Budoucí zakladatel moderní vodoléčby se narodil 4. října 1799. Po smrti bratra a dědice statku Josefa a po oslepnutí otce se tehdy dvanáctiletý Vincenz stal hospodářem a zdálo se, že jeho život je již předurčen. Zvlášť když do školy chodil kvůli povinnostem na statku jen zřídka.
Prostý mladík se však vydal jinou cestou. Pozorováním přírody získával zkušenosti, které překračovaly znalosti sedláka. Uplatnil je, když v šestnácti letech utrpěl těžký úraz a ranhojič označil jeho zranění za smrtelné, přežije-li, pak pouze jako mrzák.
„Žebra narovnal přes hranu židle po způsobu mlynáře z Písečné a na hruď pak vytrvale a trpělivě přikládal obklady namočené ve studené vodě, prý poučen příkladem srny, kterou viděl v lese si u pramene opětovně smáčet svou ránu,“ uvádí na webu Společnosti Vincenze Priessnitze autor několika knih o jesenickém léčiteli Miloš Kočka.
Sousedé považovali uzdravení mladíka za zázrak. On sám tím získal neotřesitelnou víru v léčivou moc studené vody. S její pomocí úspěšně léčil zvířata a také služku souseda. Zprávy o tom se začaly šířit do širokého okolí, díky čemuž Priessnitz získával nové pacienty.
Lékařům byl zpočátku trnem v oku, čelil zákazům i trestům
Jako ordinace mu tehdy sloužila lavice za stodolou, jako léčebné prostředky používal obyčejnou pramenitou vodu a houbu. Omývání pacientů houbou se stalo symbolem jeho úspěchu, ale i trnem v oku místních lékařů, kteří v něm viděli nekalou konkurenci a šarlatána.
Kvůli jejich stížnostem jesenická radnice léčiteli zakázala v roce 1822 používat houbu. Priessnitz ale léčil dál – holýma rukama. Konkurence se však nevzdávala, jejím přičiněním se léčitel dostal v říjnu 1829 na čtyři dny do žaláře.
Vzdor vleklým sporům a pomluvám Priessnitz přestavěl v roce 1822 rodnou chalupu na kamenný dům a do jedné místnosti umístil necky. Tak vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Jeho oficiální vznik se ovšem datuje do roku 1837, kdy vodoléčebná metoda dostala rozhodnutím císařské komise zelenou.
„Priessnitz není žádný obyčejný člověk. To musí uznat i jeho nepřátelé. Není šarlatán, nýbrž muž, který je naplněn nejčistší snahou pomoci, kde může, a k tomu je nadán znamenitými vlastnostmi,“ stojí v hodnocení komise.
Poté začalo vítězné tažení Priessnitze a jeho lázní světem. Z chudé horské kolonie vzniklo vyhledávané místo lázeňského pobytu i té nejvznešenější klientely včetně velkovévodů, knížat i králů.
„Vodoléčba představovala změnu způsobu života i změnu myšlení, nový životní názor. Ve shodě se zákony přírody, která podle Priessnitze nezná ústupku a slitování, platí v ní zákon: buď – anebo, vyžadoval, aby člověk převzal odpovědnost za své zdraví, poněvadž každý nejlépe ví, co mu prospívá a co škodí,“ píše Kočka.
Na syna čekal dlouho marně, ten pak medicínu nedostudoval
Sláva a peníze umožnily léčiteli rozvinout i jeho podnikatelského ducha. V roce 1826 postavil pro hosty novou budovu, k léčení v ní používal dvě velké vany, k nimž záhy přibyly tři další v malém, 30 kroků vzdáleném domečku. V roce 1838 nechal postavit takzvaný hrad, velký léčebný dům s 30 pokoji, vanami a společenským sálem.
Priessnitz se dostal na vrchol své léčitelské slávy, stále mu však chyběl syn jako pokračovatel jeho životního díla. Dočkal se ho až v roce 1847, předtím mu žena Sofie porodila osm děvčat a jednoho chlapce, který ovšem záhy zemřel.
Očekávání otce, který toužil mít syna lékaře, ovšem Vincenz Pavel nakonec nesplnil. Lékařství ve Vídni nedostudoval. Toho se však Priessnitz nedožil. Počátkem listopadu 1851 si přivodil nachlazení, které jeho oslabený organismus nepřekonal. V pátek 28. listopadu ve věku 52 let zemřel.
O majetku, který po sobě zanechal, kolovaly po jeho smrti pověsti. Tehdejší novináři jej odhadovali na tři miliony zlatých, listina okresního soudu ve Frývaldově ovšem hovoří o mnohem nižší částce 265 tisíc zlatých.
„I to ale bylo obrovské jmění, porovnáme-li je s rozpočtem města Frývaldova na rok 1845, který činil 13 742 zlatých,“ podotkl Kočka.