„Odletěla jak uťatá,“ tak popisoval demolici Mariánského sloupu a odtržení hlavy Panny Marie žižkovský anarchista a bouřlivák Franta Sauer. Právě on sehrál klíčovou roli v příběhu demolice sloupu, který dav obklíčil v první neděli v éře existence republiky.
Zástup lidí do centra Prahy před 100 lety zamířil z Bílé hory. Byl rozpálený ostře protiklerikální připomínkou osudové bitvy z listopadu 1620. Sauerovi tehdy vydatně asistovali také žižkovští hasiči, s nimiž se znal z žižkovské hospody U Valdhanzů. Ti dodali nejen muže odhodlané k akci, ale také potřebná lana, dláta a kladiva.
Na místě se v osudný odehrála strkanice mezi nadšenými obrazoborci a skupinou lidí, která chtěla pozoruhodnou barokní památku z poloviny 17. století hájit. To se jim nepodařilo, stejně jako se vandaly nepodařilo zastavit několika strážníkům, kteří se na Staroměstském náměstí ocitli. „Jen ho sejmi,“ křičel sociálnědemokratický politik Josef Stivín.
Rozvášnění mstitelé posléze fragmenty pomníku chtěli naházet z Karlova mostu do Vltavy, k tomu však již nedošlo. Stejně tak se podařilo zabránit dalšímu výtržnickému aktu, devastaci soch stojících na Karlově mostě. Zástup obrazoborců měl spadeno hlavně na Jana Nepomuckého.
Trosky pomníku nakonec skončily za vraty obecního dvora na pražské radnici. Hlava Panny Marie a zlomky pomníku později putovaly do Lapidária Národního muzea. Po činu se od stržení pomníku distancoval Národní výbor.
Ruce pryč od sloupu
„Na Staroměstském náměstí byl bez vědomí Národního výboru stržen mariánský sloup. Bylo zjištěno, že strhovatelé nezamýšlejí dotknout se náboženských citů katolických, nýbrž chtěli v mariánském sloupu svrhnout znak poroby a hanby, domnívajíce se, že pomník tento byl vztyčen na paměť zkázy české samostatnosti v bitvě bělohorské,“ pravilo se v tehdejším komuniké.
Politici také připustili, že pomník patřil k tomu nejlepšímu z barokního umění v českých zemích. „Národní výbor vyslovuje důtklivý příkaz, aby od dalšího násilného ničení pomníků, ať jsou jakéhokoliv druhu a jakékoliv historické tradice, bylo upuštěno,“ uvedlo nařízení Národního výboru.
Poté, co se popřevratová situace začala uklidňovat, objevily se nesmělé návrhy na obnovení pomníku. K tomu však již v éře první republiky nedošlo. Až po roce 1989 se návrat sloupu na náměstí začal znovu řešit a situace dokonce začala vypadat nadějně. Vznikla sbírka na vytvoření pomníku, rozeběhla se jeho obnova v ateliéru sochaře Petra Váni. Probíhala také úřední jednání.
Nechtěný pomník
Příběh návratu skulptury s rozporuplnou pověstí se vyvíjel jako na houpačce. Národní sbírka začala před 23 lety, v červnu roku 2017 zastánci dostali od odboru výstavby radnice Prahy 1 kladné územní rozhodnutí a počítali s tím, že na podzim začnou s pracemi na jeho vztyčení.
Loni v září však magistrát vyhověl odpůrcům a odhlasoval, že s návratem Mariánského sloupu nesouhlasí. Rada hlavního města měla podle zmíněného usnesení také podniknout vše pro to, aby se rozvázaly všechny smlouvy a aby město vzalo zpět svůj souhlas s umístěním sochy.
Na Staroměstské náměstí letos na jaře zastánci sloupu přivlekli na kulatinách a pomocí lan pískovcový blok o váze tři a půl tuny, určený pro vytesání sochy anděla. Vyhnuli se užití techniky, na niž neměli povolení. Kámen položili poblíž místu, kde stál původní monument.
Kámen je také podobenstvím dlouhého příběhu, který provází historii uměleckého díla. Zároveň napravuje to, co v minulosti bylo rozbito.
„Myslím, že to Pražané i tak vnímají, svědčí o tom čerstvé květiny pokládané každý den na monument,“ řekl tehdy sochař Petr Váňa. Ani kámen na Staroměstském náměstí ale nevydržel.
Pískovcová replika Mariánského sloupu je hotová kromě čtyř soch andělů a zůstává nadále u sochaře Váni v ateliéru.
Monument s pohnutou historií
Byla to náramná barokní slavnost, když v červenci 1652 kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu vysvětil Mariánský sloup. Aktu se zúčastnil i císař a český král Ferdinand III. a jeho stejnojmenný syn. Vladaři Domu Habsburského odhalením monumentu vzdávali hold Pražanům za to, že město uhájili před Švédy.
I z uměleckého hlediska šlo o pozoruhodný výtvor. „Jde o vynikající dílo Jana Jiřího Bendla. Po mariánském sloupu v Mnichově druhý nejstarší ve střední Evropě,“ popisuje monument historik Emanuel Poche. Bohužel, osud mu nepřál.