Nevěděli jsme, co na seznam zapsat, říká šéfka kroměřížského klubu UNESCO

Atmosféra doby. Nadšení z toho, že skončil život svázaný totalitním režimem a obrovská chuť stát se součástí kulturní a vyspělé Evropy. To všechno stálo za zápisem kroměřížských památek na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

„Dostali jsme se do světové společnosti takových památek, jako je třeba zámek ve Versailles. Co může být prestižnější,“ říká předsedkyně Klubu UNESCO v Kroměříži Eva Nováková. „A naše památky jsou tam. Mezi nimi,“ dodává. Komplex obou zahrad a zámku v Kroměříži rozšířil seznam před dvaceti lety, 5. prosince 1998.

Klub UNESCO ve městě vznikl o sedm let dřív. Tak dlouho trvala příprava na zápis?
Ano, bylo to dlouhé. Samotná příprava, podklady k žádosti, hledání dokumentů. Ale ještě před tím jsme si museli ujasnit, co vlastně chceme zapsat. O co usilujeme.

16 fotografií

Takže návrhů bylo víc? Nejen zahrady a zámek?
Kroměříž má mnoho památek. Zvažovalo se několik variant od samotném zámku až po celou městskou rezervaci. Jenomže to všechno už na seznamu bylo z jiných míst. Zámek je překrásný, jedinečný v našem měřítku, ale už ne v celosvětovém.

Takže se zahradami měl větší šanci?
Zapsané jsou zahrady a zámek. V tomto pořadí je to správně. Jedničkou, na které jsme žádost postavili, je Květná zahrada. Vznikla v 17. století, měla jednoho architekta, jednoho zakladatele a zůstala prakticky nezměněná. Dokonce jsou odborníci, kteří tvrdí, že některé stromy tam rostou od založení. Nevím, jestli to tak opravdu je, ale bylo by to hezké. (úsměv)

Klub UNESCO vznikl kvůli zápisu, nebo tady byl dřív než myšlenka?
To ne, vznikl právě proto, aby zápis prosadil. Ale jeho činnost byla širší, protože navazovala na poslání světové organizace UNESCO. Tedy šíření vzdělanosti, kultury a vědy. V místních podmínkách. Takže hned od počátku se pořádaly výstavy, odborné konference, třeba o lidských právech, koncerty. Samotný zápis byl hodně náročný a my jsme byli jen občanské sdružení patriotů, kteří měli nadšení. To ale nemohlo stačit.

Kdo na tom tedy pracoval?
Památky tehdy spravoval okresní úřad a ten, společně s městem, se té myšlenky ujal. Dohromady na tom pracovala řada odborníků. Někdo rozuměl zahradám, jiný třeba hudební sbírce. Musela se pořídit rozsáhlá fotodokumentace, kterou pak komise pochválila jako dokonalou. Dohledávaly se listiny, aby byl doložený vznik, původnost. Ty existovaly, ale byly uloženy na mnoha různých místech. I proto to trvalo tak dlouho. Žádost na centrálu UNESCO pak podávalo ministerstvo kultury. A myslím, že jsme to stihli na poslední chvíli.

Proč?
Myslím si, že dnes by se to nepodařilo. Už tehdy byl seznam hodně naplněný, ale Československo bylo novum, svět na nás ještě byl zvědavý. Teď je trend zapisovat technické památky, které rychle mizí. Nebo celé soustavy, které uchovávají konkrétní činnost. Jako doly, lázně a podobně.

Traduje se, že k zápisu kroměřížských památek pomohly i děti ze zdejší základní umělecké školy.
Ano, to je příhoda z doby, kdy byla ve městě hodnotitelská komise. Z Květné zahrady přecházeli Jánskou ulicí k zámku a z oken umělecké školy byla slyšet hudba. Z každé třídy jiný nástroj. Jeden z komisařů, Nizozemec Robert de Jong, se ptal, co to je, a když mu vysvětlili princip našich zušek, řekl prý, že nemá strach o budoucnost. Když je tady tolik dětí, které se věnují hudbě. Byly i další historky. Třeba o soše dělníka v Květné zahradě.

Dělníka?
Při nějaké z oprav se na jednu kašnu dostala socha dělníka s kladivem. Nevím jak ani kdy. Ale byl tam. A když přijela komise, vedli ji velmi pečlivě promyšlenou trasou tak, aby viděli všechno, jen tu sochu ne. Dnes už tam naštěstí není.

Měla snaha o zápis památek podporu mezi lidmi ve městě?
Myslím si, že ano. Památky se tady braly jinak než dnes. Lidé v nich pracovali. Zahrady byly volně přístupné obě a lidé je brali za své. Klub UNESCO zakládaly osobnosti kulturního a společenského života a všechno to byli kroměřížští patrioti, kteří tu myšlenku šířili dál. A samozřejmě to byla doba velkého nadšení, euforie z toho, že půjdeme do Evropy a budeme její součástí.

Vstupné se tehdy neplatilo ani v Květné zahradě?
Ne, to je věc novodobé historie. První vstupné bylo deset korun a začalo se vybírat až po roce 1989. Stala se totiž útočištěm bezdomovců, kteří se do ní stěhovali. Poplatek je odradil. Ale ono se postupně měnilo i chování lidí. Z dětství si nepamatuji, že by byly problémy s vandalismem. Lidé neničili věci kolem sebe.

Klub vznikl kvůli zápisu, ale pokračoval i po něm. Co dělá?
Ukázat, že tady máme nádherné památky, je jedna věc, druhá je, že musí žít. Něco se v nich musí dít, aby lidé měli důvod se vracet. Proto jsme vytvořili třeba festival Hudba v zahradách a zámku. Vrátili jsme koncerty i do skleníku Květné zahrady. Ještě po válce se v něm hrávaly opery, operety, divadlo. Jako malá holka jsem tady viděla třeba Rusalku. Kroměříž měla vlastní filharmonii. Pro komorní koncerty je zase výborná rotunda. Schválně jsme od počátku hledali jiná místa, než je Sněmovní sál zámku. Aby lidem nezevšedněl. Aby zůstal pro velmi zvláštní příležitosti. Poslední tři roky už festival pořádá město, předali jsme ho dál. Stejně jako třeba konference o zahradní architektuře už pořádáme společně s Národním centrem zahradní architektury, které vzniklo po obnově zahrad.

Ta skončila v roce 2014, Květná zahrada se díky tomu vrátila do podoby, kterou měla v 17. století. Líbí se vám?
Je úžasná. A bude ještě hezčí, až nové stromy vyrostou, dostanou punc stáří. Od skleníku k ptačinci jsou vysazené jabloně a hrušně, bude z nich krásné stromořadí.