Jak se váš návrat na sever Čech odehrál?
V Olomouci jsem působil celkem třináct sezon a to už je poměrně dost dlouho. Některé skladby jsem dirigoval podruhé nebo potřetí a myslím si, že to už není dobře. Bylo zapotřebí, aby tamní orchestr vedl zase někdo jiný a vnesl do té práce svůj pohled. Shodou okolností se zrovna v té době uvolnilo místo tady v Teplicích, a tak jsme se s ředitelem Romanem Dietzem na přání orchestru domluvili, zatím na dvě sezony.
Jak vnímáte, že jste prvním Čechem v čele Severočeské filharmonie po dlouhých 21 letech?
To tak na světě chodí, žijeme ve světě globalizace a orchestry si vybírají dle toho, jaký dirigent jim vyhovuje. Je to zvláštní chemie, ne každý výborný dirigent vyhovuje všem orchestrům, některé jsou z něj nadšené, jiné ho už příště nezvou. Je to podobné jako v partnerském životě, také někdy nevíte, proč vás někdo přitahuje a někoho zase nemusíte. Jsem samozřejmě rád, že jsem tu po dlouhé době českým dirigentem, například jsem zjistil, že se tu mnoho let nehrála Má vlast jako celek. Proto mne upřímně těší, že jsem právě pro svůj první koncert mohl toto souborné provedení Mé vlasti zařadit.
Původně jste byl úspěšným houslistou. Jak se z vás stal dirigent?
Jako houslista jsem hrál napřed v Moravské filharmonii a poté v operním orchestru v Plzni. Tam jsem viděl práci dirigentů Jiřího Kouta, Bohumíra Lišky a Karla Vašaty. Jejich práce mě inspirovala k tomu, že jsem housle vyměnil za dirigentskou taktovku. Samozřejmě až po uzavřeném absolutoriu houslového řemesla z konzervatoře a po studiu oboru dirigování na vysoké škole (AMU).
Na severu Čech jste již kdysi působil. A kde ještě? Prozradíte, jakými orchestry jste během kariéry prošel?
Těch míst moc nebylo. Začínal jsem v Plzni, poté jsem působil v Ústí nad Labem a poměrně dlouhá léta pak v Brně. Potom následovala angažmá v Kammeroper ve Vídni, v Dans Theater v Haagu a pak i v Amsterdamu. Další dlouhá léta jsem byl na volné noze, než mě oslovili v Ostravě, kde jsem byl šéfdirigentem. Pak jsem 13 let působil v Moravské filharmonii v Olomouci a teď jsem tady v Teplicích.
Petr Vronský
|
S jakými ambicemi přicházíte do Severočeské filharmonie? Budete chtít něco změnit?
Měnit nebudu nic. Nejsem typ člověka, který po svém příchodu prohlásí vše, co bylo, za špatné a řekne, že teď se to bude dělat jinak a lépe. To přece není pravda. Severočeská filharmonie Teplice je výborný orchestr, který má velké zázemí a velký hudební a muzikantský potenciál. Rád ale vstupuji do zvelebovacího procesu, takového zkulturňování orchestru i publika. Moc rád vstupuji do díla, které je nějakým způsobem dobře započaté, a to tady rozhodně je. Tudíž v tom chci pokračovat a nechci dělat žádné revoluce. Chci věci jen vylepšovat, a protože jsem Čech, tak s důrazem na českou hudbu, a to nejen romantickou, ale i současnou. Kdo jiný by měl hrát současnou českou hudbu, když ne my, a kdy jindy než teď, když je ještě mladá.
Máte svého oblíbeného skladatele nebo nějakou skladbu?
Nemám. V mém povolání musí člověk milovat vždy všechny skladby, které řídí. Není nic horšího, než kdybych přišel před orchestr a řekl, že budeme hrát nemastnou, neslanou skladbu, která za moc nestojí. Vždy musím být přesvědčený o tom, že to, co máme momentálně na pultech, je to nejlepší. A právě proto se dramaturgie dělá, abychom publiku nabídli to nejlepší, co si myslíme, že v hudební literatuře je. Je to podobné, jako když maminka nemůže říci, které dítě má nejraději, protože všechny jsou její.
