Stál jste někdy na skejtu?
Jako malý jsem měl český esarol. To byl konec osmdesátých let, na chalupě v horách. Silnice z kopce, ale stejně to nejelo. Hrkalo se to. Takže nic. Později jsem se k tomu už nedostal, nebyl jsem v žádné skejtové partě ani na dosah někomu, kdo by na prkně jezdil. Ale myslím, že duchem skejtu mě pojí svobodomyslnost, touha po svobodě. Na dokumentu obecně mi přijde skvělé, že můžu jít za lidmi, s nimiž mám zdánlivě málo společného, a jednoduše je poslouchám. To je samo o sobě docela občerstvující činnost.
Inspiraci jste našel v knize Martiny Overstreet a Michala Nanoru Prkýnka na maso jsme uřízli z roku 2013. Do té doby ještě nikdo skateboarding v ČSSR nezmapoval?
Já o tom nevím. Ta knížka je každopádně fantastická ve dvou věcech. Jednak tím, jak bezprostředně podává všechny příběhy, příhody, dobrodružství, a zároveň bohatým obrazovým materiálem – to jsou fotky samotných skejťáků. A mně připadalo, že když mají takhle bohatý fotoarchiv, mohli by mít i filmové záběry. Ukázalo se, že to tak opravdu je. Pak bylo vzrušující sledovat, jak to ti kluci točili. Předně každý jinak: někdo se věnoval závodům, jiný spíš točil úsměvy a legrace. A další zase kameru umístil do dětského kočárku a jezdil s ní podél skejtů, takže získal vyloženě akční záběry.
Hodně záběrů jste získal díky archivu tehdejšího skejťáka Vojty Kotka. Kolik toho materiálu bylo a jak těžké bylo z toho vybrat finále? Spolupracovali jste spolu?
Měli jsme přes 25 hodin archivů, převážně na 8mm filmech, ale něco později i na VHS. Ve střižně jsme strávili intenzivně půl roku a dohromady skoro rok, kdy jsme archivy čím dál těsněji obstříhávali, vlastně destilovali to, co nám přišlo důležité: atmosféru. Emoce. Ten film není v tomhle ohledu encyklopedií, ale mejdanem. Klukům a holkám bylo patnáct osmnáct. A skejt pro ně byl klíčem k ohromnému dobrodružství: byla to nová věc, navíc ze Západu, náznak svobody, rebelie. Neměl to každý, když jste skejt měli, byli jste výjimeční. A když jste na tom uměli? Byli jste za hvězdy. Scházeli se po škole, na víkendy jezdili na závody po různých městech. A to je přece ono. V šestnácti nechcete jezdit s rodiči na chalupu a dívat se na sobotní estrádu. Chcete se hecovat, poslouchat muziku, milovat se, pít pivo. A oni to měli, dovolili si to! Když jsme sledovali některé výjevy, záviděli jsme jim: „Tam bychom taky chtěli být!“ King Skate vám tohle umožňuje – zavede vás do té doby, mezi tu partu.
Skejty v Československu je velké téma, je s podivem, že se podařil udělat ucelený dokument až v roce 2018. Jak je možné, že až vám?
Lidí, kteří to chtěli natočit, bylo v průběhu času víc. Ta věc tu byla, byť trochu pod radarem. Nemám pocit, že by mi ale příslušelo zabývat se tím, proč to nevycházelo. Já se snažil, aby nám to vyšlo.
Sestříhat dobové záběry musela být zábava, sehnat staré skejťáky a natočit s nimi rozhovory bylo asi těžší. Jak složité to bylo?
Dlouho jsem se věnoval novinařině. Když jsem kdysi poprvé přicházel do časopisu, dušoval jsem se, že nebudu dělat žádné rozhovory. A nakonec mě bavily nejvíc. A dělám je pořád. To je zase o tom poslouchání: to si vždycky říkáte – na co se budu ptát? Ale stačí ty lidi poslouchat. V tom nejlepším smyslu mluví sami. A rádi. Zvlášť když jde o vzpomínání na blázniviny, které jste prováděli v mládí. Jinými slovy, ten proces byl velmi přirozený. Od té chvíle, kdy jsem si půjčil tu knihu. Pak jsem Martinu i Michala oslovil ke spolupráci. Na pár fotkách jsem tam pak viděl Kateřinu Černou z produkce Negativ: i ona byla kdysi skejťačka, a tak mi přišlo přirozené, aby to produkovala ona. A jí se to líbilo.
