Čím to, že jablonecká nemocnice, ač vlastněná městem, si vede dobře v porovnání s nemocnicemi ve Frýdlantě nebo Semilech?
Frýdlant i Semily jsou menší než my. U menších nemocnic funguje ekonomika jinak. Na řadu věcí potřebujete mít určité množství pacientů, finanční obraty a tak dále. Akutní péče je dnes tak drahá, že aby bylo možné ji ufinancovat investičně i provozně, nemůžete mít málo pacientů, to je ekonomicky neefektivní. Nám město dlouhodobě přispívá, ale jen na investice. Na provoz si musíme vydělat sami. Přitom jsou kraje, kde zřizovatelé nebo majitelé provoz svých nemocnic výrazně dotují desítkami milionů korun. V Libereckém kraji tohle nemocnice nikdy nedostávaly, což je svým způsobem dobře, musí se postarat samy o sebe. Ale pomoc do investic je nutná. Na nové pavilony, přístroje a podobně si nemocnice moc nevydělají.
Všude se mluví o nedostatku lékařů a sester. Je toto opravdu největší problém českého zdravotnictví?
Ne, největší problém je neochota či neschopnost kompetentních lidí pojmenovat zásadní problémy a řešit je. Jde o politicky nepříjemnou záležitost. Nikdo z důležitých hráčů není motivovaný k tomu, aby se choval efektivně. Ať už jde o pacienty, poskytovatele služeb, pojišťovny nebo ministerstvo zdravotnictví. Ten problém tu trvá od revoluce. Nicméně chci zdůraznit, že naše zdravotnictví je skvělé. V porovnání s vyspělým západem je zde kvalita péče srovnatelná, někdy dokonce lepší. Dostupnost péče z hlediska času i rozmístění zařízení je lepší a poměr cena versus užitná hodnota je neskutečná. Dáváme 7,7 procent hrubého domácího produktu do zdravotnictví a máme tak za málo peněz hodně muziky. Tohle si spousta lidí neuvědomuje. Velikou výhodou našeho systému je všeobecné zdravotní pojištění. Nikdo není vyřazen z péče kvůli penězům. I poslední bezdomovec dostane transplantaci srdce, když ji potřebuje. Ale je řada problematických oblastí, které snižují efektivitu. Kdyby se řešily, tak bychom se mohli posunout ještě dál.
Co třeba nefunguje jak by mělo?
Současné zdravotnictví je takový švédský stůl. Můžete jít kdykoliv kamkoliv. V zahraničí k téměř žádnému specialistovi nemůžete jít přímo, ale musíte přes odborného lékaře, který pacienty roztřídí. Jestli vůbec mají někam jít, pokud ano tak kam a tak dále. To u nás není. Když si řeknete, že se objednáte na jakoukoliv ambulanci, musí vás objednat. Neexistuje spádovost. Když se rozhodnete jet s neakutním problémem z Liberce k doktorovi do Českých Budějovic, tak to prostě uděláte. Chybí tu prvky řízené péče běžné ve vyspělém světě.
Jak pohlížíte na finanční spoluúčast pacientů?
Dnes je spoluúčast něco přes deset procent, ale z toho většinu tvoří věci zbytné pro udržení zdravotního stavu. Jsou to kosmetické operace a podobně. Jen malá část z těch deseti procent jde na skutečně nutnou péči. Nechápu, proč ze zdravotního pojištění platíme pacientům stravu. Samozřejmě by měly být nějaké limity pro sociálně nejslabší. Ale dát šedesát korun za stravu nemůže být téměř pro nikoho problém. Doma to spotřebujete také. I za socialismu, když jste leželi v nemocnici, tak byla jeden čas nižší nemocenská. Když tam bylo razítko hospitalizace, dávka se snížila právě proto, že jste dostával v nemocnici stravu, která něco stojí. A to byl socialismus! A za recept se tehdy platilo také, jedna koruna. Je jasné, že bez spoluúčasti pacienta už to dál nepůjde. Je to neúnosné.
Hodně se také kritizuje globální paušál. O co jde?
Podle mě jde o největší problém nemocnic, fixuje se tak nerovnost úhrad. Každá nemocnice totiž dostává za stejnou péči úplně jinou částku. Jsou nemocnice, které za operaci žlučníku dostanou dvacet tisíc, my dostaneme pětadvacet tisíc a jiná nemocnice za totéž třeba čtyřicet tisíc. Je to dané historicky, dřívějším výkonem nemocnic, ze kterého se pak odvozovaly další výpočty. Je to nespravedlivé. Další věc, která s globálním paušálem souvisí, je, že když se někde omezuje péče a o pacienty se tak musí postarat okolní nemocnice, tak s těmi novými pacienty už ty peníze nejdou. Zůstávají na jiný typ následné péče v původních nemocnicích. Musí se to pak zpětně vyjednávat s pojišťovnami. Úspěch je, když proplatí alespoň část výkonů, nikdy ne všechno. A to je špatně.
