Za vznikem Baťáku (oficiální název zněl U Továrny) je třeba hledat – co jiného než společnost Baťa. Rozhodnutí postavit koupaliště, a navíc právě na tomto místě, mělo svoji logiku.
„U továrny bývala vodní nádrž, která sloužila elektrárně a dalším provozům. Lidé se tam koupali už dříve, z čehož firma Baťa vycházela,“ přiblížil historik a ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně David Valůšek.
Pozemek, který ležel hned vedle továrních budov, byl natolik podmáčený, že se k výstavbě velké výrobní haly nehodil. To se ukázalo i o mnoho desetiletí později, když tady začala stavět Univerzita Tomáše Bati, která také bojovala s velkou vlhkostí.
Koupaliště mělo dát zaměstnancům další možnost ke sportování.
„Většina pracovních pozic v továrně byla manuálních a vedení potřebovalo, aby byli zaměstnanci zdatní, aby jako lidský stroj fungovali ještě lépe. Proto firma podporovala sportovní a rekreační aktivity, naopak kulturnímu vyžití věnovala mnohem méně pozornosti,“ upozornil Valůšek.
Projekt koupaliště, které začalo fungovat v roce 1939, nakreslil architekt Vladimír Karfík. Bazén měl rozměry 50 krát 20 metrů a hloubku 90 až 310 centimetrů.
Nechyběla skluzavka, startovací bloky, sprchy a budova pro plavčíka se zázemím pro návštěvníky. Bylo tam 38 dřevěných převlékacích kabin, šatny pro téměř 1 500 návštěvníků a bufet.
Voda v bazénu byla ohřívaná zbytkovým teplem z fabriky
Hned první den se přišlo vykoupat tisíc lidí. Dospělí tenkrát platili za vstup 1,50 koruny, děti 50 haléřů. Baťák byl tehdy jedním z nejmodernějších koupališť v zemi. Přispívalo k tomu i to, že měl od začátku ohřívanou vodu, koupat se tak dalo také na jaře a na podzim.
„Vznik koupaliště prakticky v továrně byl skvělý nápad. Nevím, že by někde jinde bylo něco podobného,“ řekl zlínský architekt Ivan Bergmann, který se později marně angažoval za záchranu Baťáku.
„Voda v bazénu byla ohřívaná zbytkovým teplem z fabriky, což bylo skvělé ekonomické řešení,“ zdůraznil.
Během druhé světové války přijely do Zlína na festival Filmové žně v letech 1940–1941 tehdejší herecké hvězdy, které se vydaly také na koupaliště. Lidé tak mohli na vlastní oči vidět Natašu Gollovou, Adinu Mandlovou či Jaroslava Marvana.
V listopadu 1944 byl ale při spojeneckém bombardování Baťák zasažen pěti leteckými pumami. Koupaliště bylo opraveno, a v srpnu 1950 se na něm dokonce konalo mistrovství Československa v plavání, které sledovalo téměř šest tisíc diváků.
Místo zaniklo v roce 2012
Hned vedle Baťáku časem vzniklo autobusové nádraží. „Koupání mělo kouzelnou atmosféru. Vzpomínám si, jak jsme polehávali na dece a sledovali lidi, když přijížděli autobusy na nádraží. Na druhé straně jela výroba v tovární budově,“ vzpomíná Martin Novosad, který trávil na Baťáku coby dítě téměř každý prázdninový den.
„Když jsme byli starší, oceňovali jsme především startovací bloky, ze kterých jsme skákali šipky,“ dodal.
„Než jsem šel do práce, zaplaval jsem si vždy několik délek. Na podzim se držela pára nad teplou vodou, dělníci se dívali z továrních oken. Bylo to něco neopakovatelného,“ popsal své zážitky Bergmann.
Osudným se pro koupaliště stal rok 1989, kdy se proměnila struktura do té doby státního obuvnického podniku Svit. O rok později přestalo fungovat. Pozemek patřil městu, které zpočátku nevědělo, co s ním.
Po roce 1992 prázdný bazén obklopilo tržiště s mnoha stánky. V provozu bylo šestnáct let, pak ale i tato éra života Baťáku skončila. Místo, kde si dříve užívaly tisíce lidí, totálně zpustlo. V ruinách stánků přespávali bezdomovci, všude byl nepořádek.
Po několika požárech začala být situace neúnosná. Město našlo řešení: neobnovit koupaliště, ale prodat pozemek Univerzitě Tomáše Bati, která tam vybudovala moderní Laboratorní centrum. Nepomohly ani petice za záchranu místa.
„Mrzí mě, že Baťák zanikl, vydržel od baťovské až do naší éry. Chybí mi,“ přiznal Bergmann.