„Položil mi tenkrát hlavu do klína a řekl: Jaro, já to tam nevydržím. Já nemám pod nohama hlínu a nad hlavou skřivánka,“ vybavuje si po desítkách let slova svého muže Jarmila Nohavičková, první oběti kulackých procesů, které se v České republice podařilo dostat před soud a potrestat odpovědného komunistu.
Továrnou, z níž její muž přišel tak zničený, byla tehdy zestátněná TOS Olomouc. Jiří Nohavička, jehož rodina se kvůli uvěznění otce-kulaka musela vystěhovat z hospodářství v Brníčku u Uničova, v ní nakonec strávil 17 let.
Průmyslový prach mu zničil plíce, posledních pět let života byl 18 hodin denně napojený na dýchací přístroj. Zemřel jako 71letý v roce 1995.
Jeho žena Jarmila je dnes o 24 let starší. Už nebojuje s bývalými komunisty ani se neangažuje ve veřejném životě v Náměšti na Hané, kde se rodina po vyhnání ze Sudet usadila. Má teď spoustu času vzpomínat.
Sňatek navzdory všem
Manželství Jarmily Nohavičkové bylo ve své době velmi netradiční. Zatímco ona pocházela z rodiny řídícího učitele a sama také byla kantorkou, manžel patřil k selskému stavu. Když se v roce 1946 v Náměšti brali, ani jedni z rodičů se sňatkem nesouhlasili.
„Naši si vedle mě představovali nějakého ouřadu nebo učitele, Jirkovi zase chtěli selku. Naše láska byla ale veliká, tak jsme neposlechli. Nakonec jsme spolu strávili bez jednoho roku padesát let,“ říká paní Nohavičková.
I když jejímu manželství zpočátku nepřál, o tchánovi Jiřím Nohavičkovi starším mluví s velkým obdivem. „Byl to vzácný člověk, přirozená vůdčí osobnost,“ hodnotí.
Nohavičkovi byli nejen statkáři, ale v žilách jim kolovala i šlechtická krev. Jejich rod sahá až k moravské větvi Závišů z Osenic, jsou potomky Záviše z Falkenštejna.
Jiří Nohavička byl jediný ze čtyř bratrů, který na začátku 20. století přežil oba válečné konflikty. Byl to bývalý československý legionář, který v Rusku prošel celou anabází na transsibiřské magistrále.
Za své služby novému státu dostal v roce 1928 statek na hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi. V kolonii Boťany u Čierné nad Tisou se tehdy usadilo na třicet rodin legionářů.
„Lidé Nohavičkovy milovali, protože do Boťan přinesli osvětu, hlavně je naučili orat. Deset let tam dělali hotové zázraky, pak ale přišel rok 1938, území zabrali Maďaři a čeští přistěhovalci museli utéct pryč,“ popisuje pamětnice.
Tehdy Nohavičkovi poprvé přišli o veškerý majetek, protože po druhé světové válce se legionáři na statky v Boťanech nemohli vrátit. Jako kompenzaci dostávali opuštěná hospodářství po odsunutých Němcích. Nohavičkovi se tak usadili v Brníčku u Uničova, kam s nimi putovala i čerstvě vdaná Jarmila.
Selka se z ní ale nestala, trvala na tom, že i v novém bydlišti bude dál vyučovat. Nakonec se to ukázalo jako prozřetelnost, protože už za pět let byla celá rodina chvíli závislá na jejím učitelském platu.
Největší a prosperující statek Nohavičků v Brníčku si nově vládnoucí komunisté vzali na mušku už v počátcích násilné kolektivizace venkova. Místní národní výbor v čele s jeho předsedou Ladislavem Nakládalem označil v prosinci 1951 Jiřího Nohavičku staršího za největšího třídního nepřítele a využil jej jako odstrašující příklad pro všechny, kdo by se chtěli protivit vůli strany. Bývalý legionář byl zatčen a znovu přišel o všechen majetek.
Štěstí na lidi? I mezi komunisty
„Pamatuji si, že jsem přijela na kole domů ze školy, kde jsem učila, a na dvoře statku stály dva antony. V přízemí, kde bydleli rodiče, bylo hafo lidí a velké napětí. V našem bytě v prvním patře nezůstal jediný obraz na stěnách. Všechno tam zpřeházeli,“ líčí paní Nohavičková.
Jejího tchána, obviněného z neplnění povinných dodávek zemědělských produktů a neplacení pokut, odvezli komunističtí funkcionáři do Šternberka a odtud k soudu v Olomouci. Jarmila Nohavičková hned na druhý den přišla o práci.
„Měla jsem zrovna hodinu, když ředitel rozrazil dveře a zařval na mě: Sbalte si svoje saky paky a ať už jste ze školy venku! Já věděla proč, ale ty děti nic netušily. Pořád vidím jejich nechápající výraz v očích. Než jsem vyšla ze třídy, ještě jsem se k nim otočila a chtěla něco říct, ale ředitel mě chytil za paži a cápl se mnou na chodbu.“
Seriál MF DNES Příběhy „kulaků“ z HanéPřed 70 lety, v únoru 1948, začala Komunistická strana Československa naplňovat plány kolektivizace soukromého zemědělství. Nucenému vyvlastňování pozemků a zemědělské výroby po vzoru praxe stalinismu předcházela štvavá propagandistická kampaň namířená proti sedlákům. Komunisté je nálepkovali jako vesnické boháče či kulaky. Desetitisíce rolníků byly odsouzeny, jejich rodiny vystěhovány a hospodářství násilně sloučena do Jednotných zemědělských družstev. Na Hané potkal takový osud tisíce lidí. MF DNES se sdružením Post Bellum přináší v novém seriálu příběhy některých z nich: |
Tehdy Jarmila Nohavičková v učitelském kabinetu plakala, ale jak ukázaly další roky, bylo to na dlouho naposledy.
