků a obchodníků, kterých skokově přibývalo. Jejich počet mezi lety 1923 až 1938 vzrostl zhruba ze 150 na tisíc.
„Nízké daně nahrávaly také samotnému Baťovi coby majiteli největší továrny ve městě. Aby předešel kritice, zavázal se, že velké investice města bude hradit jeho podnik. Dá se říci, že to, co ušetřil na daních, investoval do rozvoje Zlína. Jeho peníze přestavovaly každoročně více než třetinu městského rozpočtu,“ konstatoval Pokluda.
Baťa dobře věděl, že potřebuje lidi vzdělané, a proto se pustil také do reformy vzdělávání, k níž přizval brněnské a pražské odborníky. Prosazoval, aby se děti učily pro praktický život.
„V roce 1929 ministerstvo povolilo zvláštní experimentální osnovy a ve Zlíně se skutečně začalo učit podle nových principů, děti třeba neseděly v lavici, ale tvořily pracovní skupiny,“ objasnil zlínský historik.
To už se psalo Baťovo druhé volební období coby starosty. Teprve až v druhých volbách, v roce 1927, získal skutečnou moc na radnici, kde do zastupitelstva zasedlo 25 baťovců (zbytek tvořili dva komunisté, jeden lidovec, živnostník a národní socialista).
Výzvy k třídnímu boji na lidi ve Zlíně nezabíraly
Z dnešního pohledu je asi překvapující, že lidé svému chlebodárci tolik věřili.
„Fungovalo to tak, že voliče dopředu obcházeli emisaři různých stran, kteří se je snažili přesvědčit, aby volili právě jejich kandidátku, a zapisovali si, jak budou volit. Volby sice byly tajné, ale takový závazek přece jen člověka ovlivnil,“ poznamenal Valůšek.
Volbám v roce 1927 opět předcházela ostrá kampaň a znovu zejména ze strany komunistů.
„Lidé si často myslí, jaká za první republiky panovala idyla, ale před volbami to byl lítý boj. Schvalovala se například hesla, s nimiž strany mohly do voleb jít. Třeba komunistům spousta hesel neprošla,“ připomněl Baletka.
Lidé ve Zlíně ovšem dali spíše na konkrétní výsledky Baťovy práce než na řeči o třídním boji.
Následující volby za další čtyři roky (1931) převahu Bati ještě více potvrdily. Jeho kandidátka získala v přepočtu 29 míst, jedno připadlo straně lidové.
Tomáš Baťa tak mohl bez problémů uskutečňovat své záměry. Věděl, že je nezbytné mít město dobře dostupné, proto se věnoval vylepšení komunikačních spojů Zlína, ať už po železnici (navrhovaná trať Praha–Košice přes Zlín) nebo silnici (jeho nápad později přerostl do představ o celostátní dálnici).
Stejně tak důležité bylo, aby se město stalo administrativním střediskem. K tomu bylo potřeba zřídit okresní úřad (ve Zlíně byl jen okresní soud). Vláda to v roce 1931 přislíbila a za čtyři roky také uskutečnila.
Ve stejném trendu vývoj pokračoval i po továrníkově smrti, kdy ho v roce 1932 ve starostenském křesle nahradil Dominik Čipera, jeden z ředitelů podniku. Ve funkci byl až do roku 1945.
Tomáš Baťa po celou dobu, kdy město spravoval, nepatřil do žádné politické strany a s maximální energií se věnoval běžné starostenské agendě. Nikdy ale přitom neopustil své velké vize, které krok po kroku naplňoval. Možná i proto se mu splnil sen všech politiků, že mohl vládnout sám.
