Narodila se sice v Ostravě, ale záhy ji s rodiči opustila a přestěhovali se do Beskyd, přesto se do města pravidelně vracela za prarodiči. „Ostrava pro mě znamenala velkoměsto, protože jsem byla holka z vesnice, tedy z Ostravice. Hodně se mi jako dítěti do paměti vryly přejezdy autem, kdy jsme o víkendu jeli na oslavu a večer se odjíždělo. Utkvěl mi motiv, jak se v autě dívám přes okno a venku svítí pouliční lampy,“ líčí fotografka.
V paměti jí také zůstaly Mariánské Hory osmdesátých let. „Když jsem usínala v pokoji u babičky, na stropě se zobrazovaly stíny věcí, co se děly dole na chodníku a na silnici. Ostrava byla pro mě velkým světem,“ vzpomíná.
Popisuje, že nedaleko stál Stadion odborářů a také dětské hřiště. Tam Dita coby dítě snad nejčastěji využívala kovovou maketu rakety.
„Dlouho jsem si myslela, že je opravdová a že letěla na Měsíc. Dalo se do ní vejít, uvnitř měla schody, na hraní to byl vskutku zajímavý prostor. U ní bylo i kulaté hřiště, o kterém dodnes nevím, k čemu sloužilo. Domnívala jsem se, že jde o startovací plochu rakety,“ popisuje a zůstává přesvědčená, že Jules Verne by z tohoto místa byl nadšený. „Dnes už je sice raketa pryč, ale nostalgie po ní zůstává,“ usmívá se.
Strýc musel bagrem ničit židovský hřbitov
Řada míst se v Ostravě zcela změnila. „Místo stadionu je obchodní centrum, také zmizel židovský hřbitov poblíž kulturního domu, který komunisté nechali zplanýrovat a udělali z něj park.“ „Jezdili jsme okolo a já věděla, že za tou vysokou zdí je hřbitov. Byl pořád zavřený. Shodou okolností můj strýc byl bagrista, který musel náhrobky ničit. Vyprávěl mi o tom a občas i něco zajímavého donesl. Bylo to šílené, donedávna jsem měla i lebku,“ přiznává.
Dita Pepe
|
Do Ostravy se také pravidelně jezdilo na předvánoční nákupy. „Maminka si třeba koupila kabelku nebo kozačky. Tehdy jsem to vnímala jako vzorec chování, kdy město nabízelo pocit lepšího světa. Tam získáš štěstí nebo radost, kdežto na vesnici nemáš žádné kulturní vyžití, myslela jsem si.“
Domov jsou Beskydy
Dnes už to úspěšná fotografka vnímá jinak, ostatně i nyní žije v pobeskydských Malenovicích. „Vesnice teď nabízí pracovní protipól, protože se v ní nesetkávám s tolika lidmi. Mohu chodit do lesa, na pole, nepotkávám žádná auta, což je luxus,“ komentuje měnící se poměry.
Velmi významné pro ni, a to nejen v dětských letech, bylo centrum Ostravy. A neubrání se ani vzpomínce na obchodní dům Ostravica-Textilia, který už řadu let chátrá. „Tam se pro mě udával životní standard. Když jsem pak odjela do Německa, vše se mi přehodnotilo. Jako dítě sametové revoluce jsem byla v prváku na gymplu ve Frýdlantě nad Ostravicí a odjela jsem do Oldenburgu poblíž Brém. A zažila tam kulturní šok,“ připouští. Zmiňuje, že vnímala i tamní jinou výchovu dětí.
Vždy se ale ráda vracela domů, těšila se, když zase viděla siluety známých hor. „Beskydy vyvolávaly pocit, že se vracíte domů.“
Ostravu vnímá jako rodinu. „Snažím se ji nepomlouvat a hlavně na ni pozitivně působit,“ směje se Dita Pepe.
Změnit myšlení lidí je obtížné
Hodnoty, které se tady vyznávají, jsou podle ní nezdravé. „Zvláště hodně těžké je v Ostravě vytvářet kulturní hodnoty. Pořád tady vládne povědomí, že by kultura měla být zadarmo, že není k životu potřebná, což přece tak není. Kdo jiný než kultura může nabídnout zdravé životní zrcadlo? Otevírá témata, která bychom nemohli běžně otevřít, kdybychom ji neměli.“
Jak Dita říká, změnit myšlení lidí je poměrně obtížné. A opět se myšlenkami vrací do Německa, kde poznala i jinou kulturu chování lidí.
„Jednou po mém návratu, když jsem chtěla jít něco koupit do Ostravice za ušetřené marky, tak jedna z prodavaček byla hrozně naštvaná, práce ji zjevně nebavila a dávala to zákazníkům znát. Říkala jsme jí, ať tu práci nedělá. Tehdy po návratu z ciziny se prostě ve mně projevil pocit, že mohu spasit celý svět. myslela jsem si, že když něco funguje kousek za hranicemi, proč by to nešlo u nás,“ zakončila fotografka.