Zubek říká, že se snaží ukazovat krásu těžních věží, vysokých pecí, prostě všech industriálních staveb. Zevnitř i zvenčí, protože se během tři sta let staly součástí našeho života a často jsou i zajímavým prvkem v krajině. Padesátiletý fotograf má nyní na třineckém magistrátu výstavu pod názvem Homo industria.
Proč jste se rozhodl věnovat zrovna industriální fotografii?
Asi proto, že žiji ve městě, kterému dominují Třinecké železárny, kde pracovala a pracuje skoro celá moje rodina. A také proto, že mě baví ta věčná hra světla a tmy, která v provozech panuje. V jeden moment není vidět na krok a pak struska či žhavé surové železo rozsvítí celou halu. Jelikož fotím bez blesku, je to náročné. Někdy čekám hodiny, než se snímek, momentka podaří, ale za ty roky už si s těmi obrovskými světelnými rozdíly umím poradit.
Vydáváte se i do továren po celém světě. Co to obnáší?
Někdy i roky čekání, než získám oficiální potvrzení, že tam můžu fotit. Zatím se mi podařilo dostat do některých provozů na Ukrajině, ve Vietnamu, v Polsku, Srbsku, Belgii, Francii, Bosně a Hercegovině, Maďarsku, Německu a v Rusku. Marně už pár let žádám o povolení v Indii a Číně. Například Čína nereaguje vůbec. Psával jsem tam anglicky, teď si nechávám žádost přeložit do čínštiny, tak uvidíme. V Rusku se mi zase stalo, že i s povolením od majitele fabriky v ruce jsem čekal tři dny na nějaké razítko, které mi nakonec stejně nedali. Ale i mnohé evropské průmyslové podniky jsou téměř „nedobytné“.
Kde k vám byli naopak vstřícní?
Ve Vietnamu. Jak ohledně vstupu do provozů, tak lidé v nich. Ta otevřenost je vidět i na záběrech. Přitom se tam pracuje jako u nás za starých časů. Bez ochranných pomůcek a cizí jsou jim i bezpečnostní předpisy. Žádné certifikace, ale surová průmyslová výroba a mezi ní ochotní, vysmátí Vietnamci, kteří neměli problém s tím, že je někdo při práci dokumentuje.
Jinde to tak není?
Přemluvit člověka k focení je stále těžší. A to bez rozdílu věku. Ale naštěstí se pár odvážlivců na portréty našlo i tady.
Proč je důležité tyto fotky dělat?
Protože průmyslová výroba z Evropy pomalu mizí. Přesouvá se na východ a časem se může stát, že už ji najdeme jen v Číně či Indii. Těžní věže a fabriky se srovnávají se zemí, z vítkovických železáren je muzeum… Někdo ty továrny kdysi nakreslil, postavil a podle mě jde o unikátní architekturu. Chci, aby i budoucí generace věděly, kde a jak jsme pracovali. Moje fotky slouží i jako studijní materiál pro strojaře a stavbaře. Mohou si prohlédnout detaily průmyslových staveb a využívají je také historici.
Na jaké nástrahy při focení a na cestách narážíte?
Provozy fotím už třináct let, takže vím, kde a kdy si dávat pozor, umím se v továrnách pohybovat. Do nebezpečných situací jsem se spíše dostal v cizině. Třeba na Ukrajině, kde v dolech ani oficiální potvrzení nebrala ochranka v potaz, začala nás honit a hrozilo, že přijdeme o techniku. Nebo jsme si v Rusku na hranicích s Kazachstánem přes internet zamluvili ubytování v hotelu, který vypadal slušně, a když jsme dorazili, zjistili jsme, že jde o noční podnik. Vešli jsme do několikapatrového paneláku, na recepci stál nahý chlap a všude kolem dívky v negližé. Jen dva pokoje měli pro hosty, kteří tam opravdu chtěli pouze přespat. Kvůli hluku jsme se však vůbec nevyspali.
Kolik fotografů se zabývá stejným tématem na profesionální úrovni?
Byl jsem prvním Čechem, který se stal členem mezinárodní skupiny Industriekultur-fotografie se sídlem v Německu. Jinak v tom rozsahu, ve kterém fotím já, je nás málo. Ve světě jsme působili čtyři, ale dva z nás, Američan a Němec, jsou už v důchodu a třetí fotograf, Viktor Mácha, žije v Praze. Ten se tomu věnuje naplno, kdežto já to dělám při zaměstnání. Pracuji jako vodohospodář.