Kde jste sehnali na dokument peníze?
To je otázka právě na producentku Kateřinu Černou z Negativu, která King Skate produkovala. Dostali jsme nicméně grant ze Státního fondu, koproducenty se pak stala Česká televize a Magiclab.
Kdo ze všech těch lidí je dodneška největší skejťák tělem i duší?
Jak říká Petr Karlíček, skejťákem buď jsi, nebo ne. A tím pádem to v krvi mají všichni. A pak už jde o to, jakou má kdo osobnost. Ivan Zobák Pelikán zůstal ikonou skejtu dodnes, samozřejmě pořád jezdí, má tu figuru. Ovšem Simon Thiele skočí do výšky 120 cm, taky je pořád velký atlet. Oni jednou za pár let pořádají setkání Stará kolena, kde soutěží ve starých disciplínách, a ačkoli někteří na prkně už třeba nejezdí, vždycky se rádi sejdou, rádi se vidí. A všem se rozzáří oči, když vzpomínají na ten hec, na překonávání sebe samých, ať už v tom chápání skejtu coby sportu, nebo ve vymýšlení co nejbláznivějších ujetostí.
Premiéra byla na festivalu ve Varech a druhá na Štvanici, což je dnes česká Mekka skateboardingu. Jakou měla atmosféru?
Obě premiéry byly jedinečné. Už jenom proto, že v Karlových Varech to všichni viděli poprvé. Nevěděli jsme doopravdy, jaká bude reakce diváků. Nakonec potlesk vestoje, nadšení. Kouzlo Velkého sálu a vůbec pozvání od Karla Ocha a karlovarského festivalu, to bylo krásné. Na Štvanici přišlo 1200 lidí a bylo to jako na fotbale, jako ve Wembley – hlasité reakce na každou novou tvář, na každý trik, vlastně na cokoli. To bylo naprosto strhující.
Jak na film reagují dnešní skejťáci?
Mám pocit, že skvěle, alespoň podle diváckých hodnocení. Snažili jsme se ale udělat film, který by byl otevřený i těm,kdo na skejtu nikdy nestáli. Věnujeme se dobrodružství a té partě, jejich svobodomyslnému duchu a mladické rebelii, spíš než rozebírání technických detailů jízdy na prkně.
K filmu vznikl i krásný soundtrack. Kolik obsahuje písní a jaký byl klíč k jejich výběru?
Hudba vás dokáže vtáhnout do přesné nálady rychleji, než obraz. Proto jsem od začátku věděl, že soundtrack bude hrát v King Skate důležitou roli. Spolu s Martinem Přikrylem jsme vycházeli v první řadě z dobové muziky, kterou skejťáci poslouchali. Zajímavé je, že každý byl jiný, poslouchal něco jiného. A zároveň se ten skejt brzy propojil s punkem. Čili odtud zahraniční kapely jako Devo, Sex Pistols, The Clash, Killing Joke, Plastic Bertrand. Pak jsme se zaměřili na dobovou československou scénu, kde nám k náladě skejtových archivů skvěle pasoval Meky Žbirka, Laco Lučenič, ale třeba taky Visací zámek a Garáž. Pestrost žánrů dokresluje hit Superden zpěvačky Markéty Muchové. Tenhle základ jsme doplnili o aktuálnější písně. Velmi dobře nám fungovala česká indie scéna: Wild Tides, The Prostitutes, Kill The Dandies. A také máme asi pět skladeb od francouzské electroclashové dvojice Pravda, jíž znám díky své dýdžejské zkušenosti. Nakonec je to zhruba 40 písniček, k nimž Martin Přikryl spolu se synem dohráli několik původních skladeb.
Teď, když víme, že může mít film o subklutuře takový náboj, pustíte se do dalšího?
Do dalšího určitě, ale nevím jestli o subkultuře.
Autor: Petr Holeček, Deník METRO