Občas mě překvapí, co lidé přežijí, líčí letecký záchranář a šéf nemocnice

Vypadá to, že jste v práci neustále…
To asi ano, ale jedná se jen o dva čtvrtúvazky. Sloužím v Benešově a ve Vlašimi u středočeské záchranky od půl čtvrté přes noc do sedmi ráno a u letecké jde o dvanáctihodinové služby od půl sedmé. A také některé víkendy, ale dá se to při dobré organizaci práce a času snadno zvládnout.

Nevadí vám létání?
Naopak létání mě vždycky svým způsobem bavilo a baví. Dříve jsem i sám pilotoval ultralehký letoun, ale aby člověk získal a hlavně udržel pilotní průkaz, musel by nalétat ročně mnoho hodin a na to mi nezbývá čas. Když budete pilotovat jen víkendově, jde časem o život vám i posádce, chce to praxi.

Vzlétáte s kolegy vrtulníkem k případům často? A odkud?
Je to různé podle ročních období. Teď v létě to jsou dopravní nehody, hodně motorkářů, pády cyklistů, tonutí. V létě napočítáme v průměru tři až čtyři vzlety denně k závažným případům v regionu Praha a střední Čechy. V zimě je toho méně, ale měl jsem i sedm vzletů za den. Letěli jsme třeba i pro sjezdaře do Liberce. Letecká záchranná služba policie vzlétá z heliportu 1 přímo z Ruzyně.

Jak vlastně funguje letecká záchranka?
V České republice působí několik subjektů. Jsou to soukromníci, vrtulníky policie a armády. My létáme s policejním vrtulníkem, který jako jediný kromě armády může do vzduchu i přes noc, takže po setmění obsáhneme celou republiku. Přes den tedy zajišťujeme region Prahy a středních Čech, přes noc celou Českou republiku. Policie má speciálně vybavené letouny typu Eurocopter. Piloti jsou vysoce specializovaní a cvičení pro pilotáž s brýlemi pro noční vidění. My lékaři a zdravotníci jsme zaměstnanci pražské záchranky. Děláme fyzické i psychické testy, podrobné lékařské prohlídky, ale také máme nově základy lezectví, slaňování. Musíme projít speciálním výcvikem, abychom si zapamatovali standardní postupy společně s piloty.

Ve vrtulníku je to nebezpečnější než v sanitě?
Každý dopravní prostředek má svá specifika. Když jedeme autem k nehodě, musíme si dávat pozor na neukázněné řidiče, krýt si na místě nehody záda, aby nás někdo nepřejel. Vrtulník je mnohem nebezpečnější, protože je v něm spousta věcí, které jsou horké nebo se rychle točí. Chyba na palubě může stát život celé posádky.

Jak se tam tedy musíte chovat?
Je třeba respektovat pokyny kapitána a chovat se vysoce zodpovědně. Tým je čtyřčlenný. O tom, kde přistaneme, rozhoduje vždy kapitán letu. Rozdíl oproti civilnímu létání je ten, že přistává do neznámého terénu, a proto se vždy snaží minimalizovat riziko. Například když sedne do bažiny, může zlomit lyžinu, poškodit podvozek. Nejhorší riziko jsou dráty – jak elektrické, tak telefonní. Shora je někdy opravdu vidíte na poslední chvíli. Jsme tedy také navigátoři. Záchranář sleduje pravou stranu, lékař levou. Musíme též myslet na to, že když vrtulník přistane, je velký vztlak vzduchu, který zvedá předměty jako odpadkový koš, kočárek, kámen a ten může někoho zranit.

Kde si vrtulník „sedne“?
Víceméně kdekoli. Na silnici pouze v případě, že jsme si stoprocentně jistí, že nám ji policisté či hasiči uzavřeli. Pak si pilot sedne co nejblíž nehodě třeba do pole, na polní cesty. Ve městě využije parkoviště u obchodních center. Výhodou vrtulníku je samozřejmě rychlost, ale také dosažení nepřístupného terénu a šetrnost transportu, protože pokud naložíme někoho, kdo má poraněný mozek nebo páteř, v autě stačí několikamilimetrový pohyb, který může způsobit něco závažného. Výhodou také je, že spolupracuje několik leteckých složek najednou. Loni se stalo, že jsme zachraňovali člověka, který spadl na Slapech z chaty a zůstal viset na skále. Hasiči k němu s druhým vrtulníkem slaňovali a pak nám ho předali.

Také přistáváte v různých nemocnicích na heliportech. Kam vozíte pacienty nejčastěji?
Jako lékař si na místě zvolím pracoviště podle zranění a dispečink zjistí, zda tam mají místo. Létáme do nemocnice ve Střešovicích, v Motole, na Vinohrady, výjimečně i do Krče. Tam jsou přistávací plochy pro vrtulníky nebo heliporty. To se liší, heliport je schválený úřadem pro civilní letectví, má svou navigaci a meteorologickou stanici. Pilot si tedy nastaví GPS a ta ho dovede až na místo přistání.

