Obřad trval šest hodin a přišlo na něj 50 tisíc lidí. Nechyběli zaměstnanci a obyvatelé města, zástupci obuvnické společnosti, městští zastupitelé ani představitelé státu.
Jedna z prvních kondolencí, která do Baťovy vily ještě v den tragédie dorazila, byla od prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Ve stejný den přijel do Zlína ministerský předseda František Udržal a o tragédii informovaly světové tiskové kanceláře. Nekrolog napsal spisovatel Karel Čapek.
Smuteční obřad začal v půl třetí odpoledne a skončil v půl deváté večer. Davy si vyslechly projevy na náměstí v baťovském areálu a mezi továrními budovami pak prošel průvod za zvuku sirén.
Za rakví šla Baťova manželka Marie s tehdy sedmnáctiletým synem Tomášem a ostatními příbuznými. Průvod pokračoval k radnici a kostelu, kde si lidé vyslechli projevy a smuteční řeči. Pak pokračovali sedmikilometrovou cestou na Lesní hřbitov.
Lidé se báli o budoucnost
Novinář František Kocourek o celém obřadu nepsal příliš lichotivě. Popisoval ho jako zbytečně dlouhý, nudný a s příliš mnoha úmornými projevy. V jeho komentáři se objevila například citace jednoho z účastníků pohřbu: „Je to první věc, kterou dělají bez Bati, a už je to vidět.“
Pravdou je, že někteří zaměstnanci Baťových závodů se už záhy po smrti Pana šéfa obávali budoucnosti. Jak bude podnik fungovat bez svého zakladatele, pro kterého byla továrna vším? Propustí nás? Jaké to bez něj bude?
Už do přípravy pohřbu se ale zapojil Jan Antonín, nevlastní bratr Tomáše, který firmu převzal a v dalších letech rozšířil a proslavil ještě víc.
„Závod je hospodářsky zajištěn, nemáme dluhů, všechny daně jsou zaplaceny. Platy zaměstnanců jsou plně zajištěny hotovostmi uloženými v bankách,“ ujišťoval Jan Antonín brzy po havárii.
Okolnosti pádu letadla nejsou dodnes zcela jasné. Letadlo se zřítilo sedm minut po startu v husté mlze. Oba muži byli na místě mrtví.