Eva Haňková, rozená Neugebauerová, v padesátých letech se svým manželem Ladislavem emigrovala do USA a nyní žije ve městě s libozvučným názvem Kalamazoo ve státě Michigan. MF DNES poskytla rozhovor přes e-mail.
Nálepku děvčátka ze známky už vám nikdo neodpáře. Jak vzpomínáte na setkání s prezidentem Masarykem, který vás vzal do náručí, z čehož vznikla fotografie, jež se pak stala předlohou slavné poštovní známky?
Byly jsme s maminkou obě oblečeny do kroje. Na žďárském náměstí byla spousta lidí a mnoho hluku. Ta dobrá nálada celého shromáždění pravděpodobně ulpěla na tom obrázku, který byl ten den pořízen. Pan řídící Jindra, který tam přivedl své žáky z obce Zámek Žďár, promluvil na chvíli s maminkou a pak se mne oba ptali, zda bych šla na tribunu a dala kytičku tomu starému pánovi. Jak jsem tam došla po schodech, ani nevím, dále si vzpomínám už jen, že jsem byla v jeho náručí. Ptal se mne, jak se jmenuji a kde mám maminku. Snažila jsem se mu ji ukázat, ale v tom davu jsem ji neviděla. Viděla jsem ale fotografa na vyvýšeném pódiu, jak se díval do velké kamery s varhánky. O tom jsem pak doma vypravovala babičce.
Vždy se uvádí, že jste byla v kyjovském kroji. Proč? Ten se přece na Horácku běžně nenosil.
Ano, měla jsem kyjovský kroj a maminka také. Můj kroj vyrobila moje babička. Pravda, na Horácku byly jiné kroje, ale my jsme nebyli původem z Horácka, moji rodiče se přistěhovali do Žďáru v roce 1927. Maminka vyrostla poblíž Prahy. Rodina Neugebauerova měla hluboké kořeny v Litomyšli. Z Kyjova také nikdo z rodiny nebyl a kyjovský kroj byl v rodině populární prostě proto, že se všem líbil.
Eva Haňková
|
Máte kroj schovaný na památku?
Maminka mně kdysi poslala do Ameriky svůj kroj a já jsem jej mnohokrát uplatnila - při různých příležitostech ve městě i pro televizi. Byl to vždycky dobrý úvod k tomu, abych řekla něco o své vlasti a její situaci. Mám jej schovaný v lodním kufru a jednoho dne půjde do muzea v Cedar Rapids. Můj dětský kroj se zachoval, a pokud vím, má jej nyní moje sestřenice, která žije v Německu. Byla docela malá, když její rodiče odešli z Československa a vzali ji s sebou. Myslím, že kroj je v dobrých rukou.
Známku vycházející ze známé fotky vydala pošta po deseti letech od Masarykovy návštěvy Horácka, v březnu 1938. Byla jste tehdy středem pozornosti?
Byla jsem celkem zvyklá na to, že jsem tento obrázek z 17. června 1928 ledaskde viděla a že se často někdo přede mnou zmínil, že v prezidentově náručí jsem já. V roce 1938, když 7. března známka vyšla, se to však na mne sesypalo. Najednou jsem byla středem pozornosti. Známky se líbily a články v tisku o původu obrázku většinou moje jméno uváděly. Prozradily, že chodím do pardubického gymnázia. Každý den jsem dostala spousty dopisů do školy a mnoho pisatelů žádalo o můj podpis. Často jsem si s tím ani nevěděla rady. Spolužáci si na mne ukazovali, i reportéři přišli do školy. Známky se prodávaly, zájem o mne polevil až někdy během letních prázdnin. Dopisy jsem dostávala i z ciziny - z Německa, Ameriky i Austrálie.
Po komunistickém puči nastaly pro vaši rodinu krušné roky, přišly jste o parní pilu. Jak vzpomínáte na nebezpečný útěk přes Šumavu do Bavorska? Muselo to tehdy být těžké rozhodování.