Může vás při dlouholeté praxi ještě něco překvapit?
Občas mě překvapí, co všechno lidé přežijí. Jednou jsme letěli k řidiči osobního auta, který nedobrzdil a narazil do návěsu kamionu. Předek byl úplně sešrotovaný, zbývalo snad dvacet centimetrů. Když jsme to viděli seshora, říkali jsme si, že nás měli odvolat, protože ten člověk musí být mrtvý. Měl těžké poranění nohou a hrudníku. Hasičům trvalo tři čtvrtě hodiny, než ho dostali ven. V autě jsme ho uspali, protože byl při vědomí. Mysleli jsme si, že nepřežije, a on nám pak přišel poděkovat. Vyprávěl, že nejhorší byl pro něj pocit stísněného prostoru. Máme ale i úsměvné historky, kdy nám lidé nahlásí případ, který vypadá tragicky, a přitom jde jen o malé poranění.

Kdo vlastně rozhoduje o tom, zda k případu vyslat i vrtulník?
Tísňové volání přijímá středočeský nebo pražský dispečink. Indikací je dopravní nehoda, kde je někdo zaklíněný, auto přes střechu, více zraněných, těžké popáleniny a opařeniny, protože tam jde o včasnost zásahu, potřebu šetrného transportu nebo většinou kombinaci obojího. Jde o to, jak to volající nahlásí. Dispečerka se ptá a chce popsat zranění. Pak vyšle sanity a „zvedne“ vrtulník. Někdy se stane, že je na místě dřív auto a lékař vyhodnotí, že nás nepotřebuje. Potom nás dispečink odvolá.

Zažíváte ještě někdy stres v roli záchranáře?
V tu chvíli si stres nepřipouštím, mám zažité automatické postupy, ale přiznám se, že já i kolegové vzpomínáme na situace, které se nám vracejí. Hlavně když jde o malé děti anebo při nehodě část rodiny zemře, část přežije. Lidské tragédie se vám nikdy z hlavy nepodaří vymazat.

Když srovnáte dobu před dvaceti lety a dnes z pohledu záchranáře, změnilo se něco?
Je více aut, ale ta jsou bezpečnější. I když se přetočí přes střechu, lidé vyváznou i bez vážnějších zranění. Na druhé straně je boom adrenalinových sportů, z čehož pramení nové úrazy. Hlavně se však setkávám s nezodpovědností. Lidé nenosí přilby, chrániče páteře, pásy nebo je v tom alkohol či drogy. Změnil se především systém péče o polytraumatizovaného pacienta. Odborné společnosti nastavily za posledních pět let doporučení, vytvořily takovou kuchařku, jak se o určité typy nemocí postarat a tím zvýšit šanci na přežití a plnohodnotný návrat do života pacienta, který má spoustu závažných poranění.

Co to znamená v praxi?
Vzpomínám si na případ, kdy jsem jel jako záchranář autem k nehodě. Řidič sjel ze silnice, naboural do stromu, spolujezdkyně měla otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Pán s námi a s hasiči pobíhal a nechtěl se nechat ošetřit, že mu nic není, měl jen od pásu červenou stopu na krku. Nakonec jsem ho přemluvil. Odvezli jsme ho do nemocnice a on skončil do půl hodiny na sále, protože měl tím přetížením utrženou krkavici. Nejspíš by jinak skončil ochrnutý na polovinu těla. Dřív byla praxe, že se odvezli do nemocnice jen lidé, kteří si stěžovali na bolest. Dnes stojí v doporučení, že když člověk prodělá náraz ve vyšší než šedesátikilometrové rychlosti, má být vyšetřen v traumacentru.

Vaše povolání vám pomáhá i při vedení nemocnice?
To určitě. Umím přesně popsat, co je pro nemocnici našeho typu nejlepší, co bychom provádět měli a neměli. Orientuji se v trendech medicíny, mám spoustu kontaktů na pracoviště vyššího typu a podobně. Pořádáme například pro zaměstnance společně s lékařskou komorou semináře s lékaři z fakultních nemocnic.

Co čeká nemocnici v budoucnu?
Chceme hlavně stabilizovat personál, zlepšit prostředí interny a neurologie, které pocházejí z osmdesátých let a pacienti je často kritizují. A máme projekt na výstavbu nového komplexního rehabilitačního centra – čtyřicet lůžek akutní a následné rehabilitace, vodoléčba, bazén, sauna, větší a prostornější cvičebny, elektroléčba. Stavět se bude v lokalitě transfúzní stanice. V plánu je i kavárna, která tady chybí a která bude sloužit všem návštěvníkům a zaměstnancům nemocnice.