Jsou věci, jež lidem nedají spát. V případě Romana Janase z České Vsi jsou to tisíce anonymních válečných zajatců, kteří část druhé světové války strávili v takzvaných pracovních komandech na Jesenicku. Janas jim obětoval už tisíce hodin vlastního spánku – jména konkrétním zajatcům totiž vrací po nocích. Ve dne na pátrání v archivech nemá čas, to pracuje jako zámečník.
Když jsme spolu mluvili před pěti lety, byl jste na čísle 400 identifikovaných zajatců. Dnes je jich 1 500. Řekl byste na začátku, že se dostanete tak daleko?
Ne, nevěřil bych tomu, protože byl pro mě obrovský problém zjistit jméno už prvního zajatce, kterým byl Ivan Konarev. Jen po něm jsem pátral tři roky.
U Konareva se zastavme, to je ve vašem příběhu stěžejní jméno...
Pracuji v řetězárně, kde se vždycky tradovalo, že tam zemřel válečný zajatec. Nikdo nevěděl jméno ani nic bližšího. Mně to nedalo. Identifikovat jej trvalo dlouho, ale za tu dobu jsem se propracoval k systému, jak hledat. Obešel jsem místní archivy, byl jsem také v Opavě, až jsem na internetu objevil archiv ministerstva obrany Ruské federace. A to byla pokladnice.
V jakém slova smyslu?
Všechno šlo mnohem snadněji. Tuzemské zdroje byly vyčerpané, nebylo kam se posunout...
Co všechno jste vypátral ke Konarevovi?
Zjistil jsem, u jaké jednotky sloužil a že byl v roce 1941 zajat u městečka Oriol. Odtamtud putoval do zajateckého tábora v Lambinowicích v dnešním Polsku (dříve německý Lamsdorf – pozn. red.), kde se ani neohřál, a Němci ho poslali na práci do řetězárny. Pracoval tam dva roky, pak zemřel. Bylo mu 20 let, takže po sobě nezanechal žádné potomky.
Ruský archiv eviduje asi 300 tisíc zajatců. Jak se vším probíráte?
Jdu kartu po kartě, hledám od zadních stran, tam se dozvím, kde byli nasazeni. Podle toho hledám ty, kteří skončili na Jesenicku. Horší je to v případě britských či francouzských zajatců, kteří tyto karty nemají online. Ve francouzských a britských archivech k nim má přístup dokonce jen rodina. Pokud ta vyloženě nepátrá po předkovi a neposkytne mi získané informace, tak se ke kartě nedostanu.
Je zajímavé, že Rusové mají lépe zpracované archivy než Francouzi a Britové.
Hlavně je mají veřejně přístupné, což je s podivem vzhledem k tomu, jak tajné v té době u nich vše bylo.
Pak už šlo hledání jmen dalších zajatců rychle?
Jako na běžícím pásu. Zhruba u čísla 1 400 ovšem přišla doba, kdy jsem najednou vyčerpal i tyto možnosti. Na Facebooku jsem ale objevil další pokladnici - stránky rodin britských zajatců. Ptají se na nich, jestli někdo nemá o jejich příbuzných informace. Když jim poskytnu, co mám, dostanu od nich například fotografie. Příběhy tak mají tečku.
Jesenickem prošlo asi 6 tisíc zajatců. Kterých bylo nejvíce?
Zatím jsem dohledal, že tu působilo asi 156 pracovních komand. V počtu zajatců vedou Sověti, těch bylo 2 500. Následuje kolem 1 500 anglicky mluvících, tisícovka Francouzů a 500 Poláků.
I u těch 1 500 vámi identifikovaných vedou sovětští zajatci?
Ano, těch je asi 700, anglicky hovořících je 400, Francouzů 100 a Poláků zhruba 60.
Proč tolik vojáků skončilo na Jesenicku?
