Výtvarnice a básnířka Yvona Partyková spolupracuje především v tandemu s výtvarníkem Tomášem Milichem. Společně vydali knížky Psounie nebo Náměsíčníci.
„Psaní víc ‚na vážno‘ jsem začala brát, až když přišla nabídka od Toma na spolupráci na knížce. Díky němu byly i moje texty na výstavě v muzeu a pak i v Ostravě-Zábřehu. Tam jsem při promítání obrazů Toma četla svoje texty, a měla šílenou trému,“ vypráví Partyková.
Při jejím vypravování zaujme její specifická mluva s jihomoravským přízvukem. „Vždycky říkám, že su špatně přesazené kvítko. I když už v Ostravě žiju od roku 1980, tak mám pořád v sobě tu jihomoravskovalašskou cérku. Narodila jsem se v Uherském Hradišti, v té době jsme bydleli ve Štítné nad Vláří, potom v Brumově. Už dospělá jsem chvíli žila v Huslenkách a následně ve Zlíně a Otrokovicích. Dostkrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, odkud pocházím, kvůli tomu, jak mluvím, prostě su takový moravský mišunk. Písničky z jihu, tamější kroje, malované sklépky a samozřejmě i to vínečko, to mám i po letech v sobě. Chutě, zvuky, vůně, to si člověk v sobě uchovává, aniž by to dělal vědomě,“ konstatuje.
Yvona Partyková
|
Do ocelového srdce Československa ji vlastně přivedla nikoliv těžká práce jako mnohé, ale láska. „Na vandru jsme se poznali s nynějším manželem a to mě přivedlo do Ostravy. Úsměvné je, že jsem se k trvalému pobytu přihlašovala na radnici 21. srpna. Rusové odešli, já zůstala,“ usmívá se výtvarnice.
Popílek dělal vzduch viditelným
Ovšem to, kam přišla, se teprve začalo projevovat. Někdy i dost drsně. „V některých momentech to pro mě byl šok. To, že jsme bydleli v Hrušově, byl pro mě hodně velký svéráz. Havířská kolonka a na kopci v Heřmanicích kriminál. Vozíky ze šachty jezdily skoro nad barákem. Když jely, nešla televize, popílek z koksovny dělal vzduch viditelným, a když mi zmoklo prádlo a zrovna cosi z chemičky bylo v luftu, tak mi to rozežralo závěsy. Ale na zahrádce nám rostly úžasné jahody, určitě bio kvality,“ směje se paní Yvona.
„Ale opravdový šok jsem zažila jednou v Porubě u nádraží. Byla jsem zvyklá, že se trampové zdraví, i když se třeba osobně neznají. Tak jsem procházela kolem party, co stála před nádražím, bágly i oblečení jako jinde, nic nenaznačovalo, že nemám pozdravit. Řekla jsem ahoj a v ten moment se místo odpovědi ozvalo: Ty cype, ty ju znáš? Tak to byla fakt rána. Mazala jsem na nádraží, ani jsem se neohlédla,“ popisuje.
Na rurki se stály fronty
Na zdejší trampy ale nezanevřela. „Fajn ostravské trampy jsem pak poznala díky manželovi. Chodili jsme na sleziny, kde se zpívalo, jezdili jsme na vandr i na vodu. Na tramp jezdím už od mládí a většina mých kamarádů jsou trampové. Občas maluju „placky“, tedy obrázky na dřevě, jako ceny do soutěží, které probíhají na ohních,“ dodává Yvona Partyková.
Po pracovní stránce pak poznala i tu „sladkou stránku“ hornického města, při krámku s pověstnými trubičkami plněnými krémem u slavné kavárny. „Čtyři roky jsem měla ‚sladké‘ zaměstnání. V budově restaurace Elektra, mezi vchodem do nočního baru a samotné restaurace, bylo prodejní okénko. V noci rychlé občerstvení, přes den katowicke rurki. Křehká trubička naplněná pařížským krémem, někdy šlehačkou. Mňamka převeliká,“ vypravuje Yvona.
Největší cvrkot nastal vždy okolo poledne, kdy z okolních úřadů chodili lidé na oběd. „Nešlo naplnit dopředu velké množství, aby nezvlhly a neztratily křupavost, proto občas byla fronta až k silnici. Sem tam se nějaký zákazník projevil jako hulvát, když řekl: Babo, či tu chrapeš !? Ale veskrze platilo ‚kdo mlsá, nefrfle‘,“ popisuje výtvarnice.
Kdysi mi město přišlo živější a vstřícnější
Tehdejší Ostrava měla podle ní v sobě více osobitosti. „Proti současnosti mi přijde, že byla Ostrava v čase, kdy jsem se přistěhovala, živější, vstřícnější. Líbilo se mi, jak se havíři i na ulici zdravili Zdař Bůh. Bylo v tom kus hrdosti na to, co je spojovalo. V centru na ‚Digitál štráse‘ u Tuzexu bylo živo zas jinak. Pokřikující skupinky cikánek a jejich potomstva a veksláci s nabídkou: Chceš bony? To patřilo taky k ostravskému koloritu. Na rozdíl od nynějška si ale nepamatuju, že bych znala nějakého bezdomovce,“ srovnává Partyková.
Dnešek v centru města, to je pro ni zejména Husův sad a okolí. „Líbí se mi secesní architektura, krásných domů je po Ostravě hodně, obzvlášť mě upoutal dům u zastávky v Husově sadu, kde bylo pasové oddělení. Přijde mi jako takový zámeček. Později k němu přistavěli dost necitlivě nový vchod. Teď u něj stojí pomník Věry Špinarové. Klidně řeknu, že se mi nelíbí. Ta socha stojí téměř u zastávky, jako by říkala: Sakra, proč to nejede?“ dodává Partyková.