I když se blížily Vánoce a konec roku, ze statku v Brníčku se rodina musela vystěhovat během čtrnácti dní. „Řekli nám, že když půjdeme dobrovolně, můžeme si určit kam, jinak nás vystěhují do pohraničí. Tak jsme šli bydlet k mým rodičům do Náměště,“ vypráví. Loučení s Brníčkem nesl nejhůř manžel Jiří.
„Byly tam plné stáje koní, myslela jsem, že muže z konírny nedostanu, on je tak miloval…“
Kromě koní museli Nohavičkovi nechat na statku taky desítky kusů dobytka. Do náklaďáku, s nímž stěhovali věci, co si směli vzít, se kromě řidiče vešel jen manžel a zhroucená tchyně. Jarmila se dvěma dětmi musela pěšky na vlak.
„Dvouletého Jiříka jsem měla v kabátě, čtyřletou Jarušku jsem vedla za ruku. V hrozném počasí jsme šlapali na nádraží v Uničově. Po vesnici se muselo rozkřiknout, že nám zabavili i všechny peníze, protože za vsí na mě čekala stará paní, která mi dala dva tisíce korun a že prý jí to nemusím vracet. Když jsem si ale později přijela pro svůj učitelský plat, všechno jsem jí zaplatila zpátky.“
Mladá rodina skončila v malém domě Jarmiliných rodičů bez jakýchkoliv prostředků a s ne příliš dobrými vyhlídkami. Jarmila přišla o povolení učit a manžela nechtěl nikdo zaměstnat. Ve všem neštěstí měla ale Jarmila Nohavičková štěstí na lidi, paradoxně i mezi komunisty.
Jeden jí pomohl k místu v základní škole v Drahanovicích, kde prvních pět let učila načerno. Další zase zaměstnal jejího muže.
„Manžel byl vyučený obchodníkem, tak jsem obcházela obchod po obchodu v Olomouci. Když se mě ale zeptali, co dělal dřív, nikde ho nechtěli přijmout. Zoufalá jsem pak vešla do továrny TOS, kde jsem rovnou zaklepala na dveře ředitele. Vidím to jako dnes: já melu hubou a on sedí a sedí a nic neříká. Pak najednou povídá: Zítra ať nastoupí.“
Konec snů o vysoké škole
S nálepkou kulaků se musely vyrovnávat i děti Nohavičkových. „Nejhůř to nesla starší Jaruška, která se výborně učila, ale na vysokou školu ji nevzali, protože obec jí nedala doporučení. Až přes mou spolužačku se mi ji podařilo dostat aspoň na přerovskou pedagogickou školu a tak se z ní stala učitelka v mateřince,“ vypráví Nohavičková. Mladší Jiří se vyučil dřevařem.
Tchán Jiří Nohavička starší se vrátil z vězení po půl roce. Vyšší trest nedostal jen proto, že ho olomoucký prokurátor odmítl soudit a národní výbor ve Šternberku, který ho obvinil, nemohl udělit víc než šest měsíců.
„Proč ho tenkrát neodsoudili v Olomouci, je mi dodnes záhadou,“ podotýká Nohavičková.
Ani její tchán nemohl zavadit o práci, a tak i jemu pomohla: „V Drahanovicích jsem učila dcerku ředitele Sigmy Lutín. Šla jsem za ním, jestli by tchána nezaměstnal.“
Jiřího Nohavičku staršího ještě několik let po návratu z vězení sledovala StB, navíc mu komunisté zabavili dům v Loučanech, v němž měla rodina obchod. Ten zabrala Jednota a Nohavičkovi se museli nastěhovat do výměny za domem. Někdejší legionář a sedlák zemřel v roce 1972, krátce po smrti manželky.
Jiří Nohavička mladší si v továrně TOS poškodil plíce tak, že musel po 17 letech odejít rovnou do invalidního důchodu. Z toho se ale nedala živit rodina, proto dál pracoval v náměšťské provozovně ZZN a poté v sušárně brambor v Těšeticích.
Po revoluci dostala rodina zpět jak obchod v Loučanech, tak hospodářské budovy v Brníčku, ale hospodařit na statku znovu nezačala. Jiřímu Nohavičkovi už to nedovolil zdravotní stav.
Jeho žena Jarmila až do svých 70 let učila, kromě toho vedla v Náměšti na Hané ochotnický divadelní spolek, který založila, a taky psala místní kroniku. I její zásluhou se podařilo zachránit Terezské údolí, které se stalo turistickým lákadlem obce.
Do polistopadové historie se však zapsala hlavně tím, že jako první pomohla dostat před soud komunistu, který se na okresní úrovni podílel na perzekuci její rodiny. Někdejší předseda MNV v Brníčku Ladislav Nakládal dostal osmnáctiměsíční podmínku.
Nakládal už není mezi živými, i proto mu Jarmila Nohavičková odpustila. „Dosáhla jsem satisfakce, proto jsem odpustila všem. Ale zapomenout? To nejde!“