V roce 1939, kdy Němci začali svou evropskou dobyvačnou ságu, tady byly Sudety, 95 % obyvatel tvořili Němci. Muži rukovali do wehrmachtu, kvůli válečnému tažení se spousta z nich už nevrátila. Bylo potřeba je nahradit a nejsnadnějším řešením byli váleční zajatci.
Kde všude pracovali?
Rusové nejčastěji v lese, Britové většinou v lomech a Francouzi pomáhali v zemědělství. Nejtěžší práci v nejhorších podmínkách museli vykonávat Rusové. V Rudohoří nebo Domašově byl tábor 3,5 kilometru, v případě Rejvízu dokonce 8 kilometrů daleko od nejbližšího domu, aby o nich místní nevěděli. Britové a Francouzi takový dohled neměli, stačilo, že dvacet Britů doprovázela dvoučlenná německá stráž. Měli se lépe i po jiných stránkách – mohli využívat balíčků Červeného kříže, chodily jim potraviny a cigarety, které v táboře mohli směňovat.
To se Rusů netýkalo?
Absolutně ne, ti byli odkázaní jen na to, co jim poskytli věznitelé. Rusové a vůbec Slované byli pro Němce podřadná rasa. Říkali jim „untermensch“, chtěli je zlikvidovat.
Byli pro Němce podřadnější než Židé?
Ano, tady na Jesenicku byli jako zajatci palestinští Židé, nejsou přitom záznamy o tom, že by se k nim Němci chovali špatně nebo že by tady některý z nich zemřel.
Za jakých podmínek tedy žili sovětští vojáci?
Měli na den 200 gramů černého chleba a polévku ze shnilého hrachového listí. Špatnou měli stravu i hygienické podmínky. To v letech 1941–1942 v táborech na Rejvízu, Rudohoří a Borku vyústilo v epidemii tyfu, kterou nepřežilo minimálně 110 lidí. Ale určitě to nebyly všechny oběti. Máme doloženo, že když zajatci onemocněli a nemohli pracovat, poslali je zpět do Lambinowic, kde mnozí brzy poté zemřeli. Skutečných obětí tak bude daleko víc.
Kolik bylo celkových obětí v lágrech na Jesenicku?
Uvádí se 130, většinou byla na vině právě epidemie tyfu. Zahynulo tu ale například i osm britských zajatců. Čtyři z nich zemřeli, když se v únoru 1945 pokusili uprchnout z komanda u Velké Kraše. Zajatci už slyšeli dělostřeleckou palbu, která se blížila ke Glucholazům. Věděli, že fronta je blízko, proto zkusili utéct. Němci je ale chytili a čtyři pro výstrahu zastřelili. Další zemřeli později – jeden například na zánět pobřišnice. Němci mu záměrně nezajistili včas zdravotní péči. Kdyby ji dostal, mohl už tenkrát přežít.
Vím, že utíkat v oblasti Sudet se téměř rovnalo sebevraždě, ale byli toto jediní zajatci, kteří se pokusili o útěk?
Útěků je doloženo více, hlavně ze strany Rusů. Když se pokusili uprchnout na začátku, byli nemilosrdně zastřeleni. Když se ale blížil konec války, zajatci docházeli a Němci nechtěli zaučovat další lidi, dostávali už sovětští utečenci jen 14denní zostřené vězení a pak putovali znovu do komanda.
Stalo se, že místní Němci některému z uprchlých zajatců i pomohli?
Je tu jeden příběh z Lipové, kde z komanda uprchl sovětský zajatec. Schoval se do nějaké roury pod tratí v Dolní Lipové a německý železničář, který tam posunoval koleje, mu nosil potraviny. To už ale bylo na konci války, kdy se vědělo, že Německo prohrává. Tento uprchlík přežil a po válce dal o sobě vědět.
Jak komanda vlastně skončila? Nechali tu Němci zajatce, nebo je brali při ústupu s sebou?
