Ukázalo se, že obavy byly zbytečné. „Jakmile jsem vešla mezi žáky, vzali to úplně normálně. Ve svých třídách jsem dětem vysvětlila, že na vozíku nejsem po úrazu, ale kvůli nemoci. Pokývaly hlavami a dál se nevyptávaly,“ vzpomíná Jana Weiserová na první školní den.
Jak potvrzuje šesťák Jan Procházka, nebylo na co se vyptávat: „Bylo trochu netradiční vidět učitelku na vozíku, ale vím, že za to nemůže. Navíc je moc hodná.“
Zkušenosti ukázaly, že situace nakonec prospěla všem – nejen kantorce, která se nemusela vzdát svého zaměstnání, ale i jejím kolegům a žákům. „Mnozí se předtím s člověkem s handicapem nesetkali. Je to pro ně dobrá škola,“ hodnotí zástupkyně ředitele Eva Buchtová.
Jana Weiserová má roztroušenou sklerózu. Letos je to přesně deset let, co se u ní nemoc projevila. Jak už to u tohoto onemocnění bývá, přišlo bez varování.
„Jednoho dne jsem přestala vidět na oko. Bylo mi to divné, proto jsem šla k oční lékařce. Za dva dny už jsem ležela na neurologii v nemocnici s tím, že jsem učebnicový příklad roztroušené sklerózy,“ líčí paní Jana.
Na oddělení bylo několik dalších pacientů se stejnou diagnózou, ale v různých fázích nemoci. Jana si tak mohla udělat obrázek, co ji zhruba čeká. Viděl to i její tehdejší přítel, přesto neutekl, naopak Janu po roce a půl požádal o ruku.
Nemoc zpočátku nepostupovala rychle, všechno se ale zlomilo v roce 2014, paradoxně během Janina pobytu v lázních.
Žena na vozíku dál učí |
„Nastupovala jsem do nich ještě po svých, ale za tři týdny jsem odcházela o holích,“ říká.
Učit dál na FZŠ Tererovo náměstí, kde byla zaměstnaná od roku 2005, nešlo, skončila proto na dlouhodobé neschopence. Ta se protáhla na několik let – Jana totiž otěhotněla a narodil se jí syn Honzík.
I když má přiznaný invalidní důchod, ani na chvíli neuvažovala, že by se po rodičovské dovolené do školy nevrátila.
„Nechtěla jsem v necelých čtyřiceti letech zůstat doma. Navíc vždycky jsem toužila učit. Maminka je profesorkou na filozofické fakultě, tatínek byl ředitelem obchodní akademie, učili oba mí dědové a učitelkou je i moje sestra. Mám to prostě v genech,“ směje se Jana.
Je plnohodnotnou členkou sboru, pochvaluje si ředitel
Cesta k jejímu návratu na školu, kde dříve přebíhala na hodiny mezi Fakultní základní školou Tererovo náměstí a odloučeným pracovištěm v Helsinské ulici, nebyla jednoduchá. Všechny strany připouštějí, že každý musel dělat kompromisy.
„Panovaly obavy, jestli to půjde technicky, kam všude se dostanu a jak to zvládnu také já sama. Já to jako problém neviděla, ale pochopila jsem, že se nebudu moct vrátit na školu na Tererově náměstí, protože tam je málo prostoru na bezbariérové úpravy,“ popisuje učitelka.
Její původní pracoviště se vyznačuje úzkými schodišti a chodbami. I proto ředitel školy Janě navrhl pracovat na přidružené škole v ulici Helsinská.
„Na tomto pracovišti jsou širší chodby v pavilonech, do jednoho z nich jsme pro paní učitelku nainstalovali elektrické dveře a jednu z učeben vybavili interaktivní tabulí, která sjede téměř na zem,“ vysvětluje ředitel Jaroslav Hála.
Škola má už z minulosti, kdy ji navštěvovali žáci na vozíku, pojízdnou plošinu do prvního patra. Zbývalo jen dodělat v dalších částech budovy nájezdy a bezbariérovou toaletu. Jana se dnes dostane pohodlně i do jídelny nebo sborovny, která je v přízemí za tělocvičnou.
„Je plnohodnotnou členkou pedagogického sboru,“ pochvaluje si Hála. V situaci, kdy musel upravit pracovní prostředí pro učitele s handicapem, byl prvně v životě. Uznává, že se musel radit, jak postupovat.
„Obrátil jsem se na právníka, lékaře i úřad práce. Než jsme se sjednotili, co chceme a co ne, bylo to složitější, ale nakonec jsme se domluvili. Dnes sklízíme ovoce,“ dodává.
Bezbariérová úprava školy pro učitelku stála 300 tisíc
Učitelé na vozíku jsou běžnou součástí speciálních škol, podle Jana Michalíka z Ústavu speciálně pedagogických studií Univerzity Palackého by ale mělo být naprosto normální, že pedagog, jemuž se stane nějaká příhoda, bude moci zůstat i na škole běžné.
„Pracovní kolektiv by měl udělat všechno pro to, aby člověk, jenž má nějaké omezení, s ním mohl být, dokud má co nabídnout,“ říká.
Všechny úpravy na škole Helsinská přišly na 300 tisíc korun, které investovalo město. Jana Weiserová učí na zkrácený úvazek ve třídě v přízemí, kam za ní její žáci chodí.
Na konci školního roku září Jana štěstím. Nejen díky tomu, že může pracovat, velkou zásluhu na tom mají její žáci.
„Hlavně na třeťácích jsou vidět obrovské pokroky. Na začátku roku uměli pár slovíček – pojmenovat barvy, čísla nebo několik zvířat. Na konci roku jsou schopni v patnácti větách popsat celý svůj pokoj. Opakovaně mě překvapuje, co všechno se v těch malých hlavičkách usadí. Potvrdilo se mi, že ta práce stojí za to. To je to nejkrásnější,“ uzavírá.