Co konkrétně máte jako šéfdirigent orchestru na starosti?
S orchestrem spolu trávíme spoustu času jednak při zkouškách, ale samozřejmě i při samotných koncertech. Zkoušíme většinou dopoledne, ale před koncertem někdy i odpoledne. Jako šéfdirigent se rovněž zúčastňuji konkurzů a různých výběrových řízení. Řeším obsazování míst, dramaturgii a všechno, co s orchestrem souvisí. Týká se to i zájezdové činnosti, výběru skladeb nebo hostujících umělců. Rozhodně to není jen o dirigování.
Jak moc se liší filharmonie v Olomouci od teplické?
Každý orchestr má svou duši. Profiluje ho soubor hudebních individualit, ale také dirigent, který tam působí. Každý orchestr má svůj specifický zvuk, je to dané jednak konzervatořemi, ze kterých tam lidé chodí, ale i tím, jakou technikou se na školách učí. To všechno se projevuje na zvuku orchestru. Zvuk Moravské filharmonie je určitě jiný než té severočeské, což také umocňuje sál, ve kterém soubor hraje. Například v Olomouci je sál daleko menší, přehlednější a akusticky je na tak vynikající úrovni, že se tam dají dělat výborné CD nahrávky bez zvukových úprav. Tady je sál daleko větší, zvuk orchestru se v tom prostoru pochopitelně jinak rozkládá a to už jsou ta specifika, že každý orchestr zní jinak. A jak už jsem předeslal, v každém tělesu jsou výrazné muzikantské individuality, které mu dávají směr a úroveň.
Poslechnete si rád ve volném čase i jinou než vážnou hudbu?
Ano. Hlavně country, které miluji. Když si potřebuji po koncertě nebo zkoušce vygumovat hlavu, aby se mi motivy stále nevracely, rád si pustím country hudbu. To mi dělá dobře, odpočinu si u toho. Kdybych denně poslouchal byť krásnou Beethovenovu symfonii, tak bych měl profesionální úchylku, že bych přitom automaticky začal pracovat (úsměv).
Co děláte, když zrovna odpočíváte? Jaké jsou vaše záliby?
Mám rád víno, rád ho piji, ale i rád pracuji na vinohradu. Mám známé ve Znojmě, kde se této práci můžeme věnovat. A také moc rád vařím. To je pro mě nejkrásnější odpočinek. Po náročném koncertě, což například Smetanova Má vlast je, protože jen stát po tu dobu šesti básní je samo o sobě výkon, si rád vezmu službu v kuchyni a něco uvařím. A to třeba i pro hosty. Samozřejmě by se ale vaření a následná konzumace jídla neobešly bez sportování, takže rád jezdím do rakouských nebo italských Alp na lyže. V létě zase jezdíme s partou lidí do Alp na kola, ale už jen 4 ze 40 máme normální a ne elektrokola. Je to samozřejmě dáno i věkem, mně už bude brzy 75 let, ale nicméně stále ještě těmto novinkám odolávám a terén zdolávám na klasickém kole.
Kde jste přišel k lásce k vínu?
Právě tady, na severu Čech. Tenkrát nám na ministerstvu kultury podávali žernosecké víno, které ale normálně nebylo k sehnání. Tehdy jsem se po něm začal pídit, jenže když jste v té době neměl známé, tak jste se pořádně k ničemu nedostal. Nakonec jsem ale dostal tipy, ve kterých obchodech občas bylo k dostání. V některých měli i žalhostické a roudnické. Paradoxně jsem se tedy k vínu dostal právě tady.
A jak se vám líbí samotné lázeňské město Teplice?
Teplice jsou teď tak krásné. Je to dané i ovzduším, dnes tady ve vzduchu nic necítíte a ani mlhy nejsou jako tenkrát, kdy před vámi musel někdo jít a hledat, kudy vede silnice. Domy jsou tu dnes nádherně opravené a vůbec celé centrum a lázně. Opravdu obdivuji, jak to tady vypadá, a moc se mi tu líbí.