Miloš Prášil je dvaačtyřicetiletý český veterán, který se zúčastnil celkem pěti zahraničních vojenských misí. Před dvěma týdny prožil hodně silný moment. U Westminsterského opatství v Londýně zapíchl do země dva křížky se symbolem vlčího máku na „Field of Remembrance“ za svoje padlé kolegy.
„Jeden křížek byl za kolegu Nikolaje Martynova, který zahynul vedle mě při bouři v Afghánistánu před jedenácti lety. Já dostal šanci žít, on bohužel ne. Druhý křížek jsem umístil za Patrika Štěpánka, který zahynul v Afghánistánu letos při útoku sebevražedného atentátníka,“ líčí Miloš Prášil.
Pietní obřad byl součástí velkých veteránských oslav. Z atmosféry pochodu, kterého se vedle deseti tisíc veteránů z Velké Británie a zemí Commonwealthu zúčastnilo také zhruba třicet Čechů ze spolku Československý legionář, byl unesený.
„Nejsilnější moment v Londýně? Když vystřelily kanony a všechno ztichlo, i když kolem bylo asi půl milionu lidí. Slyšel jsem, jak vane vítr ulicemi a šustí listí. Nikdo si nedovolil rušit, to si budu pamatovat do konce života,“ líčí Miloš Prášil.
Jak jste si užil veteránský pochod a další akce při Remembrance Sunday v Londýně?
Je to úplně něco jiného než akce u nás. Lidé si v Británii uvědomují, co všechno se za sto let stalo, asi si uvědomují i chyby. Nemluvil tam žádný politik, to na mě udělalo velký dojem. Během minuty ticha si nikdo nedovolil vyrušovat. Pouze představitel církve přednesl modlitbu, zazněly hymny, nikdo pietu nenarušil. V tom je Británie hodně vyspělá, nás čeká ještě spousta let, než naše společnost dospěje. Tady se většinou stává, že pietu naruší nějaký provokatér.
V čem vidíte rozdíl mezi oběma zeměmi?
Když vznikalo Československo, měli jsme legionáře. U nás byla chyba, že jsme na čas vymazali hrdiny druhé světové války. Během let se potlačily podstatné věci. Společnost se zřekla práce a úsilí svých občanů, teď myslím letce z Anglie, ze kterých jsme po válce udělali kriminálníky. Povídal jsem si o tom v minulosti i s Jaroslavem Klemešem (příslušníkem československého zahraničního odboje za druhé světové války, členem paradesantu PlatinumPewter - pozn. red.), který loni zemřel. Když jsme spolu někam cestovali, bavili jsme se o tom, že se Češi často cítí méněcenní. Přitom dokázali spoustu velikých věcí, ať už třeba v průmyslu, nebo ve vědě. I když je pořád co zlepšovat, stále máme tendenci podléhat skepsi.
Miloš Prášil
|
Jaké je podle vás postavení novodobých veteránů?
V očích mnoha lidí jsme byli zlatokopy, kteří si jeli vydělat na byt. Takto se dříve mluvilo i uvnitř armády, než došlo k profesionalizaci. Málokdo si uvědomuje, že vojáci jsou lidé, kteří mají určité nadání a předpoklady, vydají se cestou, jakou cítí. Přijde nám přirozené, že jedeme někam hasit konflikt. Někteří lidé možná - tím, jak jsme tady byli čtyřicet let po válce odříznutí - přemýšlí izolovaně.
Co byste chtěl zlepšit?
Základ je, aby každý věděl, kdo je hrdina a vlastenec. Když jdu do školy na přednášku, říkám, že vlastenectví začíná už láskou v rodině. Když jsem se vracel z mise, rodina na mě čekala, ostatní chápali, proč to dělám. Když se setkávám s lidmi, nikdo mi do očí neřekl, že jsem žoldák. „Vydělal sis peníze, ale něco sis zakusil,“ myslí si. Je to o tom, nebát se chodit mezi lidi, do škol, dělat osvětu, neizolovat se doma. To téma lidi zajímá, ve skutečnosti o něm moc nevědí.
Kdy jste se rozhodl pro misi v zahraničí vy?
Prošel jsem základní vojenskou službou, tehdy byl konflikt v Kuvajtu, vždycky jsem se zajímal o dění ve světě. Já se dostal s první českou profesionální jednotkou do bývalé Jugoslávie v roce 1996. Misí jsem absolvoval celkem pět. Ta nejdelší v Bosně trvala osm měsíců, nejkratší v Afghánistánu měsíc, tehdy jsem byl zraněn. Léčil jsem se, byla mi snížena zdravotní klasifikace, takže už jsem nemohl skákat s padákem, měl jsem omezení ve službě. Z armády jsem pak odešel ze zdravotních důvodů do civilu, protože se můj zdravotní stav zhoršoval.
Měl jste problém zařadit se do civilního života?
Problém byl můj zdravotní handicap. Po odchodu z armády bylo na mně, co budu dělat. Jsem vyučený tesař, ale to jsem fyzicky nevydržel. Dělám plavčíka, potkávám v Městských lázních v Novém Městě spoustu lidí. Dokonce mi došli poděkovat úplně cizí lidé, protože si o mně někde přečetli. Málem jsme se rozbrečeli, oni byli dojatí, já taky. Myslím, že je ve společnosti všechno na dobré cestě.
Potkáváte se často s dalšími veterány?
Jelikož jsem byl u výsadkového praporu a čtvrté brigády rychlého nasazení, dostávám různé pozvánky. Když mám čas, rád přijedu. Jsme v kontaktu, vidíme se pětkrát do roka. Občas přijdou kolegové do bazénu.
V londýnském klubu veteránů jste se setkali se svými britskými kolegy. Jak reagovali? Mají Češi respekt?
Češi mají mezi spojenci velké jméno. Už když jsme pochodovali při přehlídce, začal někdo tleskat a skandovat: „Čeko!“ Neberou nás jako cizince, ale spojence. Úžasný pocit.