Co si po 28 letech vybavujete nejvíc?
Bylo to jako s fotbalem. Názvu republiky totiž taky každý přece rozumí, a tak se k tomu také každý vyjadřoval. Z původně zdánlivě jednoduchého aktu, kdy vypustíme z názvu jen slovo „socialistická“, se stala několikaměsíční tahanice. Panovalo kolem toho moc emocí. Tehdy se poprvé vzedmula taky první moravská vlna. Kromě zvýraznění Slovenska se totiž začalo debatovat o tom, že v názvu společného státu by měla být i Morava a také Slezsko. Touha mnoha Slováků po zviditelnění vedla až k návrhům názvů státu, které měly být psané česky, a přitom byly v zásadním rozporu se staletými pravidly českého pravopisu.
Například?
Že se všechna slova budou psát velkými písmeny. Federální parlament po leckdy absurdní a vyostřené debatě dospěl k hlasování, kdy o jeden hlas zvítězila varianta Československá federativní republika. Slováci nevybojovali alternativní název Česko-Slovenská Federativní Republika. A nastaly problémy.
Jaké?
Tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček totiž jen pár hodin poté zpochybnil celé hlasování tím, že „sa omlúva, že nevedel, pre čo hlasuje“.
Čím to zdůvodnil?
Ještě nebylo elektronické hlasovací zařízení, zvedali jsme ruce a skrutátoři je sčítali, takže se to nedalo zpětně ověřit. On samozřejmě dobře věděl, pro co hlasoval, ale zřejmě dostal co proto od slovenských politiků na Slovensku, a proto obrátil. Takže toho 29. března jsme byli pořád „socialistická“ republika a všechno začalo nanovo. Jednání se vrátilo do výborů.
Vybavíte si něco mimořádného?
Byl jsem členem v danou chvíli nejdůležitějšího ústavně-právního výboru. Prohlásil jsem, že když někdo ve Federálním shromáždění neví, pro co hlasuje, tak tam nemá co pohledávat. Samozřejmě, bylo mi osmadvacet, chyběla mi sebemenší pokora a úcta k tomuto velikánovi a ikoně roku 1968. Hned se rozbouřily vášně, co si to ten mladý a drzý Toman dovoluje říkat o Alexandru Dubčekovi.
Vyříkal jste si to s Dubčekem?
Ani ne, ale hned si mě zapamatoval a od té chvíle mě začal zdravit. Dokonce jako první. Tady jsem už tu pokoru měl, věděl jsem, že jako první má zdravit mladší. Jenže Dubček býval rychlejší. Občas jsem sice uspěl – když jsem ho na dálku zahlédl, hned jsem mával a volal, ale většinou byl úspěšnější on. Dodnes si pamatuji to jeho: „Dobrý deň, pán Toman!“
Uvědomil jste si, že je to možná předzvěst rozchodu se Slováky a konec společného státu?
Absolutně ne. Alespoň ne v roce 1990. To přišlo až po volbách v roce 1992, kdy na Slovensku zvítězil Mečiar a v Čechách Klaus a během šesti měsíců se Česká a Slovenská Federativní republika rozpadla. Ale už tehdy na jaře 1990 se vlastně zrodilo téma, jehož se chytily některé proudy slovenské politiky, tedy výraznějšího oddělení obou částí státu. Bylo to dlouhodobé téma, podobně jako se teď SPD chytá migrační vlny. V Česku z toho nějakou dobu žil jeden subjekt s pozoruhodným názvem Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko.
Na závěr – něco jako veselá historka z natáčení z pomlčkového boje existuje?
Jistě. Debaty jsem se v plénu také účastnil a zahájil jsem své vystoupení památnými slovy, které si dodnes mnoho kolegů pamatuje: „Vážené kolegyně poslankyně, vážení poslanci, nejprve mi dovolte, abych se omluvil za své nevhodné oblečení, ale bohužel sako, které jsem nechal na jednom z věšáčků, tam nyní už nebylo. A bohužel ani na žádném z dalších věšáčků.“
Jak se rodila ČSFR
Debata o novém názvu společného státu trvala dlouhé tři měsíce.
23. ledna 1990 navrhl prezident Václav Havel, abychom se jmenovali pouze Československá republika.
18. února 1990 navrhla vláda Slovenské republiky nově název Federace Česko-Slovensko. To neprošlo.
20. dubna 1990 odhlasoval parlament jméno: Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Vydržel do rozpadu společného státu 31. prosince 1992.
Autor: Pavel Hrabica, Deník METRO