Skanzen v Zubrnicích mezi Ústím a Děčínem patří k nejdochovalejších souborům lidové a vesnické architektury v Česku. Tvoří ho hospodářská i obytná stavení, škola či mlýn.
Koná se v něm řada akcí během celého roku, které místo oživují. Názorně ukazují, jak lidé na vsi v minulosti žili a pracovali.
Pro zakladatele Františka Ledvinku se stal zubrnický skanzen nedílnou součástí jeho života.
Co stálo za vznikem skanzenu?
V 70. letech jsem působil jako ředitel Okresního vlastivědného muzea v Ústí nad Labem. V tu dobu za mnou přišla kolegyně, že by bylo potřeba zachránit zubrnický kostel, který se měl zbourat stejně jako před ním jiných sedm kostelů v okrese. V té době jsme měli nouzi o depozitáře, tak jsme řekli, že bychom kostel takto využili, a opravdu zůstal stát. Při návštěvách Zubrnic nám pak padla do oka i polorozpadlá roubenka na návsi. Ta už měla být asi dva týdny zbouraná, ale kvůli nemocnému bagristovi se to pozdrželo.
Opravdu stačilo přijít o pár dní později a nic už by tu nebylo?
Přesně tak. Jeli jsme hned do Ústí domluvit převod. Naštěstí státní statek, kterému to tehdy patřilo, souhlasil a budovu na nás převedl. Dokonce byli rádi, že se jí zbavili a ušetřili peníze za demolici.
Jak vypadaly ostatní budovy, jež pak vytvořily základ skanzenu?
Všechny byly v dezolátním stavu, skrz střechy bylo vidět nebe, místy měly pobořené zdi. Žádné stavení nebylo v dobrém stavu.
Čím je zubrnický skanzen specifický, že stálo za to ho dát do kupy?
Jako jediný v republice vychází z živé vesnice, tím působí i velice autenticky a malebně. Zároveň díky tomu není uzavřený jako jiné areály.
To je pravda, když návštěvník zavítá do obce, téměř nepozná, které stavení patří skanzenu a které už ne. Spolupracujete nějak s vedením obce a místními obyvateli?
Zpočátku nás někteří vnímali téměř negativně, jako někoho, kdo jim narušil svým příchodem plány a jejich klid. Chodil jsem i na takové veřejné schůze, kde se ozývaly hlasy, že bychom místo oprav starých barabizen měli radši zajistit, aby se v obci postavil moderní paneláček, aby i místní mohli bydlet jako slušní lidé. Doba se naštěstí změnila, s obcí máme dobré vztahy a někteří místní s námi dokonce při našich akcích spolupracují.
Která doba byla pro skanzen zatím nejtěžší?
Nejhorší doba nastala po revoluci v roce 1989, kdy začaly zemědělské restituce. Roubenku na návsi, kterou se nám v 80. letech podařilo zachránit, jsme museli po rozhodnutí soudu ještě jednou zaplatit původnímu majiteli. Přitom nebýt nás, už by tu dávno nestála. Z toho mi bylo docela smutno a přišlo mi to nespravedlivé. Další nepříjemnost nastala, když vedení ústeckého magistrátu v 90. letech nařídilo, aby se vlastivědné muzeum skanzenu zbavilo. Abdikoval jsem tehdy na funkci ředitele muzea a po dohodě s Národním památkovým ústavem jsme skanzen převedli pod památkáře.
Spolupráce s nimi funguje do současnosti?
Funguje, ale už to není takové jako dřív. V dohledné době bychom měli přejít pod přímou správu rožnovského skanzenu. Už teď nám slíbili, že i personálně bychom mohli posílit. V současnosti máme sedm zaměstnanců, ale abychom zvládli vykonávat všechny funkce, které by měl skanzen zastávat, je jich zapotřebí víc. A stejně tak po finanční stránce máme nyní jen na nezbytnou údržbu.
Jaký má skanzen rozpočet?
Jsme příspěvková organizace, takže minimálně třetinu finančních prostředků si musíme vydělat sami. Pořádání jarmarků a podobných akcí je pro nás jediná možnost, jak získat nějaké peníze. V loňském roce jsme si vydělali přibližně 1,2 milionu korun a podobnou částku jsme pak dostali od památkového ústavu. Je jasné, že s takovými penězi toho moc nezmůžeme. Plno věcí vzniká jen díky nadšení lidí.
Panuje mezi českými muzei v přírodě konkurence?
Vyložená konkurence to není, spíše spolupracujeme. Dokonce jsme společně založili Český svaz muzeí v přírodě, takže si vyměňujeme zkušenosti a zapůjčujeme exponáty či celé výstavy. Je ale jasné, že větší skanzeny dosáhnou na víc peněz a přilákají i víc návštěvníků.
Řada objektů je původem z jiných vesnic. Jak se k vám stavby dostávají a z jakých míst?
Náš skanzen má představovat typickou vesnici Českého středohoří, takže i většina staveb je z blízkého okolí. Většinu dostáváme zadarmo s tím, že se ozve majitel, kterému na pozemku vadí. Zatím tu máme sedm přestěhovaných objektů, ale protože jsme limitováni financemi i prostorem, sami nic dalšího v současnosti aktivně nevyhledáváme.
Která stavba ve skanzenu je vaší největší chloubou?
Je to asi dům z roku 1700 dovezený z Loubí u Holan na Českolipsku. Ten se nám podařilo i díky grantu zrekonstruovat a ještě upravit na víceúčelový tak, že je vhodný pro vzdělávací programy, je v něm i přednášková místnost. Žádný skanzen v republice nic v takovém měřítku nemá.
Jak by měl skanzen vypadat po úplném dokončení?
Podařilo se nám získat asi 20 hektarů podél Lučního potoka, kde plánujeme výstavbu mlýnské doliny s pěti mlýny, které tu kdysi bývaly. Jeden už stojí, druhý máme rozpracovaný a záleží jen na tom, kolik peněz a kdy se nám podaří získat, abychom ho mohli dokončit. V horizontu pěti let bychom chtěli vytvořit naučnou mlynářskou cestu a z celého údolí vytvořit ekomuzeum. Chceme vrátit údolí vzhled z poloviny 19. století, obnovit i původní cesty, sady a pole.
Co skanzen potřebuje nejvíc?
Scházejí nám lidé i finance. Nedostatek peněz se projevuje třeba právě na dokončování mlýna. Kdybychom jich měli dost, mohl být hotový před pěti lety. Jsme ale odkázáni jen na určité památkářské programy, ze kterých jsme už však dlouho nic nedostali. Vše je opravdu hodně omezené.