„Architektonická hodnota budov je vysoká, protože stavební firma Müller & Kapsa dbala na kvalitní architekturu a přinášela tehdejší novinky ze světa,“ připomněl plzeňský architekt Jan Soukup, který návštěvníky provázel bývalou jídelnou a halou 55. Obě slaví sto let od svého postavení. Výročí připomíná výstava.
Podle něj se v době vzniku obou technických budov dbalo i na jejich estetickou stránku, což se dnes u výstavby tohoto druhu neděje.
„To je stigma doby, staví se rychle a levně, protože se rychle mění nároky na objekty. A také proto, že stavební úřady a útvary koncepce a rozvoje nevyvíjejí dostatečný tlak na investory. Úředníci jsou rádi, že někdo něco staví a příliš mu do toho nemluví,“ uvedl Soukup.
Existují podle něj ale i výjimky. „Továrna Technocrane na výrobu filmových jeřábů na Borských polích,“ uvedl Soukup. Jeho ateliér stavbu navrhoval. „Majitele Horsta Burbully jsem se ptal, jestli se tam vejdou stroje. On odpověděl: o to se nestarejte, ty se tam vejdou, ale já chci, aby to bylo hlavně hezké,“ popsal Soukup.
Přeměna škodováckých budov na zábavní centrum byla podle něj výrazným počinem, který vedl k záchraně technických unikátů. Škodovka měla tehdy svého architekta Ludwiga Tremmela, což byl etnický Němec, který také navrhl obchodní školu v Nerudově ulici v Plzni.
„Byl to výrazný architekt, po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 ale odešel do Vídně a svoji spolupráci se Škodovkou ukončil,“ popsal Soukup. Obě škodovácké budovy - hala 55 a jídelna, byly postaveny v době obrovského boomu za první světové války, kdy Škodovka zdvojnásobila svoji plochu.
„Pracovalo zde 35 tisíc lidí, a ty bylo třeba i nakrmit,“ popsal Soukup. Pro mimodělnické profese se tedy postavila jídelna, kde bylo 400 míst, strávníci se zde střídali po dvaceti minutách a denně se zde najedlo několik tisíc lidí.
Unikátní je na někdejší jídelně dřevěná konstrukce, u které se uplatnil patent výmarského profesora Otto Hetzera. Ten začal lepit obří konstrukce ze dřeva kaseinovým lepidlem, jehož základem byl tvaroh. „Byla to reakce na fakt, že za první světové války se strašně zdražila ocel a nevyplácelo se z ní stavět,“ připomněl Soukup.
Doplnil, že kaseinové lepidlo se používalo už v 17. a 18. století, ale použít ho na obří konstrukce, to byl unikát. Tři čtvrtiny lepidla tvořil tvaroh, 20 procent jemně mleté vápno, pět procent takzvaná potaš, tedy popel z tvrdého dřeva dubů či buků.
Při rekonstrukci podle Soukupa přinesla více starostí právě jídelna, která od 80. let minulého století do roku 2010 chátrala a dřevěná konstrukce byla na konci své životnosti. „Objekt byl památkově chráněný, ale nedal se památkovými metodami zachránit, doslova se rozpadal, stěny nevyhovovaly jakýmkoli technickým normám, takže aby mohl sloužit dál, musel se celý objekt rozebrat a znovu sestavit,“ popsal Soukup.
Použitelné podle něj byly jen dva krajní dřevěné oblouky. A to jen proto, že nesly polovinu tíhy než ty ostatní, které nahradily repliky vyrobené v Chanovicích.