iDNES.cz

Mrzí mě, když lidem nezáleží na veřejném majetku, říká zachránkyně kina

  10:56
Klára Svobodová od loňského jara zachraňuje roudnické kino Sokol, kterému hrozilo zavření. Stará funkcionalistická budova díky ní opět ožívá kulturními akcemi. „Když se divákům líbí, že to funguje, je to super,“ pochvaluje si třicetiletá rodačka z Frýdku-Místku.

Klára Svobodová dva roky žila v Anglii a do Roudnice nad Labem se přestěhovala až s manželem. Dobrovolnickou činnost přitom nehledala a nechtěla ani pracovat v kulturní instituci. 

Fotogalerie

Provozování roudnického kina ji ale velice baví. A to se přitom stará ještě o své tři předškolní děti a dokončuje magisterské studium sociální pedagogiky na ústecké univerzitě.

Jak jste se k provozování roudnického kina dostala?
Bylo mi líto budovy, kterou sokolové chtěli zavřít, protože v posledních letech byl její provoz prodělečný. Staré kino má úžasnou atmosféru a já jsem se do ní zamilovala. Druhým důvodem bylo, že jsem v rámci projektu „Promítej i ty“ chtěla veřejnosti představit dokumentární filmy z festivalu Jeden svět zaměřené na lidskoprávní tematiku.

Jaké byly vaše první kroky?
Když jsem se svým záměrem přišla za starostou Sokola, seznámil mě s problematikou okolo kina. Domluvili jsme se, že vyzkoušíme tři filmy a uvidíme. Spolupráce pokračovala, a tak jsme zkusili uspořádat koncert Jiřího Stivína a další promítání. A postupně jsem byla ustanovena správcem kina.

Kvůli provozování kina jste musela vstoupit do Sokola, že?
Nikdy jsem v Sokole necvičila. Když jsem přišla do kanceláře a řekla, že chci být sokolkou, abych mohla provozovat kino, paní sekretářka dlouho přemýšlela, do které skupiny cvičenců mne zařadit (smích). Sice necvičím, ale jsem Sokolka. Nedostávám žádný plat ani neplatím nájem a kino provozuji pro Sokol.

Co by s kinem bylo, kdybyste ho neprovozovala vy?
Buď by bylo zavřené, nebo přestavěné. Kino bylo prodělečné, protože náklady na vytápění a světlo jsou obrovské. K tomu je potřeba připočítat všemožné revize a papírování, které je pro takto velkou budovu nutné vyřídit. A protože bylo kino využíváno třeba jen desetkrát do roka, náklady rozpočtené na jednotlivé akce byly enormní.

Říkáte, že tahle je budova je i výjimečná. V čem to tkví?
Kino Sokol má „ducha“, a to je něco, co podle mne v nové budově nenajdete. Navíc je tady úžasná akustika. Měli jsme tu amatérské divadlo a já jsem jim, i když to nejsou školení profesionálové, výborně rozuměla i v poslední řadě. A to má velký sál téměř 400 míst k sezení!

Začala jste promítáním dokumentárních filmů, u toho však nezůstalo. Co bylo dál?
Dokumenty mám velmi ráda, vím ale, že tento žánr kino uživit nemůže. Navíc chci, aby kino bylo pro všechny lidi. Abychom však mohli pouštět filmy z normální distribuce, potřebovali jsme čas na dojednání podmínek i na to, abychom se naučili, jak se to všechno dělá. Přes prázdniny jsme proto každý týden promítali dokumenty a od září jsme pak začali i s filmy. Snažíme se vytvořit takový repertoár, aby si každý divák něco našel.

S tím jistě souvisí, že vedle promítání pořádáte i koncerty a divadelní představení, že?
A nejenom koncerty a divadla, sály také pronajímáme na různé akce spolkům či organizacím. Kino Sokol využívají i školy na své koncerty a školní akademie. Zájem je veliký, zjistila jsem, že tato budova je pro Roudnici opravdu hodně potřeba.

Kolik míváte diváků?
Přichází od dvaceti až třiceti na dokumentární filmy a dramata až po sto padesát na běžné filmy. Na koncerty a divadla chodí kolem stovky lidí a na dětské filmy bývá i čtyři sta diváků. Kino bývá úplně narvané.

Provozujete ho od loňského května. Jaký máte za tu dobu hospodářský výsledek?
Díky tomu, že sokolové platí energie a od města jsme dostali dotaci, tak jsme vydělali zhruba dvě stě tisíc, které teď budeme investovat do budovy. Během zimní pauzy vybudujeme bezbariérový vstup a toalety pro vozíčkáře. Dále musíme vyměnit topení, protože stávající je zcela nevyhovující. A čekají nás také opravy sedaček, z nichž se několik desítek musí přečalounit.

Kdy vaše druhá sezona začne a jaká bude?
Rádi bychom otevřeli a znovu začali promítat v květnu. Už víme, co lidi zajímá, a získané zkušenosti chceme dobře využít. Rádi bychom také časem získali lepší promítačku, protože dosud promítáme filmy jen pomocí dataprojektoru z první řady.

Spolu s vámi pracuje v kině i řada dobrovolníků. Kolik jich je a co mají na starosti?
Je nás celkem deset, z řad sokolů i „nesokolů“. Nikdo si za svou práci nebere peníze, ačkoli pro mnohé z nás je to práce na plný úvazek. Třeba promítání jednoho filmu vyžaduje šest hodin práce tří lidí tady v kině, a to nepočítám práci na plakátech, administrativu a dopisování s distributory.

Jak jste dobrovolníky sháněla?
Většinou se přihlásili sami, a postupně se přidávali další a další. Jsou to lidé různých generací, ale všichni pomáhají, protože chtějí, aby tento prostor ve městě fungoval. Nedávno nám třeba přibyl kluk, kterému se podařilo zprovoznit původní reproduktory v kině.

Máte tři malé děti. Chodí s vámi i ty „pracovat“ do kina?
S manželem opravdu hodně času trávíme v kině a naše děti s námi. Chceme jim tak předávat poselství, že je potřeba se starat také o věci veřejného charakteru a že to má smysl. Naše děti kino milují a jsou rády, když sem jdeme. Mrzí mne, že v české společnosti lidé často brání své rodiny a svůj majetek, ale když se jedná o věci, které nejsou jejich vlastní, už je jim to jedno.

Kdybyste to měla shrnout, co vás na této práci nejvíc baví?
Moc se mi líbí prostor kina a jsem ráda, že tu můžeme dělat věci, u kterých mám pocit, že mají smysl. Mám ráda lidi a mám radost, že chodí a že jsou nadšení. 

zpět na článek