„V Ostravě jsem se narodil a neměnil bych, co se týká jí samotné, ač mě svou syrovostí až tolik nezasáhla. V dětství jsme chodili s Petrem Lysáčkem do lidušky, do které chodila i Hana Puchová, ale asi v jiný den, protože jsme ji nepotkávali. S Jiřím Surůvkou jsme na sebe natrefili až po revoluci na prvním Zlínském salonu mladých,“ vysvětluje Jiří Šigut.
V jistém směru jej formovala práce v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích. „Poznal jsem tam velké množství inteligentních lidí. Bylo to prostředí, kde v dělnických profesích skončila řada nepohodlných lidí. Já sám jsem pracoval jako strojní zámečník. Opravoval jsem stroje v jedné části provozu 28BH, která měla svůj vlastní vchod. Takže to byla malá továrna uvnitř velké továrny. Vyráběli jsme bočnice do tanků, což nebylo nic tajného, jenom jsme byli obehnáni nízkým plotem, který jsme přelézali. Člověk vešel do továrny a pak prošel ještě jednou vrátnicí,“ popisuje dny trávené v továrně nynější výtvarník.
„Politicky jsem byl sice nežádoucí, ale protože jsem dobře prospíval na učilišti, tak si mě tam vybrali. Pracovalo se s technologiemi a stroji z kapitalistické ciziny, takže když bylo nutno časem pozvat na opravu nebo seřízení technika ze Západu – tehdy vlastně ideologického nepřítele, všechno se muselo přikrýt, aby nic neviděl, ale dodnes nevím, co by mohl vlastně vidět,“ směje se Šigut.
„Existenciální dramata a syrové prostředí možná tím, že jsem byl ve fabrice jejich součástí, na mé umělecké směřování neměly žádný vliv. Tento rozměr se v mé práci objevuje až mnohem později,“ zamýšlí se Šigut nad tím, co jeho uměleckou tvorbu ve skutečnosti vlastně ovlivnilo.
V druhé polovině 80. let minulého století dostal možnost spolupracovat na svých prvních grafických návrzích pro folkovou sekci v kulturním domě v Ostravě-Porubě.
Jiří ŠigutNarozen v roce 1960, rodák z Vítkovic. Roku 1975 nastoupil do Nové huti Klementa Gottwalda. Z politických důvodů nemohl studovat, teprve v Kunčicích získával další vzdělání v rámci večerní školy, následovalo i studium na strojní průmyslovce. V Opavě se později poznal s výtvarníkem a galeristou Martinem Klimešem. Ten jej seznámil s tvůrci z okruhu konceptuálního umění. Navazuje na avantgardu a věnuje se tak fotografii, vrací se i k malovaným obrazům, jejichž předobrazem je digitální technologie. Loni o něm vyšla monografie. |
„Používal se cyklostyl, vše se muselo schvalovat. Nebyl jsem přímo u výroby, ale některé fotografie jsem si kopíroval na Nové huti. Vím, že každá kopírka a každá kopie musela být registrovaná. Podobně to bylo i v kulturním domě. Téhle, z dnešního pohledu pravěké, technologii jste se museli přizpůsobit, včetně charakteru grafiky. Nepracovalo se s počítači a vše jsme připravovali ručně. Do bulletinů jsem dostával příspěvky nebo texty psané strojem třeba od Oldřicha Janoty nebo skupiny Marsyas a pro vše jsem dělal titulky a obálku,“ líčí výtvarník dobovou tradici.
Do práce jezdil kolem Strakáče
Ani tady však nebylo vše samozřejmostí a nakonec mohl být celý program na příkaz z vyšších míst zrušen.
„Pro můj poslední Folkový kolotoč jsem připravil plakát s Nohavicou, festival ale nakonec bohužel zakázali, takže jsme jej uspořádali v Břeclavi. Nohavica tenkrát přijel z Těšína jenom kvůli mně, abych měl volnost a nikomu třeba při koncertu nepřekážel. Fotografoval jsem si jej vypůjčeným fotoaparátem i ze štaflí, v tehdejším dolním sále hrál své písničky na kytaru jen pro mě samotného,“ vzpomíná na netradiční zážitek Šigut.
Přestože se mu průmyslová Ostrava kdysi nezdála až tak podstatnou, dnes se její tematiky dotýká o to více. „Je pravda, že v sérii Industriál se vracím do průmyslového prostředí, ve kterém jsem se dvacet let pohyboval. Pro mě návštěva Dolních Vítkovic není atrakce, ale dobře známý provoz. Dovedu jej ocenit, i když se hodně změnil. Pracuji teď s fotopapíry na sérii Industriál v továrnách nebo dolech, papíry zůstávají v tomto prostředí a absorbují ještě dozvuky genia loci těch v současnosti opuštěných míst,“ přemýšlí.
„Tady by se dala v uvozovkách najít má spojitost s Ostravskem. I to, že jsem skoro dvacet let jezdil do práce autobusem kolem pověstného komínu Strakáče, když nebyl skryt pod oranžovým dýmem, který se valil z aglomerace. Taková byla má každodenní cesta na Novou huť od mých patnácti let,“ popisuje umělec.
Krátké rozhodování a rodinný návrat domů
„Když něco mizí, samozřejmě mi to chybí. Stejně jako když mizí ostravské továrny nebo se z nich stávají disneylandy. Když má člověk to štěstí a možnost Strakáč v tom smradu a kouři vidět a stane se součástí jeho života, každá změna se pak stává citelnou,“ dodává k dnešní mizející Ostravě a naráží přitom i na plánovanou demolici komína.
V jednom ze svých konceptů například pracoval s motivy hornických tragédií na Dole Michal. Při instalaci používal pracovní oděvy horníků. Má k této oblasti blízko, protože jeho dědeček z otcovy strany pracoval na Dole Jeremenko. Rodina z matčiny strany je zase německého původu.
„Těsně po válce měli být odsunuti, ale babička se zasekla v Brně na nádraží. Rodina měla krátký čas na rozhodnutí, zda odejít, nebo se v té rozjitřené době vrátit zpět domů - do Ostravy. Stejně tak já bych nedokázal Ostravu opustit. V současnosti se mi líbí na Ostravě otevřenost, tu atmosféru nám jiní závidí. Nejsme tak rozhádaní uvnitř uměleckých komunit, vzájemně si chodíme na křty, vernisáže a podobně. Když dojde k nějakému nedorozumění, tak si to prostě, a někdy i sprostě, vyříkáme a je to za námi,“ uzavírá Jiří Šigut.