Kolik je teď v Česku dobrovolných dárců?
Mění se to historicky. Je doporučení, že by alespoň čtyři procenta populace měla darovat krev, měla by být v rezervě například kvůli epidemiím nebo dovoleným. U nás máme nyní jen něco kolem 250 tisíc dárců, ještě kolem roku 2010 jich bylo 300 tisíc, před rokem 2005 dokonce kolem 350 tisíc. Transfuzologové uvádějí, že minimum by mělo být kolem 300 tisíc. Trend je však mírně klesající.
Proč?
Jedním důvodem může být, že se rozvíjí dárcovství plazmy za peníze, to může dárce odčerpat. Druhý důvod? Možná si lidé myslí, že všechno se dá nakonec nějak zajistit. Jenže krev se nedá ani dovážet, ani vyrobit, dá se jen získat od dárců. A taky v množství všech informací, které se na člověka valí, se informace o potřebě darovat krev ztrácí. O to více je její potřebu pro nemocné a pacienty v nemocnicích zdůrazňovat.
Praha uvažuje, že by mnohonásobní dárci měli MHD zdarma. Není to taky dobrá motivace?
Asi by to neměla být hlavní motivace, spíše poděkování lidem za to, co dělají. Dělají to i jiná města, je jich v Česku kolem čtyřiceti. Někde zcela zdarma, jinde s výraznou slevou. Dárci pocítí, že si jich někdo váží.
Kde jsou lidé nejštědřejší?
Na severní Moravě a ve východních Čechách.
Máte pro to vysvětlení?
Na severní Moravě, Ostravsku a Karvinsku si jsou lidé vědomi, že krev je potřeba. Převážně se tam pracuje manuálně, v dolech a železárnách. Lidé jsou bezprostředně konfrontováni s úrazy. Vědí, že ten a ten dostal krev a zachránila mu život. Jinde to tak lidé nevidí.
Kde se krve spotřebuje nejvíc?
Tam kde je velká koncentrace zdravotnických zařízení. Krajská města, Praha, kde jsou fakultní nemocnice, kde se provádí nejvíc zákroků, a navíc náročnějších na spotřebu krve. Specializované operace, traumatologická centra. Dárci jsou naopak rozvrstveni téměř rovnoměrně po republice a nekopírují tato centra, proto se někde může projevit nedostatek krve. Nemocnice jsou převážně závislé na lidech, kteří k nim dojdou pěšky. Nebo přijedou MHD.
Sociální složení znáte?
Exaktně ne. Jako dárce, ale i ten, kdo jim za ČČK předává různá ocenění, lidi znám, takže je pravda, že převažují lidé spíše dělnických profesí než akademici.
Vy jste vícenásobný dárce. Jaká byla vaše motivace?
Rodinná tradice. To je dobrý motivační moment. Otec byl dárcem, dárkyněmi jsou také moje sestra a manželka. Já osobně mám za sebou 261 odběrů za asi třicet let.
Dokdy lze krev dávat?
Prvodárce by neměl být starší než šedesát let, jinak až do pětašedesáti. Ale ani to není jasná stopka, pokud to lékař uzná. Lidé obvykle v těch pětašedesáti končí. Dolní hranice, kdy smíte s dárcovstvím začít, je osmnáct let.
Jak hledáte nové dárce?
Motivace je stále stejná. Pomoci jiným. Taky se chodí do škol, pořádají se návštěvy transfuzních stanic. Lidem někdy brání strach z neznáma – co tam se mnou budou dělat.
Bojí se lidé nákazy?
To je neopodstatněné. Zdravotnický materiál je jednorázový. Ohrožen tak není dárce, ale příjemce – pokud například dárce v dotazníku něco zamlčel.
Nelze spotřebu krve snižovat? Jako třeba u aut...
