„V každé době totiž byli dobří, průměrní a špatní sedláci. To je ve všech oborech, tomu se neubráníme,“ říká Pavel Raška, předseda představenstva firmy Maňovická zemědělská, která hospodaří nedaleko Nepomuku na 1 700 hektarech.
Někteří zemědělci už nemají dobytek, ale jen rostlinnou výrobu, protože je to finančně výhodnější. Proč vy jste zachovali rostlinnou i živočišnou výrobu?
Víte proč máme dobytek? Protože jsem byl odmalička zemědělec. Vždycky jsem říkal, že bez dobytka nemáme šanci.
V poslední době se objevuje názor, že za špatný stav krajiny mohou zemědělci, tedy přesněji zemědělská velkovýroba, kam tedy výměrou 1 700 hektarů spadá i váš podnik. Co kritikům odpovíte?
Když tu nebude zemědělec, kdo bude udržovat krajinu? Kritiku někdo podporuje, ale já nevím kdo, nevím ani proč. Náš podnik dělá vše pro to, abychom se uživili, abychom zemědělskou výrobu dělali dobře, abychom do půdy zaorávali pravidelně hnůj a udržovali tak její úrodnost a přispívali tím k zadržování vody v krajině. Měli bychom podporovat ty dobré, kteří mají humusu v půdě hodně a krátit dotace těm, kterým humus chybí. Jsem rád, že to ministr zemědělství chce zavést.
Váš názor tedy je, že když jste zachovali dobytek, měli byste být odměněni?
To my říkáme celou dobu, ale nikdo to zatím nerealizoval, takže jsme rádi, když o tom ministr Toman mluví. Já ale celou dobu od revoluce v roce 1989 sním o tom, že někdo ocení, jak hospodaříme. My například jako jedni z mála v regionu chováme prasata. A udrželi jsme je za cenu neskutečných bojů o peníze, úvěrů a dalších komplikací. V českém zemědělství se střídají období lepší a období, kdy bych nejradši v zemědělství pracovat nechtěl. Ale věnoval jsem tomu tolik energie, že stále zůstávám.
Vy si zkrátka myslíte, že bychom si dobré zemědělce měli hýčkat.
Ano, ale společnost je vůči nám spíše napružená. Uvedu příklad. Nedávno nám kousek hnoje vypadl omylem na cestu a lidé hned volali mobilem policii.
Kritika české zemědělské velkovýroby se objevuje i na demonstracích studentů inspirovaných šestnáctiletou švédskou ekologickou aktivistkou Gretou Thunbergovou. Co byste třeba studentům vzkázal?
Studenty bych rád pozval na brigádu. Mohli by třeba sbírat kámen nebo by mohli pomáhat na sušce při sušení obilí. Během našich setkání bych jim situaci v zemědělství rád vysvětlil. To je jediná cesta. Možná by už neříkali, že zemědělci jsou nepřátelé. Ve vesnici máme fotbalové mužstvo, jeho členové také byli na brigádě. Po směně byli tak utahaní, že nemohli trénovat.
Součástí veřejného prostoru je i volání po zmenšení polí a farem. Například v Rakousku je průměrná velikost farmy 20 hektarů, zatímco v Česku je to 130 hektarů. V Rakousku je průměrná velikost pole pět hektarů, v Česku násobně víc. Máme se přibližovat Rakousku?
Jezdím do Rakouska na lyže a když jdu v městečku, kde býváme ubytovaní, ráno na vlek, míjíme asi pět chalup, kde mají na kopci hnůj. Po cestě, po které jdeme na sjezdovku, teče močůvka, kolem jsou dva metry sněhu, míjíme deset krav přivázaných řetězem, protože co by ve sněhu dělaly, hnůj je i přímo u sjezdovky a nikomu to nevadí. Kdyby se to stalo v Česku, lidé se zblázní. V Rakousku ale mají naopak své zemědělce rádi, protože vědí, že trávu na sjezdovce nikdo jiný než zemědělec neposeká, zemědělci jim tam také protahují cesty. Tamní lidé to berou tak, že zemědělci jim dělají službu, v tom bychom si mohli vzít z Rakouska příklad. Tady nás lidé jen kritizují.
Odhadl byste, jaké procento zemědělců neničí půdu, mají krávy, snaží se udržet úrodnost půdy a předejít tomu, aby z ní byla polopoušť bez schopnosti zadržet vodu.
Většina zemědělců.
Jak je to možné, když ve srovnání s rokem 1989 máme v Česku méně než polovinu dobytka?
Je to i tím, že za komunistů byla struktura zemědělství místy nesmyslná. Například na Šumavě se ve vysokých nadmořských výškách pěstovala pšenice, což je nesmysl, k tomu měli i dobytek. Po roce 1989 se Šumava zatravnila. Naše zemědělské družstvo mělo za komunistů 2 000 hektarů a z toho jsme orali 1 700. Během pěti let po revoluci jsme to snížili na tisíc, na zbytku máme louky, vojtěšku, jílek. Zkrátka zatravnili jsme i plochy, kde se za komunistů pěstovaly nesmysly. Veřejnost by místo boje měla pomáhat dobrým sedlákům, kteří na vesnici zůstávají s vypětím všech sil a za cenu nízkých mezd. Když bude veřejnost se zemědělci bojovat, bude odtud stále víc a víc lidí odcházet a na jejich místo nastoupí Ukrajinci.
Na některých polích ale humus opravdu není.
Kdo se chce zemědělstvím živit i v budoucnu a chce mít na výplaty, musí vše dělat dobře. Ve vsi máme také jednoho rádoby zemědělce, který koupil 50 hektarů, nechal plochu zatravnit, během 15 let tam vznikla pouze neošetřovaná zaplevelená louka. On totiž louku jen jednou za rok poseče a dostane dotace. Tedy skoro bez práce. Proto stále říkám, že dotace na plochu jsou nesmysl, musíme změnit způsob dotací a ocenit ty kvalitně hospodařící. Ale bohužel, v zemědělství rozhoduje silná lobby lidí, kteří nemají dobytek. My jim říkáme zemědělci z Václaváku. Ti nám kazí reputaci. Jde jim jen o dotace. Správný zemědělec má louky, pole, umí udělat osevní postup, má k tomu dobytek. A ví, že ke zvýšení úrodnosti půdy a luk musí mít hnůj i močůvku, jednou za čtyři roky dá na pole hnůj, na louku močůvku. My dnes máme stroje tak výkonné, že nikdo v okolí hnůj ani nepocítí. Ráno vyjedeme s rozmetadly, večer máme hotovo.
I tyto velké mašiny jsou zdrojem kritiky, že jsou těžké, utužují půdu a snižují její úrodnost. Není to tak?
Je to přesně naopak. Když má stroj záběr 10, 12 metrů, přejede určitou plochu jednou, když pracovaly Zetory pětadvacítky, třicítky, musely pole přejet desetkrát a utužily půdu víc. Stroje navíc mají široké pneumatiky a síla se tedy rozloží, pneumatiky se také mohou podhustit a půdu tolik neutužují. Vše se dá nastavit ve prospěch krajiny. Kdo to myslí se zemědělstvím vážně, musí takové stroje mít.