„Spolupracuji na mapování uměleckých děl vzniklých v 60. a 70. letech. Všechna mají svou kvalitu, lidé to jen musí začít vnímat,“ říká památkářka Lenka Hájková z ústecké pobočky Národního památkového ústavu.
Jaká díla z té doby můžeme v Ústeckém kraji vidět?
Objevují se různé mozaiky, reliéfy, volné plastiky, dělicí zdi nebo hrací prvky pro děti, které doplňovaly volná prostranství. Šlo vždy o spolupráci mezi výtvarníkem a architektem na tom, jak ztvárnění pojmou. Díla mohla být jak v exteriéru, tak i interiéru. Velmi krásný je například lustr v mostecké knihovně nebo úprava Havlíčkova náměstí v Žatci. Fenoménem doby byly smuteční síně, kde bylo uplatněno velké množství výtvarných děl. Vznikly například v Podbořanech, Mostě, Ústí, Teplicích nebo Žatci. K drobnějším prvkům patří například i milníky u vjezdů do měst. Bílina má například kovový nebo před Mostem je sloup obložený mozaikou.
Které dílo je pro vás nejcennější?
Vybrat jedno je oříšek. Naprosto fantastická je pro mě betonová prolézačka od Miroslava Houry, která stojí v ústeckém Krásném Březně. Je to výtvarný prvek v sídlišti, který je užívaný dodnes. Mám ráda, když nejde pouze o dekoraci, ale je tam i ta přidaná hodnota funkčnosti. Často je to taková neviditelná architektura, kolem které projdete a nezaznamenáte ji, ale přitom je vidět, že nad tím někdo přemýšlel.
Jací umělci v tomto kraji tvořili?
Nejvíce typický pro tento kraj byl zmíněný Miroslav Houra, který je hojně zastoupen v herních prvcích, mozaikách i v plastikách. K dalším patřili Jaroslav Bejček, Zdeněk Sýkora, Stanislav Hanzík, René Roubíček, Vladimír Procházka, Václav Kyselka nebo architekt Vratislav Štelzig, který se pouštěl i do uměleckých děl. Z těch známějších to byl i Olbram Zoubek, jehož kovová plastika byla na průčelí ústeckého magistrátu. Dílo dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová bylo součástí městských lázní v Chomutově. Jako materiál se hodně využívalo sklo, kov či keramika.
Byla kdysi povinnost vytvořit umělecké dílo při každé nové stavbě?
Usnesení vlády z roku 1965 stanovovalo, že z každé stavby financované ze státního rozpočtu půjde určité procento na uměleckou výzdobu. Výše procenta záležela na typu projektu a jeho celkové ceně. Platnost tohoto zákona skončila rokem 1989, což je velká škoda.
Na Slovensku přitom něco obdobného před několika lety zase uvedli v platnost.
To je určitě dobře. Každá veřejná stavba by měla reprezentovat, a pokud by byla z rozpočtu na stavbu vyčleněna část pro umělce, posunulo by to veřejný prostor zase o kousíček dál, protože by najednou nebyl tak sterilní, ale měl tvář a duši.
Kdo vybíral, který umělec se bude na jednotlivých projektech v Ústeckém kraji podílet?
Veškerá výstavba byla řízena státem, který vytvořil síť projektových ústavů. Tato organizace prošla vývojem, kdy se měnily názvy, spravované území, ale i profesní zastoupení. V roce 1960 formálně vznikl Krajský projektový ústav Ústí nad Labem, který působil na území dnešního Ústeckého kraje. Ten se skládal z jednotlivých ateliérů, které projektovaly sídliště, školy, závody nebo občanskou vybavenost. Obchodní střediska byla projektována centrálně z Brna. Umělecká díla vznikala v těsné spolupráci s architektem, ale podléhala schvalovacímu procesu Svazu československých výtvarných umělců. Většinou měli architekti z každého projektového ústavu vazby na lokální umělce, se kterými spolupracovali.
Můžete popsat nařízení, která musel umělec dodržovat? Promítala se i do této práce komunistická ideologie?
