Priessnitz. Přiznávám bez mučení ve světě mučící hyperkorektnosti, že tuhle jesenickou partičku poslouchám rád, že nejsem tak úplně objektivní, jak by se dost možná na novináře slušelo. Poslouchám je vlastně i teď – sic! – když o nich píšu. A naskakují mi při tom různé asociace.
Některé se týkají jejich textů, jiné se na vlně melancholické atmosféry vkrádají do mé hlavy bez svolení majitele, když po koncertě kráčím ospalou Olomoucí či energickou Ostravou. Na kulisách tolik nesejde. Vlastně to mám na této nepodbízivé kapele, která se umí zarýt pořádně hluboko, nejraději.
Když ji posloucháte, můžete být kdekoli. Letět daleko k jižním mořím, spálit kůži, ohřát kosti, ale rovněž se zachumlat ve své vnitřní emigraci, o které mi zpěvák Jaromír Švejdík vypráví před olomouckým koncertem v boxu Jazz Tibet Clubu, zatímco kapela zvučí. Bafá z elektronické dýmky, šála se mu ledabyle povaluje přes krk jako ručník boxera, co ho odmítá hodit do ringu.
„Už se tím víc bavíme, ale je to taky práce a starosti, ovšem ještě furt stojí za to, zahrát si ty dvě a půl hodiny na pódiu. Radši jsem ale sám doma s kreslením,“ říká. Jako výtvarník si udělal jméno při práci na filmu Alois Nebel. Už nemusí brát komerční zakázky v reklamě, aby se uživil. Vybírá si. Právě kreslí komiks Zatím dobrý – od Nováka text o bratrech Mašínech.
„V mém věku je to daleko vhodnější práce než tenhleten riskantní způsob života s rokenrolovou partou.“
Dvanácté album Beztíže se svou srdeční rokenrolovou partou odevzdal Priessnitz před dvěma lety. Má býti posledním. Zafungovalo skvěle. Produkoval ho Dušan Neuwerth, a ačkoli pro jesenické muzikanty to je svým způsobem návrat do dětství, směs vzpomínek uzavírající kruh, působí po hudební stránce mimořádně vyzrále.
Shoduje se na tom i většina kritiků. A tak je nominovali v cenách české hudební kritiky Apollo za album roku. Akademie populární hudby v cenách Anděl 2016 potom nominovala Priessnitz v kategoriích píseň roku (Mrzáci) a skupina roku.
Konec? Teď nic neplánujeme
Beztíže je podle mě jejich nejlepší deskou, byť na staré pecky jako Jaro, Jeremiáš, Dotkni se mně, Nebolí, Děláže či Sny fanoušci nedají dopustit.
Pokud opravdu chtějí končit na vrcholu – pche! – fajn. Gotický nádech z dřívějších dob odezněl, ale nezaměnitelná Kružíkova kytara, syrovost Sudet s nostalgickými, krásně psanými českými texty vytváří s nečekaně vystavěnými skladbami silný zážitek. Pro mě určitě.
Ale neberte mě jako hudebního publicistu ani jako skalního fanouška. Jen jako člověka, co poznal, že všechno na světě je otázkou vkusu, a do toho mého se Priessnitz trefili jako Vilém Tell do jablka na hlavě.
Jaromíre, vážně končíte Beztíže? „Asi je poslední, i když nikdy neříkej nikdy. Ale zkušenost s minulým albem je taková, že jsme ho dělali deset let. To je tím, že bydlíme od sebe daleko, těžko se scházíme,“ odpovídá mi.
„A když jsem si představil, že bychom za deset let, v mých 64, vydávali album a měl bych za sebou furt, že musíme vydat album, tak jsem si říkal, že to musí jednou skončit, aby si člověk dělal svý věci. Je možné, že ještě něco vydáme, že ještě uděláme koncerty, ale teď nic neplánujeme,“ dodává.
Neplánované věci bývají nejzajímavější. Přesto cítím, že nastala vhodná chvíle Priessnitz představit mainstreamu, jemuž se úspěšně chtě nechtě vyhýbali. Vzdor vyprodaným klubům po celé republice. Petr Kružík – kytary, zpěv, klávesy. Jaromír Švejdík – zpěv, vokály. Lukáš Morávek – trubka, zpěv, klávesy. Dušan Oravec – kytara. Petr Víša – basa. Zdeněk Jurčík – bicí.
Spojení Švejdíka a Kružíka
Vše začíná, když Petr Kružík leží se žloutenkou v jesenické nemocnici na pokoji se známým Jaromíra Švejdíka.
„A ten známý Jarouše mu o mně řekl. Jaroušova kapela zrovna sháněla kytaristu, a tak mě vzali, protože jsem měl zesilovač, kytaru a uměl tři akordy. Asi ale hlavně kvůli tomu zesáku...,“ popsal Kružík pro stránky Městských kulturních zařízení Jeseník náhodné setkání později hlavních postav Priessnitz.