V únoru až březnu, když se blížila osvobozenecká fronta, Němci začali tábory houfně opouštět. Zajatce brali s sebou a šli směrem na Českou Třebovou, Svitavy a dál. U Angličanů mám spoustu příběhů, kdy se u Svitav zajatcům podařilo uprchnout. Zapojili se pak do boje společně s místními partyzánskými skupinami. Například jistý Philip Bennet Pitt pomáhal na Pardubicku vyhazovat do povětří německé vlaky. Jeden zajatec z Adolfovic popsal, že se dostali do osy Svitavy - Česká Třebová, kde se jednoho dne ráno probudili a strážní byli pryč. Tak pro zajatce skončila válka.
Stalin ale bral válečné zajatce jako zrádce. Dá se čekat že většina přeživších Rusů z Jesenicka skončila v gulazích...
Ano, kdo skončil v zajetí, byl zrádce. Stalin obětoval i vlastního syna, aby dokázal, že to myslí vážně. Zajatci proto šli většinou rovnou do pracovních táborů v Rusku. I tam spousta lidí zřejmě zahynula.
Většina z místních lidí byla po válce odsunuta, ale přesto, nežije tady ještě někdo z pamětníků?
Žil tu pan Krejza, který byl mým vzdáleným příbuzným. Byl tady nuceně nasazený od roku 1943 a se zajatci se přímo setkal v řetězárně. Znal jsem ho v době, kdy mě to téma ještě nezajímalo. Dnes mě mrzí, že jsem se ho na nic neptal. Teď už nemůžu, před lety zemřel.
Myslíte, že máte zmapovaná už všechna místa, kde se pracovní komanda vyskytovala?
Devadesát, možná i více procent zmapovaných mám, ale pořád je co objevovat. Teď bych je rád prozkoumal do hloubky.
Skutečně do hloubky ta místa zkoumáte už teď, když tam hned vyrážíte s detektorem kovů...
V tomto ohledu jsem na těch místech už pozdě. Měl jsem je zkoumat hned po revoluci. Tehdy se tam pohybovali detektoráři, kteří místa vyloženě vybrali a nálezy zpeněžili. To, co dnes najdu, jsou už jen torza. Když jsem nedávno našel víčko od konzervy nebo knoflík v Žulové, bylo to nejspíš tím, že to místo předtím nikdo neobjevil. Například v Mikulovicích se prý nacházely nejen knoflíky ale i orlice z uniforem, které tam Němci při ústupu pálili.
Před dvěma lety jste v České Vsi založil muzeum věnované zajatcům, jež navštěvují i jejich příbuzní. Jak reagují?
Jsou nadšení, že někdo ještě má zájem připomínat historii, která se týká jejich dědů, že si vůbec někdo vzpomene. Třeba Philip Benett Pitt se domů vrátil, ale jeho syn to nevěděl. Provázel jsem ho expozicí a on celou dobu držel v rukou nějakou složku. Až na konci mi ukázal, že je to fotoalbum, a pak řekl: „O svém otci jsem se dozvěděl před dvěma lety.“ To mu bylo už asi 70 let. Otce poznal až poté, co stěhoval svou maminku do domova důchodců a v jejích věcech našel to album. Otec zemřel, když byl malý, a matka mu nikdy neřekla, kdo vlastně byl. On až teď objíždí Jesenicko a zjišťuje, kde všude otec pracoval.
Co chystáte dál vy osobně?
S kolegou Pavlem Macháčkem, což je autor několika publikací na Jesenicku, chystáme o válečných zajatcích knihu. Když se nám podaří sehnat potřebnou částku na tisk, vydáme ji v nákladu 500 výtisků. V knize bude popis všech pracovních komand včetně jmen zajatců. Díky rodinám tam bude spousta fotografií a dosud neznámých příběhů.
S hledáním dalších jmen ještě nekončíte?
Určitě ne, ještě jsem nenašel všechna.