Po Únoru byl nějaký čas ještě klid, ale ne dlouho. My jsme s manželem neodešli hned, teprve v roce 1950, kdy už jsme cítili tlak z různých stran a obávali se horšího. Moji rodiče přišli o parní pilu, alespoň však mohli zůstat ve svém domě. Můj manžel a já jsme bydleli v podnájmu v Praze, kde jsme měli dvě místnosti. Výhled na lepší byt nebyl. Já jsem pracovala u firmy Meopta v exportním oddělení a manžel jako zemědělský inženýr se účastnil nových způsobů chovu dobytka, kterým se naučil v Dánsku. Cítili jsme, že budoucnost nebude dobrá, ale rozhodnutí odejít nebylo snadné ani rychlé, důvody jsme viděli pro odchod i pro snahu přežít špatné časy doma.
Váš syn Ladislav pro Český rozhlas před lety uvedl, že se na místo, kudy jste utíkali do Bavorska, byl na Šumavě podívat. Máte ještě celý ten přechod v paměti? Mnoha lidem se přechod hranic nepodařil a čekala je smrt nebo dlouholeté vězení…
Přešli jsme hranice do Bavorska na Šumavě poblíž obce Srní, kde jsme strávili poslední noc. Vzpomínám si, jak mi bušilo srdce, když jsme překročili křišťálově čistý Schwarzenberský kanál, který byl hranicí zakázaného pásma. Cesta přes pásmo nám trvala asi devět hodin, šli jsme sami bez převaděče, vše bylo zarostlé a špatně schůdné. Věděli jsme, že mnoha lidem, kteří se o útěk pokusili, se plán nepovedl a byli na tom pak hůře než před pokusem o útěk. Riziko jsme znali.
Cesta Masaryka po Horácku |
Vaši rodiče zůstali ve Žďáře, přišli o pilu, co se dělo dál?
Ano, zůstali ve Žďáře, ač také svého času pomýšleli na odchod. Bydleli dál ve vlastním domě, chodili kolem svého bývalého majetku, který byl popleněn. Pracovali na různých místech, práce nebyla vždy příjemná a často při čistkách přišli o práci, kterou měli, a musili hledat znovu. V roce 1971 byl jejich dům vyvlastněn a zbourán, získali však byt v moderním domě na Vysočanech. V té době už byli v penzijním věku a život byl klidnější. V té době se tatínek mohl věnovat pověstem z Vysočiny. Můj bratr Mikuláš (spoluzakladatel skautingu ve Žďáře - pozn. red.) byl od roku 1950 nejprve na vojně, pak u PTP, pracoval v dolech několik roků, až se ze zdravotních důvodů z tohoto závazku dostal.
Vaše rodina hýbala děním ve městě. Váš otec byl sokol, činný byl také v klubu turistů, zastupitel, založil letovisko na Velkém Dářku, sbíral a sepsal pověsti… Jak jste si zvykali na život za oceánem, kde jste museli s manželem začít od nuly?
Pravda, moji rodiče byli činní v ledasčem a dá se říci, že své bydliště, ve kterém se usadili v roce 1927, přijali s láskou a snažili se v něm dělat mnoho dobrého pro celek. Této práci v Sokole a jiných organizacích byli z mládí zvyklí. Mimo jiné měl otec za sebou aktivní vojenskou kariéru, byl nositelem Československého válečného kříže a důstojníkem v záloze. Vždy byl ochoten sloužit republice. Po emigraci jsme s manželem nejdřív strávili rok v Německu a ve Frankfurtu pracovali pro agenturu OSN, která pomáhala uprchlíkům. V létě 1951 jsme získali imigrační vízum do USA a odjeli tam v listopadu lodí. Pravda, začínali jsme od nuly, ale při té nule nezůstali. Naše dcera občas udělá svým dětem kázání, které sama slyšela ode mne: za takovýchto převratných okolností člověk může ztratit všechno vyjma vzdělání. To nám nikdo nevezme a s tím se dá znovu začít. Musím říci, že po té stránce nás naše vlast vybavila dobře. A naši rodiče také.
Pomohlo vám, že jste se usadili nejdřív v Cedar Rapids, kde byli čeští krajané?