Potkávají se na konci 80. let v punkové kapele Chlapi z práce, v roce 1989 se z ní stává Priessnitz. Švejdík se s Kružíkem vzácně doplňují. Inspiraci hledají z Jeseníku přes hranice, v dostupném polském Rádiu 3 – navzdory totalitě.
„Bylo velice progresivní i za komunistů, věděli jsme dřív než v Praze, jak zní nová deska Cure,“ povídá Švejdík s tím, že nikdy nechtěli znít jako česká kapela. Ovlivnily je polské skupiny Republica, Lady Pank či Maanam.
„Dokonce jsme je i viděli, když hráli v Českém Těšíně ještě před revolucí. Přišli jsme s gotikou a byli jsme aktuální, protože jsme věděli, co se děje ve světě,“ líčí jednu z výhod příhraničí.
„Byla to výhoda,“ přikývne a potáhne z dýmky. „Přijeli jsme do Prahy jako hotová kapela s jasným názorem. Měli jsme gotický styl a věděli jsme, o čem to je, nebylo to tápání dvacet let poté. Pro nás bylo příhraničí skvělé, protože jinak se nedalo nic moc poslouchat, z čeho by mohl člověk něco načerpat,“ popisuje.
„Pražáci chodili na burzu, byla tam větší komunita, takže si předávali věci, ale my jsme o světových věcech věděli paradoxně víc, než o tom, co se děje na české scéně,“ dodává.
Bicí, zpěv, texty. Švejdík z donucení dělal, co nikdo nechtěl
Švejdík začínal na bicí, podle svých slov ale spíš z donucení. „Prostě jsem chtěl založit kapelu a nikdo nechtěl hrát na bicí. Tak to vždycky bejvá, že na mě něco zbyde. Pak nikdo nechtěl zpívat, tak jsem začal zpívat. Pak nikdo nechtěl psát texty, tak jsem začal psát texty. Vždycky to bylo z donucení.“
Když začínali, v jednom rozhovoru v České televizi si kolem půlnoci posteskl, že je nehrají v rádiích.
„Tenkrát to byla taková doba. V devadesátých letech po revoluci se něco hrálo, rádia byla svým způsobem alternativnější. A pak přišla taková doba, kdy všechna rádia začala hrát přibližně stejně, to mě trošku štvalo.“
V době sdílení a Spotify (služba, která nabízí streamování či podcasting hudby od vybraných vydavatelství, pozn. autora) se už nezabývá tím, jestli je hrají rádia, nebo ne.
„Myslím si, že všechno se přesouvá na sdílení,“ přemítá. „Nevím tedy, já se vždy pohybuji v nějaké bublině, takže možná ještě někteří lidi poslouchají rádia. Ale tyhle aplikace vám vytvoří dýdžeje na tělo, pouští mi hudbu, kterou mám rád, a to mi vyhovuje.“
Na koncertech mají půlku místních a půlka dojede
Priessnitz si publikum našlo, vstupenky na koncerty skupuje oddaně. „My zase hrajeme dlouho na to, aby si nás lidi našli,“ doplní Švejdík pragmaticky. Když jeli turné k Beztíže, Jazz Tibet Club vyprodali šmahem dva dny po sobě. Stovky lidí se vlnily v rytmu podmanivé muziky znějící jako britské kapely.
„Jsme Priessnitz, kapela z Jeseníku,“ zdravil charismatický prošedivělý Švejdík v rodném kraji a přidal i heslo „Olomouc je nejvíc.“ Moravskoslezský kraj má Jaromíra Nohavicu, Olomoucký má také Jaromíra, napadá mě. Fanoušků si Priessnitz považují.
„Máme docela věrnou základnu, to je pro kapely důležité. Asi se to dá vybudovat i velkou ranou, výstřelem, a stane se z vás hvězda a budou na vás chodit lidi, ale podle mě se to už dneska neděje,“ zamýšlí se Švejdík.
„Když chce člověk mít kapelu, je důležité si základnu budovat pomaličku. Každý fanoušek je dobrý fanoušek, vzácný fanoušek, který, ne že se snažíme o něj pečovat ani mu jít na ruku, patří do rodiny.“
Takovým fanouškem je můj kamarád Diego. Loni si koupil na Colours of Ostrava, na největší festival v Česku, jednodenní vstupenku za dva tisíce, přijel jen na večerní koncert Priessnitz a spokojený odjel.
„No, to je skvělý,“ mrkne Švejdík. „My vlastně máme spoustu skvělých fanoušků v tom, že děláme koncerty různě – v Praze jsme měli jeden, byl vyprodaný, ale z poloviny lidmi, kteří na něj přijeli z republiky. Na koncertech máme tak půlku místňáků a půlka odněkud dojede. A když hrajeme v Jeseníku, tak ještě víc než půlka jsou ti, co na nás dojedou. Fanoušci jsou ochotní jet kilometry, objednávat si hotely a bydlet s námi. To je neuvěřitelný, co si jako dovolujeme. Měli bychom spíš my jezdit za nimi.“
Píšu průběžně. Mám rád, když to přijde samovolně
Koncert v Ostravě měl vůbec zajímavý příběh. Byl v divadle v Gongu, pořadatelé upozorňovali lidi, aby seděli a netančili, ale Švejdík je k tomu rebelsky vyzýval a nakonec tančili skoro všichni.
