Školy tehdy nebyly bez bariér a lékařské posudky obvykle postižené posílaly do specializovaných zařízení. Navíc se ředitelé škol báli: měli obavy, že přijetí jakkoliv postiženého dítěte naruší výuku, zbrzdí rozvoj talentovaných spolužáků nebo rozdělí kolektiv na „zdravé a nemocné“.
Tehdejší ředitelka ZŠ Školské Šárka Hanušová - Fiedlerová se navzdory negativnímu lékařskému posudku rozhodla přijmout tehdy osmiletou Simonu do první třídy - na zkoušku. Dívenka měla spastickou diparézu. Měla deformované ruce i nohy, omezený pohyb a další vady. Vyjádření neuroložky z Českého Těšína znělo: „Dítě je nevzdělatelné.“
Simonini rodiče v jiných školách neuspěli, na ZŠ Školské se však o platnosti posudku rozhodli přesvědčit. Ředitelka hned věděla, za kým jít. U zkušené kantorky – specializující se na první a druhou třídu – Marty Gelnarové našla pochopení. „Věděla, že jsem člověk, který jde do všeho. Brala jsem to jako osobní výzvu, jako prubířský kámen kantorských schopností,“ popisuje Marta Gelnarová, dnes již žena vysokého důchodového věku.
Ukázalo se, že není nevzdělatelná
Zařadit nemocnou dívenku do třídy zdravých dětí byla ojedinělá událost. I proto měla kantorka věčně zadní část třídy narvanou inspektory, kolegyněmi nebo i rodiči žáků. Všechny zajímalo, jestli je schopná se i s handicapovaným dítětem držet školních osnov a nešidit ostatní děti ve třídě.
O pomoci specializovaného asistenta si tehdy mohla nechat jen zdát. Protože se snažila novátorsky vést část výuky na koberci, musela několikrát denně zhruba čtyřicetikilovou Simonu přenášet z lavice na zem a zpátky. „Když mi rupla sukně i záda, požádala jsem vedení školy o pomoc. Od pololetí mi tam dali kluka, který měl náhradní vojenskou službu,“ vzpomíná na rok 1993.
Muž v roli pomocníka přestal ve druhé třídě vyhovovat a jako asistentka nastoupila sama maminka dívky. „Občas, když jsem se na něco ptala, šeptala Simonce správné odpovědi,“ směje se s odstupem času sympatická žena. Obavy, které ze začátku měla, však postupně mizely. Simonu si kolektiv oblíbil a pro ostatní děti bylo otázkou cti jí pomáhat. Rodiče jejích spolužáků na ni nepohlíželi „přes prsty“ a hlavně Simona dokázala, že se umí učit.
„Chtěla jsem té holce jen pomoct“
Prošla všechny ročníky a řádně absolvovala základní školu. „I po vychození základní školy se jí dařilo myslím dobře. Pomáhala mamince prodavačce se zapisováním věcí do počítače. A jak se má teď, to nevím. Ale Karviná není od Havířova tak daleko. Určitě se spolu někdy potkáme a budeme si mít co povídat,“ věří Gelnarová.
První Simoniny roky na základní škole i své zkušenosti z učení popsala Marta Gelnarová v deníku nazvaném Integrace má jméno Simona. Za něj byla oceněna prvním místem v celostátní soutěži pedagogické tvořivosti. O integraci přednášela i na Ostravské univerzitě a v roce 2003 byla v Praze oceněna za svou pedagogickou činnost a integraci Cenou Martina Pavlase.
Snad tím i inspirovala další učitele a ředitele, aby se podobných výzev nebáli. V současnosti, kdy se společnost dělí na příznivce a odpůrce integrace, jen říká: „Nikdo mě tehdy nenutil, neučil mě to, nehonoroval mě za to. Dělala jsem to proto, že jsem té holce prostě chtěla pomoct. Mám nicméně pocit, že dnešní učitelé jsou v tomto trochu rozmazlenější.“