Řadu let vede ochránce přírody z organizace Kosenka ve Valašských Kloboukách. Pořádá akce, za kterými na Valašsko jezdí lidé z celého světa. Je duchovním otcem ojedinělého projektu Ščúrnica, kdy ochranáři vykupují rozsáhlé pozemky, aby je ponechali přírodě.
Letos se Miroslav Janík na vlastní kůži přesvědčil, jak podobné výkupy divočiny fungují v amazonském pralese. Zkraje roku strávil pět týdnů v indiánské komunitě v Ekvádoru.
„Nikdy bych si nepomyslel, že na stará kolena budu s mačetou pobíhat po pralese na druhém konci světa,“ vypráví Janík, který dostal pobyt jako dárek od přátel při oslavě sedmdesátin.
Vaši přátelé mají originální nápady. Zaskočilo vás to?
Vůbec jsem to nečekal. Řekli mi: Když máš tak rád divočinu, tak se pojedeš podívat do amazonského pralesa za indiány. Udělali mezi sebou sbírku a pobyt mi domluvili.
Spatřit na vlastní oči největší zalesněné území na světě byl váš sen?
Takto jsem přímo neuvažoval, ale vlastně k tomu mám dost blízko. Kdysi po revoluci jsme na Kosence organizovali petici za záchranu amazonských pralesů. Tehdy nám to přišlo jako důležité téma. Později, když už jsme začali s výkupy divočiny na Valašsku, jsem se při tradičním kosení luk dozvěděl od jedné z účastnic o spolku Život postaru. Má základnu v České republice a také vykupuje lesy. Stejně jako my, jenomže v Ekvádoru. Vede ho Augustin, indián z kmene Kichwa a jeho česká manželka Míša. Potkali jsme se a celé to téma mě fascinovalo.
Miroslav Janík (71 let)Je předsedou Českého svazu ochránců přírody Kosenka ve Valašských Kloboukách. Stál u zrodu oblíbených kulturních akcí, jako je Mikulášský jarmek nebo Tradiční kosení bělokarpatských luk. Je duchovním otcem soukromé rezervace Ščúrnica. Dnes je to území o velikosti 37 hektarů rozkládající se kolem vrchu Ploščina. Ochránci rezervaci vytvořili pomocí výkupů pozemků od soukromých vlastníků. V českém prostředí jde o mimořádné území, kde lze pozorovat procesy divoké přírody. |
Takže jste se jel na vlastní oči přesvědčit, jak to vypadá v praxi.
Nešlo ale o žádný turistický pobyt. Je to program, který se jmenuje Dobrovolníkem v pralese, a účastní se ho lidé z celého světa. Znamená to, že si zaplatíte pobyt a za odměnu můžete pracovat. (smích)
Co ta práce obnášela?
Kmen Kichwa před pár lety koupil jedno území v oblasti Rio Napo. Jde o samotnou hranici pralesa, území, kde tito indiáni žijí. Pomáhali jsme tam třeba ošetřovat kakaové zahrady nebo budovat komunitní centrum. Důležitá byla také pomoc při vytyčování nového území, které lidé ze spolku čerstvě odkoupili.
Proč mají indiáni potřebu kupovat pozemky v pralese?
Vztah k přírodě a majetku je v Ekvádoru velice komplikovaný. Dnes tam žije už jen zlomek kmenů nedotčených západní civilizací. Tyto komunity však postupně vymírají. Do oblasti se dostávají velké těžařské společnosti, mizí prales i indiánská kultura. Indiáni jsou křehcí, poměrně lehce manipulovatelní. Toho využívají třeba i místní politici, cíleně jim například vozí alkohol. Snaží se je udělat závislé na vymoženostech moderního světa.
Aby získali jejich pozemky?
Aby je odtud dostali. Problém totiž je, že indiánům ta území, na kterých žijí, oficiálně nepatří. Stát se sice uvolil, že jim pozemky za určitých podmínek odprodá, ale kmeny na to samozřejmě nemají – na rozdíl třeba od těžařů – žádné prostředky. To je důvod, proč se komunity, jako je Kichwa, snaží k pozemkům dostat legální cestou. Podobných projektů je v Ekvádoru více.
Jaké postavení má kmen Kichwa?
Oni jsou už vysoce civilizovaní, žijí v podstatě moderním způsobem života. Ale zároveň ctí tradice. Jde hlavně o úžasný soulad s přírodou. Jsou mezi nimi lidé, kteří komunikují animistickým způsobem se zvířaty i rostlinami. Považují je za sobě rovné osobnosti. Jsou tam lidé, kteří odejdou na dlouhý čas do džungle a se stromy tam komunikují, učí se od nich. To je už na hranici racionality. Ale musím říct, že mně osobně je to blízké a vidím v tom i jakousi etiku budoucnosti pro naši civilizaci.