„My jsme jako nevěděli, že se tam nesmí tančit,“ krčí rameny. Nesmí zřejmě proto, že divadlo visí zavěšené pod střechou a trošku se rozhoupalo. Pár lidí ze strachu i koncert opustilo.
„Statika...,“ mávne Švejdík rukou. „Kdybychom věděli, že se nesmí tančit, tak bychom takovou nabídku ani nevzali. Byl to koncert s příběhem, které jsou vždy nejzajímavější. Vypadalo to na katastrofu, že to bude trapný koncert vsedě, což u Priessnitz moc nefunguje. Občas se někdo snažil stoupnout, než ho zase pořadatelé usadili. Až taková slečna šla nenápadně pod pódium, zůstala stát před námi a strhla lavinu. Pak už tančili i někteří pořadatelé.“
Při té nedávné historce se pousměje. Pak se odmlčí. A hloubá: „Nejsou už velké kapely, je spousta projektů a hudba je moc rozdrobená do žánrů, různých podskupin, skupin a velké kapely jsou už dinosauři, kteří odchází. Jako U2 a takhle. Kapely moc nevznikají, spíš vznikají projekty.“
V tu chvíli se jen domnívám, zda mluví také o Priessnitz. Faktem je, že sám míří k sólovým projektům. Zatím si píše texty do šuplíku.
„Vždycky jsem psal, vždycky mi to vzali, vždycky to skončilo u Neckáře nebo Umakartu. A teďka bych konečně chtěl udělat svoji sólovku, která bude s mým hlasem. Píšu furt průběžně, šest, maximálně deset věcí za rok. A ještě to vytřídím. Já mám rád, když to přijde samovolně, netlačí se na pilu, neumím tyhle věci dělat na zakázku, na rozdíl třeba od komiksu. Ale skládat písničky je jiná disciplína.“
Odstěhoval se do Prahy, dál ale tvoří v Jeseníkách
Skládat česky je náročnější disciplína než anglicky. Švejdík tuhle disciplínu ovládá, aniž by kohokoli kopíroval, drancoval. K filmu Alois Nebel napsal pro Václava Neckáře hit Půlnoční. Čerpá ze svých Sudet, příběhů odsunutých Němců. Sice se odstěhoval za ženou do Prahy, ale koupil si dům v Jeseníkách, kam se vrací a kde tvoří.
„Potřebuji se projít, vyčistit hlavu, vypnout mozek – a to je právě dobré, že od chalupy jdu, kam chci, a nemusím o tom přemýšlet, jestli pojedu tramvají tamhle do parku.“
Zpěvák, výtvarník a autor komiksů i textař. Různé tváře Jaromíra Švejdíka.
Jeho texty nejsou prvoplánově smutné, ale mají ponurou atmosféru. Jsou takoví i lidé ze Sudet?
„Oni jsou všeobecně pařezové, svérázové. Každý sám trošku za sebe, dělají si věci po svým, jak se to naučili od tátů, dědů. Ale jsou otevření a svobodomyslní. I naše kapela je taková parta různorodých, ale sveřepých lidí,“ vykládá Švejdík.
„Priessnitz se vyznačují tím, že nikdy neměli člena z jiného města než z Jeseníku, než jsme se všichni rozběhli do světa – jeden bydlí v Německu, druhý v Beskydech, někteří v Praze. Původem to jsou Jeseničáci.“
V plánu je propojit komiks, texty a hudbu
Z alba Beztíže se mi nejvíc líbí píseň Daleko. O té Švejdík prohlásil, že tak nějak si představuje svou sólovou tvorbu.
„Je to moje tempo chůze. Moje písničky jsou pořád podobné. I když jsme dělali třeba Dobrý časy Neckářovi, tak spousta lidí poznala, že je to ode mě, že styl je jednoduchý, minimalistický a melancholický,“ podotýká.
„Chci víc experimentovat s elektronikou, mít producentsko-písničkářské album než dělat kapelu, aby to vznikalo ve studiu, a až pak přibereme třeba nějaké hráče a budeme dělat koncerty. Mám s tím plány, chci propojit tři věci dohromady – komiks, hudbu, texty. To je tvůrčí činnost, která mě baví.“
Povídání v boxu končí. Koncert začíná. „Jsme Priessnitz, kapela z Jeseníku.“ Dvě a půl hodiny na pódiu si jeseničtí pánové zase užívají. Švejdík občas zapomene text, prý kvůli nastupujícímu stáří a taky jen naoko, aby se lidé přidali se zpěvem. To už tlustý struny kytary hlubokým tónem vypráví:
Tam, odkud jsem
Tam, bůhví kde
Ani město
Ani vesnice
Jen zastávka
na znamení
Vlak z Bludova
má zpoždění
Vítr bodá
Do tváře sníh
Havrani letí
přivítat svítání...