Na svém kontě má hudební skladatel a zlínský rodák Tomáš Ille už řadu úspěchů. Jeho práci znají posluchači v New Yorku, Pittsburghu, Vídni, Drážďanech či Berlíně.
Nahrávka Symfonické suity z Janáčkovy opery Jenůfa, kterou vytvořil společně s dirigentem Manfredem Honeckem a kterou natočil Pittsburský symfonický orchestr, byla nominována na prestižní cenu Grammy pro rok 2015.
Ve čtvrtek se představí ve svém rodném Zlíně. Filharmonie Bohuslava Martinů bude pod vedením svého nového šéfdirigenta Tomáše Braunera prvním tělesem, které zahraje v Illeho úpravě orchestrální suitu Osud ze stejnojmenné Janáčkovy opery.
„I když žiju v Praze, jsem kovaný Zlíňák. Jsem moc rád, že Osud, jehož děj se odehrává v Luhačovicích, kam Janáček rád a často jezdil, má premiéru právě ve Zlíně,“ říká Tomáš Ille.
Vaše koncertní úpravy oper Janáčka, Strausse a Dvořáka se hrají po celém světě. Co stojí za tímto vaším úspěchem?
To není úspěch můj, ale těch skladatelů. Oni stvořili tu překrásnou hudbu, já jsem jen v roli zpracovatele, který ji připravuje na provedení. Dostal jsem se k tomu náhodou. Zavolal mi jednou dirigent Manfred Honeck (hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru, který spolupracuje s předními světovými tělesy, pozn. red.), který hledal nějakého českého skladatele, s nímž by rád zpracoval pro koncertní provedení Janáčkovu operu Její pastorkyňa, která bývá ve světě uváděna pod názvem Jenůfa.
Tomáš Ille
|
Právě zmíněná Symfonická suita z Jenůfy, kterou pittsburský orchestr nakonec nahrál na CD, byla nominována na prestižní cenu Grammy. Co jste na ten úspěch říkal?
To je hlavně zásluha Janáčka coby autora této úžasné hudby, Manfreda Honecka, který měl představu, jak by to mělo vypadat, a pittsburských hudebníků, kteří to nahráli. Já jsem si jen lehoučce dovolil komponovat v hudebním jazyce Leoše Janáčka, abych vše propojil, ale to podstatné je Janáčkova hudba. Nechci, aby to vypadalo, že já se zviditelňuji skrze Janáčkovu hudbu. Já chci zviditelnit Janáčka.
Byl jste v Americe na premiéře této suity?
Nebyl. Pro mě je to moc daleko. Když nějaké moje aranže hrají v Evropě, tak tam zajedu, ale do Ameriky se mi nechce. Třeba teď budou hrát vídeňští symfonici Straussovu Elektru, kterou jsme také s Manfredem Honeckem připravovali pro koncertní provedení, tak tam zajedu.
S Honeckem a „jeho“ orchestrem v Pittsburghu spolupracujete i nadále. Neuvažoval jste, že byste tam žil?
Ne. Chci být tady. Jsem Čech, Evropan a Evropa, která má delší kulturní tradici, mi toho nabízí daleko více než Amerika. Mám tady všechny hudební archivy, které potřebuji. Navíc abych se v Americe uživil, asi bych musel dělat i populární věci, zatímco tady se uživím psaním klasické hudby. To je můj splněný sen.
Pittsburgh mají asi lidé v Česku nejvíce spojený s dávným angažmá Jaromíra Jágra. Udělejte trochu kulturní osvětu, jaký je tam orchestr?
Znamenitý. Je to velký romantický orchestr, takže když s nimi spolupracuji, nejsem nijak limitovaný co do počtu nástrojů a lidí a ani umělecky, protože všechno jsou to výborní muzikanti.
Co přesně s operou děláte, když ji připravujete pro koncertní provedení?
Základem je dané dílo důkladně prostudovat. Je dobré znát některé pasáže zpaměti, protože nemůžete stále něco hledat. Když spolupracuji s Manfredem Honeckem, je to jednoduché. On má představu o koncepci, pak zpracujeme hrubý návrh hudební formy, to, jak se jednotlivé části za sebe budou řadit, domluvíme se na tektonice díla, které pasáže budou gradovat, a já pak začnu vše rozepisovat pro jednotlivé nástroje. Mám rád, když se aranžmá co nejvíce drží původního zápisu. Opera je ale dramatické dílo vokální a já mám k dispozici pouze symfonické těleso bez zpěváků. Musím proto ještě přetvořit melodie, které zpívají zpěváci, přeinstrumentovat je do orchestru a propojit jednotlivé části tak, aby vše na sebe logicky navazovalo.
Nebojíte se, že při takovém předělávání to tomu Janáčkovi zkazíte?
Bojím se moc. S tím strachem bojuju tak, že k tomu přistupuju, jak nejpoctivěji umím. Ale i já jsem jen člověk, chybuji jako každý. Ale snad by na mě Leoš hůl nevzal.
Proč má vůbec opera znít jako symfonické dílo?
Všechny ty opery jsou napěchovány úžasnou hudbou. Myslím si, že je škoda nechat ji znít jen v operních domech, měla by být na koncertních pódiích. Já miluju Janáčka, jeho hudba je originální, má úžasné hudební motivy, všechno jsou to překrásné písničky. Česká hudba je ve světě velmi oceňovaná, je velký hlad třeba speciálně po Janáčkově koncertní tvorbě. Doufám, že se stejně jako Jenůfa bude líbit i Osud.
Jak se k takové práci dostanete?
Symfonickou suitu Osud si u mě zadalo nakladatelství Bärenreiter Praha, což je celosvětově největší dodavatel notových materiálů české hudby. Vydávají kritickou partituru a notové materiály opery Osud a současně s tím chtěli vydat i koncertní verzi této opery. A protože už mám s Janáčkem zkušenosti, tak mě oslovili.
Rád se hlásíte k tomu, že pocházíte ze Zlína. Na programu čtvrtečního koncertu je i váš koncert pro trubku nazvaný Pražské čtvrti, který je však inspirován Prahou. Proč jste si nevybral Zlín?
Já jsem věděl, že mi to tady ve Zlíně spočítáte. (směje se) Jako každý Zlíňák si myslím, že Zlín je nejkrásnější město na světě, ale upřímně si řekněme, ani ta Praha není ošklivá a mám rád i ji. Tento koncert vznikl na objednávku Ladislava Kozderky, což je sólotrumpetista České filharmonie, a on tam chtěl mít Prahu. Je to melodicko-harmonická skladba, v níž je jen krátká, asi minutová, postmoderní kadence.
Vracíte se do Zlína pravidelně? Všímáte si proměn města?
Ano, vracívám se moc rád. Budova, v níž sídlí filharmonie, je naprosto úžasná. Jako vstřícnou vnímám i akustiku sálu, pomáhá hudbě dostat se k posluchačům. Dům umění jsem znal moc dobře, můj tatínek býval hráčem na kontrabas ve filharmonii, a znal jsem ho i se všemi jeho úskalími. Proto je dobře, že muzikanti mají novou koncertní síň.