Parašutisty nikdo neudal. Pardubice mohou být hrdé, říká historik Stehlík

V rámci rodinné historie Eduard Stehlík slýchal, že pradědeček byl správcem pardubického Zámečku. Jako malý kluk ale netušil, o jaký zámek se jedná.

„S přibývajícími lety jsem si najednou uvědomil, že to bylo místo posledního pobytu Ležáckých před jejich zavražděním,“ říká Eduard Stehlík, který je zároveň ředitelem odboru pro válečné veterány.

Na druhou stranu je to místo, kde vyrůstala vaše babička a její sourozenci.
Ano, je to zvláštní situace. Kříží se mi pozitivní rodinné vzpomínky s tou hrůzou, která se tam potom odehrála v letech pozdějších. Paradoxně jsem tam byl poprvé před dvěma lety.

7 fotografií

Dá se vůbec říci, jak jste se tam cítil?
To se dost dobře popsat nedá. Jako historik to beru jako místo, kde se staly některé hrozné věci, a na druhou stranu se tam rozhlížím po místnostech, protože vím, že jimi procházela moje babička, hrála si tam. Je to hodně zvláštní.

A když už jste věděl, že vás k Zámečku táhnou silné osobní vazby, pohrával jste si s myšlenkou zjistit o tom víc?
Ani ve snu mě nenapadlo, že se někdy budu zabývat druhou světovou válkou, a už vůbec ne heydrichiádou. Toto téma si mě našlo asi před dvaceti lety, do té doby jsem se věnoval něčemu jinému.

Asi to spojit ani nešlo, když jste slyšel Larischova vila a ne Zámeček, kde se popravovalo.
Ano, dokonce mám doma pečetítko na otevírání dopisů, které dostala babiččina sestra od hrabat Henckelových, kteří Zámeček vlastnili. Pár dalších památek tedy z místa mám.

Rozporuplné pocity však ve vás musel vyvolat i Josef Somr, když při setkání pamětníků operace Silver A četl z vaší knihy o atentátníku Janu Kubišovi.
To je hodně zvláštní situace, zažil jsem ji poprvé. Díky Památníku Lidice s Josefem Somrem spolupracujeme delší dobu. Patří k mým oblíbeným hercům, mám ho moc rád. Když mistr herectví čte vaše slova, cítím se až nepatřičně. Je to věc, kterou bych přál každému autorovi. Aby jednou někdo přečetl jeho text takovým způsobem, jako to zaznělo z úst Josefa Somra.

Dá se označit působení pardubického odboje za fatální v historii českých dějin?
Rozhodně je to neuvěřitelná kapitola. Když se vyšší střední vrstva, hoteliéři, doktoři zapojí do odboje takto zásadním způsobem, který pak přinese krvavé ztráty, tak je to pro mne neuvěřitelná věc. Propojení s výsadkem je zajímavé i z toho pohledu, že na Pardubicku působil dlouho. 

Přestože se po Pardubicích říkalo, že jsou tady parašutisti, tak to do toho roku 1942 nikdo neshodil. Celé město tušilo, že se v něm něco děje, ale nikdo to neoznámil. A přitom gestapo sídlilo v Pardubicích. 

Přímo gestapu pod nosem udělali místní lidé takový kus práce. A zaplatili za to nesmírně krutou cenu. To je kapitola Pardubic, na kterou můžou být Pardubáci hodně hrdí. Z hlediska připomínání toho, co se tady stalo, jsme Pardubicím a těm lidem ještě ledacos dlužni.

Jakýmsi poděkováním a vyjádřením úcty může být oprava pardubického Zámečku, která se dala do pohybu.
Za to jsem moc rád. Opravdu to vypadá, že vyroste důstojná expozice, která bude hrdinství pardubických lidí i těch ze širokého okolí připomínat.

Legionáři a pamětníci se zlobili, když v Pardubicích a okolí natočil Jiří Strach film o operaci Silver A. Oprávněně?
To je složité. Autory filmu znám, k tématu přistupovali nesmírně zodpovědně. Ve filmu nebylo nic nepravda. Druhou věcí je, jestli jsme připraveni uvědomit si, že hrdinové nejsou vždy lidé z bílého mramoru. A že dokážou udělat obrovské věci a v běžném životě pak dělají věci, které z morálního hledisko nám nemusí sedět. Možná Strachův film předběhl dobu, s odstupem 15, 20 let se na něj budeme dívat jinak.

Nedávno jste vydal o atentátníkovi Janu Kubišovi knihu. Jak byste ho popsal jako člověka?
Obrovská cílevědomost, vysoká přirozená inteligence, schopnost vést, pedagogické schopnosti a neuvěřitelný tah na bránu - plnit. A chybělo mu rodinné uznání. I v Londýně psal: byl bych rád, co by na mě řekl jednou otec, že jsem zastoupil v odboji rodinu a naši vesnici. Jako by čekal na pochvalu. A neuvěřitelný srandista, nezkazil legraci.

Jak dobře znají žáci a studenti dobu heydrichiády? Mají školy stále v tomto tématu rezervy?
Jednoznačně. Mám zkušenost, že když přijdu na základní či střední školu, nebaví je moc dějiny. V okamžiku, kdy do nich cpete desítky dat, je to přirozené. Ale vybrat si něčí osud a přes příběh někoho vyprávět dějiny, je cesta, která se mi ve školách osvědčila. 

Můžete uvést příklad?
Vzpomínám si, jak zmrzla jedna třída, když jsem jim začal přednášet o Lidicích. Zvedněte, kluci, ruce, komu už bylo 15. Tak vy jste zastřelení, a komu ještě nebylo, tak vy jdete do plynu. Holky, kterým z vás bylo 16, tak vy jdete do koncentráku, kterým ještě ne, tak do plynu. Najednou seděli a koukali. 

Vím, že na to mnohdy kantoři nemají prostor, mě spíš děsí to, že za nás se možná probrala druhá světová válka, Vítězný únor a možná pětiletka. Ale oni jsou na tom zhruba stejně. 

Když se ptám svých čtyř dětí, někdo to možná dotáhne do roku 1968. Ale tam je přece ještě půl století! A ty děti o tom nic nevědí. To nám chybí, reflexe nejnovějších dějin. Pokud nebudeme znát minulost, je ohrožena naše budoucnost. A dá se s námi manipulovat. Vždyť doba padesátých let byla hrozná.

Ještě zpět k heydrichiádě. Je v tomto úseku našich dějin nějaké bílé místo, které je neprobádané?
Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, jestli se dá o atentátu, Kubišovi a heydrichiádě napsat ještě něco, co nevíme, řekl bych, že je to nesmysl, teď už si to netroufnu říct.

Proč?
Myslím si, že se může objevit. Dovedu si představit informace z nějakého zahraničního archivu, týkající se podrobněji osudu lidických a ležáckých dětí. Okolnosti jejich smrti. Zatím to máme z nepřímých důkazů. Nepochybuji o tom, že je povraždili. Ale mohly by být nějaké další informace. 

Třeba i podrobnější zprávy o přípravě atentátu z britské strany. Třeba i paradoxně v archivech Sovětského svazu, kde po druhé světové válce skončila řada vynikajících archivních dokumentů z Německa, Polska i odjinud. Někdy nemusíte mít nový materiál. Stačí se podívat na fotku a začít o ní přemýšlet.