„Nazdááár, Peťane,“ huláká blížící se Rom.
„Čau. Jak se máš?“ odvětí adresát pozdravu, litvínovský zastupitel Petr Globočník.
„Co tu bude, Péťo?“ zastaví se muž. Prohlíží si kdysi jistě krásný, ale teď zchátralý dům, u jehož otevřené brány politik parkuje.
„Já to koupil. Až to dám trochu dohromady, tak dole bude prostor otevřený pro všechny,“ prozrazuje mu svoje plány Globočník.
„Ty blázne, tady by se dal točit horor,“ odvětí kolemjdoucí. Chybějící zuby mu nebrání usmát se od ucha k uchu. Vzápětí družným tónem vypráví, jak s Globočníkem společně vyrůstali v nedalekém a dnes už zdevastovaném paneláku.
Když historku dopovídá, zaregistruje Romku jdoucí ve společnosti ještě další ženy a dvou dětí, jak do kopečka po cestě vláčí prostěradlo, v němž má zavázané své věci. „Majitel ji dneska vyhodil z bytu, tak jde jinam,“ vysvětlí muž. Vzápětí se s příslibem, že Globočníkovi určitě někdy přijde pomoct, rozloučí.
Stojíme uprostřed litvínovského sídliště Janov. V centru jedné z největších sociálně vyloučených lokalit v Česku. V romském ghettu. Právě tady teď Petr Globočník koupil dům. Zničenou vilu, do které se chystá s rodinou nastěhovat. Tedy samozřejmě až po nezbytných úpravách. Na to, až udělá první krok, kterým se přiblíží k žití v této čtvrti, čekala řada lidí.
Před loňskými komunálními volbami coby lídr uskupení Litvínov do toho! (Zelení, Piráti a nezávislí) totiž slíbil, že když se subjekt dostane do zastupitelstva, přestěhuje se právě do Janova, kde žil do svých osmnácti let. A přesně to se stalo.
Kvůli žalostnému stavu domů a vysokým nájmům prý nenašel vhodný byt v některém ze zdejších paneláků. Zajímat se proto začal o historickou vilu stojící vedle místní základní školy. Předchozí majitelka ji nechtěla, neúspěšně ji nabízela městu. Místo radnice s ní začal jednat Globočník.
18. března 2019 |
Dům o 870 metrech čtverečních ho vyšel na 600 tisíc korun. Vzal si na něj hypotéku. S partnerkou a malou dcerkou hodlá žít v patře, v přízemí chce zřídit socio-kulturní centrum. To bude oficiálně provozovat spolek MY Litvínov, jehož je členem.
„Do bydlení budu pomalu dávat peníze ze svého. Do centra se je budeme snažit shánět,“ povídá Globočník před vstupní branou.
Zatím nahradil chybějící část plotu OSB deskou a díru v bráně vypletl drátem. „To je vůbec to první, co jsem tu udělal,“ kleká si u vrat. „Nejsem zrovna zručný člověk. Myslel jsem, že budu mít za chvíli hotovo, ale kdepak. Jsem na to pyšnej,“ říká.
Ve vile byl dříve ústav pro mentálně handicapované ženy
Dům je prázdný už řadu let. V minulosti v něm fungoval například ústav pro mentálně handicapované ženy. V něm pracovala Globočníkova maminka. „To je krásná náhoda, že?“ prohodí šestatřicetiletý muž.
Zabývat se situací na sídlišti bylo jednou z priorit předvolebního programu jeho uskupení.
V Janově chce prý vytvořit komunitu. Nebo se o to alespoň pokusit. V zamýšleném centru chce pořádat akce, které mají místním ukázat novou perspektivu.
„Já si samozřejmě nemyslím, že sem přijdu a všichni najednou začnou věřit v Boha. Ale jestli se mi povede otevřít obzory byť jen jednomu člověku, tak to pro mě bude úspěch. Tady je problém v segregaci. Jak jsou místní uzavření ve svém světě mezi feťáky, tak ani nevědí, že se dá žít jinak,“ popisuje.
„To sídliště stejně jako celý kraj potřebuje impulz. Třeba se povede mu nějaký dát,“ doplňuje, když ještě stále stojíme před domem.
Jsem smířená s tím, že tu budu žít, říká politikova partnerka
Pak, po vypořádání se s provizorním zabezpečením dveří, vcházíme dovnitř. Pod nohama nám praskají všudypřítomné střepy z vymlácených oken. Vedle zubu času se na interiéru totiž mocně podepsali i nezvaní hosté. Po nich už politik posbíral i několik injekčních stříkaček. „Malé budeme muset co nejdříve vysvětlit, že na stříkačky se nesahá,“ ohlíží se po své malé dcerce.
Místnostmi s námi prochází i jeho partnerka. „Jsem smířená s tím, že tu budu žít,“ podotýká s úsměvem. Rodina se sem bude stěhovat zřejmě až za rok. Teď jsou na programu vyklízecí práce. Do nich se prý zapojili i někteří místní.
Dotaz mířící na nového pána domu, kolikrát v souvislosti se stěhováním do Janova slyšel od okolí reakci plnou nepochopení, získá odpověď bleskově. „Od hodně lidí jsem slyšel, že jsem blázen. Ale bez bláznů by přece na světě byla nuda,“ podotýká. V patře se na chvíli zastaví pod velkou dírou ve stropě, která odhaluje část půdy.
„Až se zbourá támhleten panelák, budeme mít výhled i na Most,“ ukazuje následně Globočník z okna na vybydlený dům. Vzápětí trochu nostalgicky dodává: „Vracím se do Janova, ale do úplně jiného, než jak si ho pamatuji z dětství.“