Efektivita roste. Podařilo se snížit procento nevyužité krve na jedno dvě procenta, v 80. letech to bylo několikanásobně více. I při operacích klesá spotřeba, ale zase je víc zákroků než v minulosti. Při menších a středních chirurgických zákrocích se lze bez transfuze i obejít. Zato při haváriích může být potřeba krev až od dvaceti dárců. Stejně tak při transplantacích, operacích v mimotělním oběhu a podobně. Spotřebu krve lze snížit odsáváním z operační rány a návratem pacientovi.
Jak dlouho se dá krev skladovat?
Třicet pět až čtyřicet dva dnů. Je to relativně krátká doba. Nedá se schovat na léta dopředu. Co se dá skladovat dlouhodobě, je krevní plazma, kterou lze dlouhodobě zmrazovat. V omezené míře je možné zmrazit i krev, ale je to náročné, zpětné rozmrazení je velmi pomalé. A takové zařízení má, pokud vím, jenom Ústřední vojenská nemocnice v Praze. Ti, kteří mají plánovanou operaci, si mohou krev nashromáždit formou autotransfuze. Je to pro ně zcela bezpečná krev, protože je jejich, není cizorodá. U autotransfuze je výhodou, že lidé na ni chodí častěji, i po jednom týdnu. U běžných odběrů krve se doporučuje, že muž by měl darovat pětkrát a žena maximálně čtyřikrát ročně.
Za jak dlouho se krev obnoví?
Během několika hodin se doplní tekutina, krvinky za týden až dva.
Odkdy existuje dárcovství krve?
Aby mělo naději na úspěch, tak až po objevu krevních skupin, tedy od počátku dvacátého století. Do druhé světové války se jednalo především o „dárce z povolání“. Zaměřovali se na to kvůli finančnímu zisku, ale bylo jich málo. S rozvojem medicíny potřeba krve rostla tak, že se dárcovství začalo rozvíjet jinak. Už to nebyli jen příbuzní nemocného a profesionální dárci, ale myšlenkou bylo, že by se dárcem mohl stát každý zdravý člověk. Tomu se začalo říkat dobrovolné dárcovství. Přišlo se i na to, že ne každá krev je bezpečná z pohledu příjemce. Zaznamenával se například vysoký přenos hepatitidy B. Stalo se žádoucím, aby dárcovství bylo nejen dobrovolné, ale i bezplatné, aby jediným motivem dárce bylo prospět příjemci krve. Počátkem je rok 1959, kdy tu ideu proklamovala Liga společností Červeného kříže a později také Světová zdravotnická organizace.
Kdy se dobrovolné dárcovství prosadilo u nás?
Od roku 1960 se začalo usilovat o bezplatné, bezpříspěvkové dárcovství i u nás. Dárci totiž předtím dostávali finanční příspěvky na zlepšení stravování, kterého se začali po roce 1960 zříkat. O bezplatné dárcovství se usiluje ve všech zemích. Někde tomu říkají nehonorované, jinde neodměňované.
Kolika zemí se neplacené dárcovství týká?
Zatím je to asi ve třetině zemí. Světová zdravotnická organizace usiluje o to, aby se dobrovolné dárcovství stalo bezplatné celosvětově přibližně do roku 2030. Myslím si, že to ale za dané situace není zcela reálné.
Co tomu brání?
V propagaci se zdůrazňuje etický důvod. Když chceš, aby ti pomohli, pomáhej taky. Nicméně je tam důvod, který není vždy zdůrazňován – nebo ho někdy zastírají lidé, kteří si na dárcovství krve a jejích složek založili byznys. To je bezpečnost příjemce krve. I když se testuje krev, tak jen na HIV, syfilis a hepatitidu B a C. Ostatní je na upřímnosti dárce, co přizná.
Máme umělé srdce, ledvinu a další. Umělá krev je ale stále v oblasti snů.
Máte pravdu. Pokusy běží desítky let, ale ta skutečná je nenahraditelná.
Autor: Pavel Hrabica, Deník METRO