Máte s jarem více lidí v ordinaci? Jak působí teplé počasí a odhalená těla na sexualitu?
Jaro se kupodivu neprojevuje stavem přeplněnosti, pacienty „trpíme“ celý rok. Navíc když se někdo po zimním spánku začne zabývat sexem, tak než zjistí, že něco nefunguje, už je tu červen, červenec. Každopádně to není tak, že by lidi jednoznačně více sexovali v jarních měsících, aspoň podle statistik porodnosti.
Jaké trable pacientů řešíte nejčastěji?
U mužů jde o poruchy erekce, ty jsou nejzřetelnější, a navíc se těžko okecávají. V závěsu máme předčasnou ejakulaci. A u žen? Tam je nejběžnější nechuť k sexu či bolestivost při styku.
Jak se dá řešit nezájem o sex? A co jej způsobuje?
Upřímně, léčí se dost těžko. Někdy to může souviset čistě s hormonální hladinou – konkrétně se sníženou hladinu estrogenu nebo zvýšeným ukazatelem prolaktinu. Roli často hraje i životní situace. Uvedu příklad: žena je sama se třemi dětmi, partner jí dvakrát nepomáhá a zároveň je hodně vyžadující v sexuální oblasti. Taková situace může vést u ženy až k averzi k sexu.
Kdo má rád sex, obvykle konzumuje i pornografii. Jaké jsou trendy posledních let?
Trendem a zároveň problémem je, že čím dál víc lidí se věnuje virtuálnímu sexu a tím zanedbává svého partnera. Jde o diagnózu, se kterou za námi před deseti patnácti lety nikdo nechodil, a dnes přijde každý týden přinejmenším dotaz nebo návštěva pacienta s tím, že ho náruživost k virtuálnímu sexu přivedla do problémů. Přijde třeba žena a říká: Udělejte s tím něco, sotva zabouchnu dveře, ten můj si sedne k počítači, při tom masturbuje a nemá chuť se se mnou milovat. Anebo vyžaduje to, co viděl v pornu, které je obyčejně chudě strukturované – začne vesměs orálním sexem, pokračuje se vaginálním nebo análním, končí ejakulací na obličej. Právě anální sex je také jakýmsi trendem poslední doby.
Je patrné, že už nejde o praktiku spojovanou jen s gayi...
Faktem, a to docela zajímavým, je, že anální sex se líbí zhruba padesáti procentům lidí, jedno jestli mužů, nebo žen, jedno jestli heterosexuálů, či gayů.
S gayi bývá spojována i promiskuita, ale na to se ptát nechci. Jak je to s nevěrou „po česku“ mezi heterosexuálními páry?
Jak jsem studoval výsledky sexulogicko-psychologických studií, co třeba dělali profesor Petr Weiss a Jaroslav Zvěřina, moc se za posledních dvacet čtyřicet let nemění. Lehce nadpoloviční většina jedinců obého pohlaví přiznává nevěru v některé fázi vztahu. Stále také platí, že jsme jako Češi relativně tolerantní k nevěře, ostatně i naši politici jsou vzdorní všem s tím spojeným skandálům.
K životu patří vedle sexu i vzácná a ušlechtilá emoce, zamilovanost. O co se jedná? Co v organismu rozproudí?
Zamilovanost mnozí definují jako stav změněného vědomí, skoro až psychotického charakteru, protože v zamilovanosti chybí kontakt s realitou. Oba partneři si toho druhého idealizují, přehlížejí negativní vlastnosti. Obvykle trvá rok, maximálně dva, než fáze totálního okouzlení pomine.
Co následuje a co si počít?
Nezadržitelně vidíme člověka bez pověstných růžových brýlí. Nastupuje rozum a my si musíme říct a vyhodnotit: přestože on je takový a makový a není dokonalý, tak ani já nejsem úplně dokonalý. V tom případě musíme zvážit, jestli spolu chceme být, a pak už jde o věc rozhodnutí, zda s ním chci strávit zbytek života a mít děti. A pokud se takhle rozhodnu, pak si za tím mám jít a držet se toho.
Nejnešťastnější jsou lidé, kteří se nedokážou ukotvit, neustále něco hledají a nenacházejí. Těm bohužel není moc pomoci, a přitom bývají hluboce zoufalí, protože si uvědomují bezvýchodnost své životní situace.
Zmínil jste, že fáze zamilovanosti vyprchá do dvou let. Láska a vzájemné porozumění však mohou přežít desetiletí, ostatně mám několik takových případů ve vlastní rodině. Jaké faktory napomáhají tomu, aby to ti dva spolu „vydrželi“?
Na to se dělaly četné výzkumy a ukazuje se čím dál zřetelněji, že jedním z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější faktor je dobrý sex. Když měly páry, co jsou spolu dvacet a více let odpovědět, co je drží spolu, velice častá odpověď byla: dobrý sex. Porozumění a tolerance se také objevovaly na prvních místech, ale sex je hodně významný. Podstatné je to „nezapíchnout“, když si lidé zevšední. Důležitá je snaha hledat v sexu nové podněty.
Například?
Sexuální hračky, sdílení erotických fantazií, podívat se spolu na erotický film. Někdy stačí i drobná změna, místo v ložnici si to rozdat na uhlí ve sklepě či na kuchyňské lince. Někomu zas může vyhovovat stereotyp ve stylu „každou středu večer“.
Vztah může fatálně nabourat i nevěra spojená s promiskuitou. Do jaké míry je dána geneticky?
Podívejte se, my máme nejbližší příbuzenstvo šimpanze, a ti s námi mají 98,5 procenta genetické informace shodné. Tito lidoopi žijí v tlupách, jsou poměrně dost promiskuitní, a i když se vůdce smečky, alfa samec, snaží ostatní jedince odehnat, oni si to „za bukem“ rozdávají mezi sebou. Běžné jsou i homosexuální pletky. Vím, o čem mluvím, protože jsem je pozoroval v Tanzanii, chování šimpanzů je ostatně popsáno ve spoustě odborných knih. My lidé jsme věrnostně a párově uspořádáni teprve maximálně šest tisíc let, když to vezmeme od éry Egyptské či Sumerské říše. Jde o experiment, který má spoustu důvodů velice výhodných pro potomstvo. To se u člověka vychovává velmi dlouho a je optimální, aby si pár, který se o ně stará, rozdělil úlohy.
Věrnost se tedy vyplácí...
Věrnost je věc našeho rozhodnutí a vědomí – zkrátka chci být věrný, tak pro to udělám maximum. Anebo jsem nevěrník, nevěrnice a musím počítat s následky.
Autor textu: David Halatka, Deník METRO