Ano, v Cedar Rapids v Iowě byla dost velká česká komunita. Dokonce se tenkrát ve městě vyžadovalo, aby prodavači v obchodech uměli natolik česky, aby se domluvili s českými zákazníky. Jejich čeština byla poněkud svérázná, ale šlo to. Byl tam Sokol a jiné spolky, česká knihovna, české ochotnické divadlo, které jsme taky hráli, a každý večer a v neděli dopoledne měla místní rozhlasová stanice českou hodinku. Byla to hlavně populární muzika a zprávy týkající se české komunity. Mezi krajany bylo útulno a byl to dobrý začátek.
Kam jste se přestěhovali potom?
V Cedar Rapids jsme nezůstali, poněvadž jsme viděli příležitost k uplatnění jinde. Pro většinu imigrantů naší generace to znamenalo, že znovu studovali, aby doplnili své znalosti o americké, nebo nostrifikovali své diplomy. Skončili jsme v Kalamazoo v Michiganu, kde manžel dostal dobré místo u farmaceutické firmy a udělal tam kus dobré práce. Zemřel letos v březnu. Já jsem učila jazyky na střední škole, včetně angličtiny. Máme dvě děti, Ladislava a Janu. Ladislav žije v Kalamazoo a věnuje se vizuálnímu umění, jeho česká manželka také. Jana žije ve Filadelfii, měla delší kariéru v byznysu a nyní také učí na střední škole. Má dva chlapce: Claytona-Aleše a Charlese-Karlíka. Oba naši vnuci dostudovali na Pennsylvánské universitě a vedou si dobře.
Píšete paměti? Určitě by bylo na mnoho zajímavého co vzpomínat.
Nějaké jsem napsala asi tak před dvaceti lety a něco ještě chci napsat. Nikdy jsem však neměla v úmyslu je publikovat, kopie dostali pouze členové rodiny na obou stranách oceánu a v obou jazycích. Nemám v úmyslu tohle měnit, neb je v tom hodně rodinného.
Cítíte se po bezmála sedmdesáti letech v zahraničí být více Američanka, nebo Češka?
Pravda, jsem už léta ve světě, ale jsem pořád Češkou a jiné to nebude. To pouto je velmi silné a nikdy jsme nepochybovali o tom, že se svou vlastí budeme spoutáni navždy. Ovšem jsem také loajální k Americe. Jsem jí vděčná za možnost začít znovu. Přijetí bylo přátelské.
Co říkáte aktuálnímu dění v České republice? Podruhé zvolený prezident Miloš Zeman výrazně dělí svými kontroverzními názory a kroky společnost, nyní podruhé jmenoval premiérem Andreje Babiše, který je veden jako spolupracovník StB. Vláda se chce opírat o podporu komunistů. Jak to vnímáte vy, Češi usazení v zahraničí, kteří před komunisty utíkali?
Hospodářská situace vypadá dobře a z toho mám radost. Ze situace po posledních volbách velkou radost nemám, ale nemám velké starosti. Nevolila bych Zemana ani Babiše, a pokud vidím, je proti Babišovi nyní hodně odporu. Co z toho bude, to se uvidí, pravděpodobně má méně podpory, než měl v době voleb. Celkově se však domnívám, že republika tyto výkyvy přežije. Nejsem z výsledku voleb šťastná, ale nejsem tak nervózní, jako jsem byla v roce 1946. Není tu už agresivní Sovětský svaz se svou vítěznou armádou a komunistická strana, která stále existuje, může být i ve vládě, ale je asi nyní stejná jako byla za první republiky: hlásala svůj program často dosti hlasitě, ale provést jej nemohla. Možná mám více optimismu, než bych měla mít, ale republika je nyní silnější, než byla v době po druhé válce. Demonstrace kolem výročí Vítězného února mne také potěšily: „Nedáme se tak, jako se dali naši dědové.“ Snad mají lidé více zdravého rozumu a víc odhodlání svou republiku hájit.
Jak si v říjnu připomenete sté výročí vzniku Československa?
Na sté narozeniny republiky budu v Chicagu na gala pořádaném konzulátem. Už mám pozvánku a účast jsem slíbila.