„Když jsme si ho přivezli domů, chtěl posadit k hračkám a nikdo si ho neměl všimnout. Nedokázal přijmout žádnou pozornost, něžnost. Neslyšel na svoje jméno, protože v kojeňáku se volá ‚děti‘, ne Martine. Neuměl brečet, neuměl se usmát,“ vzpomíná na první odpoledne v novém domově pěstounka Jana Štulíková.
To byl nečekaný náraz, na nového člena se všichni těšili, chtěli se s ním seznamovat a přivítat, ale on jim nedovoloval se přiblížit. Nechtěl pohladit, nepřišel se pomazlit.
„Když mu rostly zuby, byla jsem zvyklá u starších dětí vzít je do postele, upokojit je. Martínek odmítal pomoc, jen si to všechno vybrečel. Chodil po bytě, plakal a nedokázal přijmout naši náruč,“ vzpomíná na nelehkou situaci pěstounka, která si prvního října také připomněla Den pěstounů
Chlapec má poruchu attachmentu, není tedy schopen vytvořit si pevnou bezpečnou vazbu na jednu pečující osobu. Ta je pak zodpovědná za budoucí vztahový život. Odstranit tento handicap a získat důvěru v rodinu je nyní hlavním úkolem pěstounů.
Z ústavu si v sobě malý Martin přinesl pevný režim a vyžadoval jeho přesné dodržování. Jako by měl budíka v hlavě. To, co dostal, snědl. A tak se Štulíkovi paradoxně radovali, když začal v dobrém smyslu slova zlobit.
„Prvních čtrnáct dní snědl všechno, co jsem mu dala, než zjistil, že by mohl dostat něco lepšího. V tomto se nám ho podařilo rozmazlit,“ pochvaluje si první pozitivní kroky Štulíková.
Přesto se občas stane, že chlapec vyžaduje mixovanou stravu i teď, ačkoli si už zcela běžně pochutnává na bramborách nebo těstovinách. Tehdy v něm dřímá nějaká vnitřní nepohoda.
Zautomatizované návyky z kojeneckého ústavu se zvolna daří odstraňovat. Stále ale například striktně vyžaduje spaní ve své posteli. A možná i proto miluje deky. „Hned přijde, objímá je,“ vzpomíná na pozůstatek z kojeneckého ústavu pěstounka Štulíková.
Vyjít ze začarovaného kruhu pomáhá i psycholožka
Těžko říct, co se v dítěti tvrdě poznamenaném chybějící blízkou osobou odehrává. Ačkoliv má mladá pěstounka zkušenosti se svými prvními vlastními dětmi, radí se s psycholožkou jak řešit návaly hněvu, bojkoty a další nečekané reakce malého chlapce.
„Vždycky mi říká, že mám počkat, až sám něco nabídne. Netlačit na pilu, klidně i projevit nezájem, aby sám musel něco vykonat. On prostě potřebuje víc času a já ho pro něj mám,“ říká pěstounka
„Vždycky mám pocit, že už jsme ušli opravdu velký kus cesty, a pak přijde nějaká zlomová situace, nevím ani, co ji spustilo, a zase se vracíme na začátek a hledáme novou cestu, protože ta stará už nefunguje. Trochu začarovaný kruh, z něhož mi pomáhá psycholožka. Ale vidíme pokroky, jaké dělá, dá se říci, že se z něj pomalu, ale jistě stává šťastnější dítě,“ myslí si Štulíková.
Je na ní vidět odhodlání nastartovat chlapce, probudit v něm důvěru v jeho pěstounskou rodinu. Velkou oporou jsou jí vlastní děti.
„Jsou zvyklé od mé sestry, která je taky pěstounkou, že máme mezi sebou už jedno dítě, které má jinou maminku, ale my ho bereme, jako že je naše. Těšily se proto, že ho budou mít pro sebe. Proto bylo pro ně ze začátku těžké, když je mladší brácha odmítal. Teď už jsou kámoši,“ dodává Štulíková.