Zdržoval se v místech, do kterých se většina lidí kvůli špíně a zápachu ani nechce podívat.
Antropolog Daniel Sosna působící na Západočeské univerzitě v Plzni se nejdříve probíral odpadem a zjišťoval, co lidé vyhazují. V posledních letech mapoval život zaměstnanců skládek, kde je šedá ekonomika běžnou praxí.
Kolik lokalit jste navštívil?
Nejvíce jsem se pohyboval na jedné z velkých skládek Plzeňského kraje. Etnografický výzkum jsem doplňoval ještě o návštěvy dalších míst regionu.
Bylo obtížné se mezi zaměstnance dostat?
Původně jsem se s týmem věnoval analýze odpadu. Když máte půl tuny zbytků, ve kterých se přehrabujete celé prázdniny, potřebujete nějaký prostor. Díky tomu jsme se dostali na skládky a do recyklačních center. Postupně jsem začal navazovat kontakty se zaměstnanci a zjišťovat, jak žijí. Funguje tady neformální ekonomika jako za socialismu, kdy například táta přišel večer z práce domů a přinesl hotové poličky. Princip v řadě sektorů přetrvává dodnes. Odpadové hospodářství je svět, do kterého není moc vidět. Začal jsem se zajímat, jakým způsobem lidé zachraňují hodnotu věcí, které by normálně byly rozválcovány. Z haldy je vytahují a vracejí do oběhu.
Uveďte klasický příklad, se kterým jste se setkával.
Často se vyhazují elektrospotřebiče. Stačí je opravit. Zaměstnanci skládky je pak využijí pro sebe, dají je přátelům, smění nebo prodávají. Taková praxe se sice pohybuje na hraně pravidel, ale paradoxně je velmi užitečná.
Protože předměty nevyhodí, ale znovu je použijí?
Přesně tak. Díky vlastní kreativitě a činorodosti udělají něco, co jim pomůže a dál funguje. Přivydělají si a ušetří místo na skládce, tudíž i zaměstnavatel je svým způsobem rád. Přivře oči a všichni jsou spokojeni. To je přesně svět šedé ekonomiky. Často velmi praktický, ale problematický ve světle formálních pravidel hry.
Popisujete běžnou praxi, při níž zaměstnavatel přivírá oči?
Ano. Vlastně se jedná o určitou formu bonusu. Podobně jako třeba zaměstnanec dostane od firmy zaplacené masáže, v tomto případě je odměnou další využití věcí.
Když se ještě vrátíme k odpadu. Dělal jste výzkum také na venkově. Jaká má oproti městu specifika?
Vesnické prostředí studovala především moje kolegyně, tehdejší doktorandka Lenka Brunclíková. Lidé na vsi daleko méně vyhazují potraviny. Jednak kompostují, jednak jim připadá nemorální, něco jen tak vyhodit. Pěstují brambory, rajčata, švestky, chovají slepice, proto dobře vědí, kolik energie to obnáší. Potravinový odpad je velké téma. Evropská unie a stát chtějí, abychom neplýtvali. Objevují se různé recepty, jak situaci řešit. Navrhujeme inspirovat se právě venkovem. Ať děti zažijí, kolik energie vezme, než vypěstujete třeba brambory nebo vykrmíte prase.
Jsou lidé z vesnice méně důslední v třídění odpadu?
Hodně záleží, jak mají daleko kontejnery. Pokud musejí dojít třeba půl kilometru, raději odpad vyhodí do popelnice, která stojí za dveřmi.
Běžně také pálí odpadky v kotli.
To je pravda, spálí kolikrát i plasty. Čekali bychom, že pak v kontejneru na směsný odpad už nic nebude, ale našli jsme tam věci, byť méně než ve městě, které se ještě dají použít. Diskuze se ale výrazně točí kolem konzumentů. Zodpovědnost je kladena především na ně. Když se ovšem podíváte na poslední data z Českého statistického úřadu, zjistíte, že komunální odpad tvoří jen čtrnáct procent celkového odpadu, který naše země vyprodukuje. Ale pokud se vede debata o plýtvání, vždy se směřuje na obyčejné lidi. Recyklujte, nevyhazujte…
Je to podle vás strategie, jak upnout pozornost jiným směrem?
Samozřejmě. Současný systém je typický tím, že zodpovědnost přesouvá. Hlavní roli totiž hrají velcí hráči. Tlak by měl směřovat právě na ně. Je ale jednodušší vysvětlovat běžným lidem, že jsou nemorální, když odpad neodnesou do recyklační popelnice. Mimochodem Čína jako největší zpracovatel plastu zastavila počátkem roku jeho dovoz, což je obrovský globální problém.
Co bude Česká republika se situací dělat?
Myslím, že odpad může skončit ve spalovně. Pro všechny země bylo velmi pohodlné, že Číňané plast chtěli. Teď je nutné vytvořit infrastrukturu, která byla v Číně, snažit se problém řešit lokálně, nikoli tak, že ho odsuneme do Asie, kde na něj nevidíme.