Není vůle to změnit?
O ničem nevím. Pokud jde o pojišťovny, tak nejsou ničím motivovány. Pojišťovny jsou tím, kdo ve spolupráci s ministerstvem tvoří nemocniční síť. Kde jaké oddělení bude či nebude. Výběrová řízení na lůžková zařízení dělá ministerstvo zdravotnictví, ambulantní péči dělají pojišťovny ve spolupráci s kraji. Ale chybí motivace, aby se nemocniční síť optimalizovala.
Takže takový začarovaný kruh?
Zatím se to řeší tak, že se do systému sypou peníze. Ale všechny problémy se nedají jen zasypat penězi. Třeba nedostatek zaměstnanců. Je to problém, ale řešením nejsou jen vyšší a vyšší platy. Řešení je právě v optimalizaci sítě, v rušení neefektivních pracovišť a přesunu jejich zaměstnanců jinam.
Upozorňujete i na neefektivní vzdělávání lékařů. V čem?
Cesta k atestaci je u nás zbytečně obtížná, často musí lékaři absolvovat dlouhé stáže na vyšších pracovištích mimo jejich nemocnici. Samozřejmě, že je nutné získávat dovednosti a znalosti i jinde, ale je otázka, zda ta doba tomu odpovídá a je nutná. Problém je to i u středního zdravotního personálu. Když sestra s maturitou nemůže podávat nitrožilně léky nebo dělat převazy, tak ji ani nemůžeme nechat na oddělení samotnou. K čemu to je?
Dřív sestry měly jen čtyřleté studium s maturitou a stačilo to. Jak je to možné?
Dřív byla zdravotní škola výběrová střední škola. Dnes to tak úplně není. Navýšil se jim počet roků, po které musí studovat, ale na jejich kvalitě se to z našeho pohledu neprojevilo. Aspoň, že došlo ke snížení doby nástavbového studia. Už to nejsou tři roky, ale jen jeden. Další problém u vzdělávání sester je dvojkolejnost. To znamená, že i část z těch, které mají pomaturitní, vyšší vzdělání, musí stejně absolvovat ještě další specializační vzdělávání v některých odbornostech. Takže ani sestra, která má magisterský titul, nemá v některých odbornostech tu nejvyšší kvalifikaci. Nechápu to. Sestra má pak moře titulů, ale to, co je potřeba, stejně nesmí dělat.
Jak se díváte na zavádění nových léků a přístrojů na trh? Přijde vám to také živelné a nekoncepční?
Existují principy HTA - Health Technology Assessment – což je posuzování přínosů jednotlivých technologií. Tedy, že někdo kompetentní má říct, jestli nový přístroj nebo lék za ty peníze, které se za něj vydávají, vůbec stojí. Nemůže to být postavené na tom, že si někdo úhradu této péče prolobuje. Odstrašujícím příkladem u nás je protonové centrum. Jde o špičkové pracoviště s velmi schopnými lidmi a léčí tam úspěšně pacienty, ale přidaná hodnota oproti fotonové terapii je pouze u několika málo diagnóz. Čili ten efekt není tak veliký. Je to jako kdyby si člověk koupil Audi A8 a jezdil s ním na nákupy do Penny Marketu. Na to opravdu audi nepotřebujete. Podobné je to u robotické chirurgie. Někdo si prosadil pár robotů a místo toho, aby to bylo na jednom nebo dvou pracovištích, aby se vyzkoušelo, pro které diagnózy se hodí a pro které ne, tak se to tady živelně a bezkoncepčně zavádí. Je třeba se u nových léků a přístrojů dívat na poměr ceny a užitné hodnoty. Nejdražší pacient v republice stojí přes padesát milionů korun ročně. A vezměte si, že takových pacientů budete mít sto nebo tisíc. Musí být nějaká autorita, která řekne, že za současné ekonomické situace se to nevyplatí. Zvlášť u onkologických pacientů a dalších jde o velmi nákladnou péči. Tam je nutné uvážlivě zavádět nové metody a léky a stanovovat indikační kritéria, kdo má tuto novou péči dostat a pro koho už se nevyplatí. Pak se nemocnice dostávají do situace, že poskytují drahou péči, ale nedostanou ji zaplacenou. Jedná se o desítky a stovky milionů korun ročně.