Zpět k vašemu pobytu. Byla práce v pralese náročná?
Komunita odkoupila nové území, které bylo ve velmi členitém terénu. My jsme chodili s původním majitelem a čistili hranice. Mačetami jsme je vysekávali v hustém porostu. Nebyla to snadná práce už jen kvůli složitému pohybu v pralese. Zem byla hodně podmáčená, všude spousta nerovností.
Jak jste to zvládal? Pomohly vám zkušenosti z kosení bělokarpatských luk?
(smích) To je o dost jiná disciplína. Dostal jsem se asi pět set metrů do hloubi pralesa a pak mě zastavili. Řekli mi: Starý otče, dál už je to nebezpečné, raději se vraťte do tábora. A ti mladí pak pokračovali v celém okruhu. Nebezpečí netkvělo ani tak v hadech či aligátorech, kteří se v oblasti mohli vyskytovat, ale spíš hrozil úraz z pádu či špatného došlápnutí.
Z jedovatých hadů jste neměl obavu?
Musím přiznat, že zrovna z hadů mám veliký strach. Ale indiánský šaman mě poučil, že je potřeba se od strachu oprostit. Před námi zvířata ustupovala do hloubi pralesa. A já jsem velmi věřil svým průvodcům. Našlapoval jsem tam, kudy prošli oni, doslova jsem jim kráčel ve stopách.
Jak na vás prales působil?
To jsou tisíce odstínů na světě, druhově nejrozmanitější plocha. Pořád jsem byl u vytržení. Z různých rostlin bizarních tvarů. Z liány, která pohltila několik set let starý strom a vytvořila vlastně nový organismus. Ze skalních útvarů a členitých řek, které tvoří přítoky ohromné Amazonky. Víte, já si troufnu říct, že na karpatské louce bych vás každých pět metrů dokázal upozornit na nějakou zajímavost. Jenomže ten prales je mnohonásobně bohatší. A i když jsem si dělal poznámky a hodně fotil, takřka žádné zajímavosti tamní fauny a flóry bych nedokázal vyjmenovat. Zato si velmi dobře vybavuji hlas pralesa.
Hlas pralesa?
Neuvěřitelný zvuk, který les vydával. Byl tak silný, jako by vám u hlavy řezala pila a do toho občas zakřičela opice. Nejdřív jsem měl obavu, že u toho neusnu. Ale překvapivě rychle jsem si zvykl a nakonec mi ten zvuk byl velmi příjemný.
Neměl jste strach, že Evropanovi může způsobit pobyt v pralese zdravotní komplikace?
Nechal jsem si udělat dvě základní očkování, spíše z obavy, abych nějakou nemoc nepřivezl domů. Musím říct, že jsem to zvládl bez komplikací, až na jedinou výjimku. S indiány jsem celou dobu jedl jejich přírodní stravu. Je v podstatě vegetariánská, jen jednou do týdne jsme měli rybu. Až ve chvíli, kdy jsme se dostali do civilizace, jsem ve městě v nějakém stánku viděl pokrm podobný pirožkům a neodolal jsem. No a hned jsem dostal obrovské střevní problémy. Tatínek Augustina, který je šaman, mě pak léčil bylinkami a překvapivě to zabralo skoro okamžitě.
Vyzkoušel jste některý z proslulých rituálů, při nichž se používají přírodní drogy?
Vyzkoušel. Ale chtěl bych vysvětlit, jak to s těmi drogami je. Je pravda, že existuje dokonce druh turistiky, kdy za zážitky spojenými s drogami mezi indiány jezdí lidé z daleka. Nejde ale o to dostat se do rauše. Konzumace drogy má mít léčebný nebo očistný efekt. My jsme k celému rituálu měli několik velmi dlouhých povídání a celé to bylo na dobrovolné bázi.
Jaké drogy jste vyzkoušel?
Ayahuascu, chiri wayusu a tabák. Každý ten rituál byl jiný a byla to velice zajímavá zkušenost. Osobně myslím, že mi to pomohlo, tím ale nechci nikomu nic takového přímo doporučovat. Hranice je velice tenká, víme, jak drogy umí devastovat naši civilizaci. Stejně tak pro indiány je zničující, když jim někdo vozí bedny whisky. Zajímavé je, že například marihuana, která je u nás skoro běžná, je tam těžce stíhaná.
Jaké poselství jste si z Ekvádoru přivezl na Valašsko?
Pro mě to byl životní zážitek a povzbuzení, že máme pokračovat v naší práci na Kosence. Utvrdil jsem se v tom, že má smysl dál zdejší přírodu vykupovat a chránit, protože je jedinečná. A i když se nám zdá jednání s vlastníky občas složité, pořád žijeme v právním státě, kde lze všeho dosáhnout legální cestou. Na rozdíl od Ekvádoru.