Kameny, které k opravě soupravy ze zlata a největších českých granátů ve šperku z počátku 19. století odborníci použili, brousili původní starou technikou.
Granáty v náhrdelníku musely mít podle výzkumu týmu restaurátorů před broušením velikost asi 11 až 12 milimetrů. Kdyby dnes chtěl někdo podobně velké kameny v Českém středohoří najít, s velkou pravděpodobností by neuspěl.
„Takové kameny se dnes statisticky najdou u Podsedic při plné těžbě tak dva do roka,“ říká Radek Hanus, který byl šéfem rozsáhlého týmu restaurátorů, brusičů a analytiků.
I proto, když restaurátoři zjistili, že v náhrdelníku sedm kamenů chybí, museli „rozhodit sítě“ mezi soukromými sběrateli a přemlouvat je k prodeji nezvyklých kusů.
Získali tak velkých granátů osm a pracovali ve strachu, že by je snad při broušení mohli poškodit. „Nakonec se nám rozlomil jen jeden a přesně těch sedm potřebných nám zbylo do šperku,“ popisuje Hanus.
Jeden velký granát se rozlomil zřejmě i proto, že restaurátoři nepoužili pro broušení dnešní moderní a přesné přístroje. Nechtěli mít totiž mezi historickými kusy dokonale přesné brusy, a tak pracovali na opravených dvě stě let starých strojích.
Brusič pravou rukou točil a kámen držel v levé. „Dnešními prostředky obroušený kámen by byl v řadě poznat,“ vysvětluje Hanus. „Ze šperku by ‚svítil‘.“
I tak ale odborník nové kameny ve špercích pozná. Kdokoli bude soupravu pod mikroskopem zkoumat, najde na oněch sedmi českých granátech mikroskopický nápis „Nový kus 2018“.
Bavlněná šňůrka náhrdelníku pochází z Barmy
Kameny náhrdelníku byly v historii několikrát navlečeny na jinou šňůrku. Původní byla hedvábná, a tak Radek Hanus látku pro šperk hledal až v Barmě. Zda byly mezi kameny uzlíky, pomohl zjistit policejní archiv, kde byl šperk po krádeži z roku 1988 podrobně zdokumentován.
Původ kamenůČeské granáty (drahokamy ze skupiny pyropů) se nacházejí v Česku na třech místech, těží se aktuálně na jediném – u Podsedic (nedaleko Třebenic a Třebívlic) na Litoměřicku. Restaurátoři prokázali, že všechny granáty ve šperku pocházejí odtud podle tzv. inkluzí neboli změn v kamenech typických pro tuto oblast. Ve světě jsou naleziště šperkařských pyropů třeba v Mongolsku, Tanzanii, Kongu nebo Maroku. Drahokamy odtud ale nejsou tak dokonalé jako ze Středohoří, a to složením, barvou, leskem a lomem světla. |
Pak následovaly zkoušky v trhu či tahu, aby šňůrka měla stejné vlastnosti jako ty používané před dvěma sty lety. „Je jisté, že šperk se nikdy nosit nebude, ale šlo by to,“ říká Hanus.
„Kameny jsou svými plochami naskládané tak, aby vypadaly dokonale ve schránce, ovšem pracovali jsme i tak, aby seděly na lidské postavě. Zkoušeli jsme je na bustě,“ dodává odborník.
Pokud jde o zlato, podařilo se analýzami dokázat, že je vysocekarátové a získané pravděpodobně roztavením několika zlatých mincí.
Unikát zhotovil neznámý šperkař
Kdy přesně a kým byly šperky vyrobeny, není jasné. Některé prameny uvádějí, že to mělo být mezi lety 1806 až 1824.
„Prohledávali jsme archivy ve šperkařských centrech - Praze, Mnichově, Drážďanech, Vídni a Benátkách - a nic. Přitom tímhle unikátem by se výrobce jistě pochlubil. Máme však jedno srovnání. Součástí svatováclavského pokladu se stal po roce 1948 malý, takzvaný pektorální kříž, který má některé shodné rysy s naším šperkem,“ říká k původu Hanus.
„Hlavně má stejný repunc, což je značka, jíž bylo opatřeno dodatečně zdaněné zlato poté, kdy Habsburkové prohráli s Napoleonem v roce 1806. Repunce pocházejí z jedné dílny v Praze,“ dodává.
Proč Most?Po smrti Ulriky von Levetzow v roce 1899 připadlo panství Třebívlice jejímu synovci. Ten byl však zadlužen a vše včetně movitého majetku prodal městu Most. Patrioti z vedení města předali Ulričin majetek právě vznikajícímu mosteckému muzeu. V této souvislosti je zajímavá závěť Ulriky von Levetzow. Podobně jako její otčím (František Josef Klebelsberg patřil k zakládajícím členům dnešního |
Určitě však víme, kdo je zadavatel práce. Rozhodně to nebyl Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832), básník , dramatik a politik, jak se traduje. A rozhodně to nebylo pro zmíněnou baronku Theodore Ulrike Sophie von Levetzow (1804 - 1899).