Na konci 50. let skončila éra socialistického realismu, potom začala vznikat díla spíše abstraktní. V Ústeckém kraji proto tolik ideologicky zasažených děl nenajdeme, jsou to spíše výjimky. A když už, tak se objevují vyobrazení důlní těžby, chemické závody nebo vyobrazení dělníků. Například zkusme porovnat dvě sochy před teplickým nádražím z 50. let a oplocení školky v chomutovské Písecké ulici s mozaikou nazvanou Oslava práce, která je mladší. Na nich je vidět posun výtvarného názoru doby. V éře 60. let do Československa pronikl styl Brusel, který prosákl až do každodenního detailu a je na něm vidět to uvolnění let šedesátých. Je patrný například v architektuře ústeckého magistrátu nebo na nádražní budově v Duchcově. Jako protiklad se prosadil v 70. letech brutalismus, který se vyznačoval těžkými hmotami z pohledového betonu. Tyto stavby dnes bohužel občas lidé špatně vnímají, protože nejsou tak kontextuální, jak jsou po staletí zvyklí. Ale i ony mají svou kvalitu. Brutalismus kolem nás můžeme vidět na krajském úřadě v Ústí nebo na budově telekomunikací v témže městě. Osmdesátá léta jsou pak spojena spíše s problémy, kdy nebyl materiál, kvalita práce šla dolů a kvůli tomu se výstavba neúměrně prodlužovala.
Lenka Hájková
|
Byl Ústecký kraj v něčem jiný oproti zbytku republiky?
Náš kraj je specifický, protože zdejší projektový ústav měl po Praze a Brně nejvíc pracovních úkolů, zdejší pracovníci plánovali ústecké sídliště Severní Terasa, sídliště Teplice-Šanov, ústecký zimní stadion, hotel Bohemia v Ústí, kulturní dům Moskva v Žatci a mnoho dalších. Zároveň to byl kolektiv s nejnižším věkovým průměrem, takže měli zapálení a invenci. Pracovali na rozvoji měst v podobě územních plánů, sídlišť, jednotlivých bytových domů, školních zařízení, administrativních budov, sportovních hal, kulturních domů, ale i technických či průmyslových objektů. Pro umělce to bylo úžasné, protože komunikovali s architekty a mohli do svých děl vnášet nejrůznější nápady. Výjimečný je například projekt nového Mostu, který vznikl prakticky na zelené louce. Je zde samozřejmě nutné připomenout, že historické jádro muselo padnout kvůli těžbě uhlí a lidé byli vykořeněni ze svého místa a přišli o své domovy, ale z architektonického hlediska je to velký fenomén. Lidé to ale nevidí nebo nechtějí vidět.
Je to i kvůli tomu, že to vznikalo v době komunistického režimu, a to jim může vadit?
Přesně tak, lidé vidí hlavně to, v jaké době to vznikalo. Musíme si ale už přiznat, že ne všechno bylo špatné v tom smyslu, že různé sochy, mozaiky, reliéfy mají svou kvalitu, do sídlišť a budov patří a my bychom je měli začít brát jako jejich součást, o kterou bychom se měli starat.
Děje se to alespoň částečně? Jsou lidé, kteří se o to zajímají a třeba i některá díla renovují?
Strašně bych si přála, aby to tak bylo, ale není. Lidé spíše tyto věci přehlíží, což je škoda, protože se bez náhrady mnoho z nich ztrácí. Například v rámci zateplování domů zmizely mnohé mozaiky. Autobusové zastávky, které dříve byly úžasně umělecky ztvárněny, se nahrazují běžnými stereotypními stříškami. Neuvidíme tak už nikdy v Kadani zastávku z monolitického betonu trojúhelníkového tvaru, která byla specifická estetikou 60. let. Záchranu by si například zasloužila díla a vodní prvky v mosteckém parku Střed či park ČSA v Chomutově, kde je spousta drobných záležitostí, z nichž část už byla odstraněna a snad se to nestane i s ostatními. Začínají se ale objevovat aktivní skupiny lidí, kteří se snaží zachovat krásu svého města. Je to například v Žatci, kde je spolek „A dál?“, který si vzal za své Podměstí, kde je soubor staveb a náměstí ze 70. let.