Příběh nešťastné lásky dvaasedmdesátiletého pána a sedmnáctileté dívky, které nepřáli rodiče, se sice řadí mezi takové příběhy jako Romeo a Julie nebo Tristan a Izolda, ale šperk v něm žádnou roli nehrál.
K Ulrice se souprava dostala jako součást dědictví po matce Amálii. Pro tu nechal vše zhotovit její manžel - František Josef Klebelsberg, bohatý šlechtic, rakouský ministr a sběratel umění. Klebelsberg byl otčímem Ulriky.
„Ovšem i na počátku 19. století, byť to byla největší produkce těžby granátů na panství Klebelsbergů, se tak velké kameny nenacházely pravidelně a opotřebení, vrtání a broušení dokazují, že některé granáty byly pravděpodobně vyjmuty ze starších šperků a nově vsazeny do tohoto,“ říká Hanus.
Téměř pět set českých granátů je pojištěno na padesát milionů
Souprava ze zlata a největších českých granátů ve šperku, byla před týdnem poprvé po náročné rekonstrukci představena veřejnosti v mosteckém muzeu. I těch pár minut, kdy byla k vidění, ji hlídali zakuklení samopalníci. Pak opět zmizela v trezoru utajované banky.
Do muzea se vrátí s otevřením nové expozice věnované zmíněné baronce. Pak už muzeum neopustí a bude tu ležet v aktuálně nejdokonalejší nerozbitné muzejní skříni v Česku.
14. března 2019 |
Při restaurování, jež i se studiem a přípravou zabralo velkému týmu skoro dva roky, směl šperk opustit mostecké muzeum jen jedinkrát, kdy byl nakrátko odvezen ke zkouškám na katedru jaderné fyziky pražského ČVUT. Restaurátoři si laboratoře, kde se šperkem pracovali, museli zřídit přímo v muzeu kvůli bezpečnosti.
Celkem 469 českých granátů spojených zlatem a hedvábím v náhrdelníku, náušnicích, prstenu, dvou náramcích a sponě je pojištěno na padesát milionů korun. Příběh kamenů a lásky básníka a baronky však jeho hodnotu posílá do nevyčíslitelné výšky.
Zloděj stále uniká, prý si nechal pozměnit tvářK vidění byly dřív šperky Ulriky von Levetzow běžně, a dokonce cestovaly i do zahraničí. To už se pravděpodobně nestane, na výstavy poputuje kopie, i když věrná kvůli velikosti kamenů vyrobit nejde. Šperk ale mohl být nenávratně ztracen. I když patří do mosteckého muzea, byl dlouhá desetiletí vystavován ve vesnickém kostele v Třebenicích, kde sídlí Muzeum českého granátu. Zloději si pro něj přišli dvakrát. V šedesátých letech na sebe jeden poberta upozornil obyvatele protějších domů a ti jej chytili. V roce 1988 se už krádež povedla. Pracovník vydavatelství Artia, které na trh posílalo knihy o tuzemských památkách v angličtině, měl nezvedeného syna. Ten si v nově vydané publikaci Artie povšiml informace o šperku a místě, kde ho lze vidět. Na krádež si najal komplice, ten ale onemocněl, a tak si ještě v předvečer plánované akce dohodl nového. Do třebenického kostela si došli během jeho rekonstrukce a Ulričiny šperky skutečně ukradli. O rok později se je – byť mírně poškozené – podařilo policii vypátrat ukryté v plechové krabici ve středních Čechách v železničním náspu tratě Praha – Ústí nad Labem. Zloději prostě nevěděli, co s nimi, a nedokázali je prodat. Policie dopadla i pachatele, kteří dostali tresty ve výši 4,6 roku a 4 roky vězení. Komplic, který onemocněl, ale plán krádeže neoznámil, byl potrestán pokutou 10 tisíc korun. Soud stihl tresty udělit ještě před porevoluční amnestií. Jenže organizátor krádeže mezitím zmizel v Německu a pak v Itálii. Mnoho o něm nevíme – jen to, že by mu dnes mělo být 50 let, podniká v gastronomii a ve strachu před vězením, kam by stále měl nastoupit, si nechal pozměnit tvář. Až bude šperk pravidelně vystavován, bude umístěn ve schránce z nerozbitného skla, které je kvůli komfortu diváka – aby na šperk lépe viděl – pokryto ještě sklem běžným. Při zkouškách pevnosti schránky její výrobce nedokázal za deset minut sklo poškodit krumpáči ani sekerou, kterou dokonce tvůrci trezoru o sklo zlomili. (ves) |